Všechny projevy zdánlivě sociálních a jiných pozitivních práv působí proti lidem
Dvacet let po pádu komunismu se v české společností stále liší názory na zdroje ekonomické prosperity a společenské spravedlnosti. S pojmem spravedlnosti se manipuluje odpradávna. Kupodivu mnohem více v dobách, které jsou vnímané jako totalitní. Velké společenské změny musely mít vždy nějakou nosnou ideu, díky níž se nová „sociální spravedlnost“ vymezila proti starým pořádkům. Jeden z největších historicko-ideologických omylů spočívá v tom, že „sociální spravedlnost“ a ekonomický pokrok jdou společně s množstvím „práv“, která jsou lidem deklarovaná. Je tomu však skutečně tak?
Bohatství západní civilizace
Před více než dvaceti lety měli všichni čeští občané právo na bydlení, práci či na „bezplatnou“ zdravotní péči. V podstatě skoro na vše. Dokonce i právo na „klidný život“ ve formě ochrany normalizované většiny před „příživnickou“ a reakční menšinou. Jak je tedy možné, že nežili na stejné ekonomické úrovni jako ti na Západě? Proč umírali dřív a proč se i většina tehdy československých pracujících měla v podstatě hůř než ti, kteří v zemích s „méně“ právy nepracovali?
Bohatství a rozvoj západní civilizace byly podmíněny a zahájeny zejména ústavním zaručením individuálních práv na život, svobodu a sledování vlastního štěstí. To například konstatovala americká Deklarace nezávislosti. Nikoho v tehdejší předindustriální době ani nenapadlo myslet na „práva“ jako na práci či třeba na vlastní bydlení. Jde totiž o protimluv. Přirozená lidská práva jsou definovatelná pouze v negativním smyslu a deklarují ochranu individuální lidské integrity před ostatními, „právem džungle“ a diktaturou většiny. Ostatní práva a povinnosti mají být odvozená od základních konstitutivních principů na základě svobodných a dobrovolných smluvních interakcí.
Povinnost otročit
Je to socialistický růst státu „blahobytu“, který intervencemi do svobodné společnosti vytváří umělá pozitivní nároková práva „pro někoho“. A ta z logiky věci musejí doprovázet odpovídající povinnosti opět „pro někoho“. Mají-li v komunismu všichni „právo na všechno“ – i na „rajskou zahradu“ – vede to k tomu, že pro většinu zůstanou pouze povinnosti „otročit“ pro věrozvěsty onoho „ráje“.
Všechna uměle vytvořená „sociální práva“ vytvářejí umělou vzácnost a nutně tedy povinnost všech, většinou daňových poplatníků, přispívat na rádoby „sociální“ cíle. Deklaratorní účel se z principu nenaplňuje. Naopak se pouze sníží ekonomická efektivita, sílí korupce a zneužívání kvůli byrokratickým procesům. Ekonomická moc se o to víc přesune k zájmovým skupinám přisátých na stát. Zničí se přirozená lidská solidarita, protože ji vytlačuje administrativní anonymita pseudosociálních transferů. Lidská sounáležitost a motivace pomoci člověku v nouzi jsou otupovány. Mezilidské vztahy se stávají bezohlednějšími kvůli zvnějšku zaváděnému materialismu závisti. Nabourává se tím dlouhodobá akumulace sociálního kapitálu, protože lidé jsou nuceni ke krátkodobému uvažování v důsledku podrývání individuální odpovědnosti.
Obrácená logika
Ekonomický pokrok podmíněný růstem individuální svobody a ztrátou práv feudálů a totalitních pohlavárů moci ukládat povinnosti lidem sledovat vlastní štěstí zabezpečil mimo jiné práci, bydlení a kvalitní život pro každého zdravě motivovaného člověka. Logika věci je zde pro někoho paradoxně úplně obrácená. Růst lidské svobody a společenské prosperity se vyvíjel společně s úbytkem práv privilegovaných ukládat povinnosti neprivilegovaným.
S růstem bohatství západního světa se však pro mnoho lidí stalo atraktivní žít z podstaty a nechat si „vznešené vize“ platit ostatními. Proto se z politických kolbišť všech zemí stal nemilosrdný boj zájmových skupin o moc a možnost žít na úkor ostatních. To vše pod rouškou „ideálů“ podpory „sociálních práv“ a zamlčených povinností a závazků celé společnosti.
Dokonce i v nejvyspělejší zemi světa USA přispělo „právo“ na vlastní bydlení „pro všechny“ v důsledku zákonů za vlády prezidenta Billa Clintona a polostátních hypotečních agentur k největší poválečné krizi, na kterou dnes všichni doplácíme. Zdánlivě bohulibá idea podpory vlastnického bydlení prostřednictvím manipulací s vlastnickými právy bank poskytovat obezřetně hypotéky a drastické měnové expanze vedla k tomu, že se nejzranitelnější předlužili. Absurdním výsledkem pak je, že si mnoho z nich už nikdy žádné vlastní bydlení nepořídí. Umělé manipulace s časovými preferencemi lidí způsobují neodpovědná rozhodnutí a iluzi, dle níž lze mít v životě víc než to, co odpovídá individuálnímu úsilí a racionálnímu chápaní kontextu reálného světa.
Podpora protekcionismu
Ve 20. století zaplatilo lidstvo krutou daň za násilnou aplikaci všemožných sociálních „práv“ do reality. Většině světové populace byla deklarována „práva“ téměř na vše. Kromě toho nejdůležitějšího – práva na nezávislost vlastní individuální integrity rozhodovat svobodně a odpovědně o svém životě v celé dynamické šíři komplexity dobrovolných lidských interakcí.
Mnozí političtí manipulátoři se však nenechali odradit a obsahově vyprázdněná a historicky zdiskreditovaná „práva“ na rovnost rovnějších nahradili „právy“ nové generace na „panenskou“ přírodu a „stabilní“ klimatické podmínky. Ona zmíněná „rajská zahrada“ se tím jen kvalitativně definovala jako prostá všech antropocentrických „nezelených parazitů“ a kvantitativně se „idealizovala“ současnou průměrnou teplotou planety za více než čtyři miliardy let vesmírné existence.
Všechny charty, manifesty a deklarace zdánlivě lidsky sociálních a jiných pozitivních „práv“ proto v konečném důsledku působí proti lidem. Podkopávají univerzalismus individuální lidské svobody ve prospěch těch, kteří chtějí s lidmi manipulovat jako s nelidskými agregáty. Podporují protekcionismus zájmových skupin a neštítí se lidem populisticky prorokovat dobro, kázat pokrytecké pseudoelitářství a v důsledku konat proti zájmům lidí samých.
