Autor článku Dráty by si měl nechat stát (EURO 5/2004), Naveed Gill, šéf telekomunikační společnosti TISCALI V se snažil načrtnout své představy o budoucnosti telekomunikačního trhu. Pan Gill už v minulosti několikrát prezentoval svoje svérázné názory na liberalizaci českých telekomunikací. Pikantní je, že jako reprezentant konkurenční firmy navrhuje vlastníkům Českého Telecomu, jak nakládat se svým majetkem. Zavádějícím způsobem argumentuje, že Český Telecom nabízí přístup ke státní telekomunikační infrastruktuře. Neuvádí už ale, že tato infrastruktura patří jeho akcionářům, mezi nimiž má své zastoupení i stát. Navíc deklaruje, že stát má služby na volném trhu poskytovat jen tehdy, dokáže-li je zabezpečovat lépe než soukromá firma.
A co ostatní operátoři?.
Na jedné straně autor příspěvku tvrdí, že stát by neměl spoluvlastnit společnost, která nabízí telekomunikační služby na bázi obou základních technologií (pevné a mobilní). Jako názor to lze přijmout, koneckonců stát oznámil zájem svůj podíl v Českém Telecomu prodat. Postupuje při tom jako miliony jiných akcionářů, kteří podíly kupují a prodávají.
Poté, co autor popírá existenci státem (spolu)vlastněné firmy v oblasti obsluhy koncových zákazníků, požaduje zároveň státní firmu, která bude vlastnit dráty. Podle něho by silnou pozici Českého Telecomu řešilo vytvoření monopolního provozovatele „vyvlastněné“ telekomunikační sítě. Zapomeňme na chvíli, že liberalizací a vyvážením dominantní pozice bývalých operátorů se už většina evropských zemí zabývala, že i v Česku již existují služby jako volba operátora, předvolba operátora a uvolnění místní smyčky, které umožňují menším operátorům využívat síť toho největšího a nabízet tak služby všem zákazníkům. Co jsou však hlavním slabiny zmíněného návrhu?
Tou první je fakt, že předpokladem řešení pana Gilla je znárodnění části majetku akciové společnosti, která sice z 51 procent patří státu, ale zbylých 49 procent vlastní soukromí investorři. Do infrastruktury, která by měla být vyvlastněna, přitom Český Telecom (nikoliv stát!) investoval přes 170 miliard korun, z velké části na vyžádání státu Odpisy právě těchto investic nyní tvoří značnou část nákladů Českého Telecomu.
Z článku není rovněž jasné, jak by pan Gill řešil situaci ostatních operátorů, kteří provozují svou vlastní a nikterak zanedbatelnou infrastrukturu. Musel by snad ten největší také odevzdat své „dráty“ novému státnímu podniku? Nebo by všechny firmy postupně vložily své sítě do společného banku v zájmu „ochrany trhu a zákazníků před možným zneužíváním monopolu soukromým vlastníkem“.
Konkurenci tvoří pestrá nabídka.
Druhá slabina spočívá v představě státní firmy, která by efektivně spravovatla celou síť a prodávala její využití operátorům. Většina z nás pamatuje dobu, kdy byly telekomunikace v rukou státu. Nemyslím, že by to bylo ku prospěchu zákazníků. Státní podnik by stěží měl tak silnou potřebu investovat do modernizace své infrastruktury a uzpůsobovat ji novým potřebám zákazníků, jako má soukromá firma. Stát jako vlastník je a priori neefektivní, a tím drahý. Autor dokonce popírá svou úvodní větu, kde sám tvrdí, že stát je ze své podstaty jako provozovatel služeb neefektivní..
Domnívám se, že základním problémem trhu nejsou „dráty“ vlastněné jednotlivými operátory, ale nekoncepční regulace, která nevychází z reálných podmínek. To hlavní, co telekomunikace potřebují, jsou zřetelné mantinely. Ne náhodou konkurují v současné době Českému Telecomu nejvíce mobilní operátoři. Opravdová konkurence nikde na světě nevzniká zestátňováním infrastruktury. Tvoří ji především pestrá nabídka telekomunikačních služeb, vzájemně si konkurujících technologií a sítí, do kterých investoři vkládají své prostředky. Spoléhat se na administrativní kroky, limity a zákazy jako na motor rozvoje kteréhokoliv odvětví, je liché. Dokud tento fakt nepochopíme, k výrazné změně na českém trhu nedojde.
Investovat co nejméně.
Z článku, na který reaguji, trčí jako sláma z bot záměr investovat na českém trhu co nejméně, ale v co největší míře a co nejlevněji se přiživit na investicích jiných společností. Tentýž záměr se vine jako červená nit i příspěvkem, který pan Gill zveřejnil ve čtvrtém letošním čísle časopisu Computerworld („Střet zájmů české vlády v Českém Telecomu“). Autor v něm tentokrát sice nehodlá znova zestátnit síťovou infrastrukturu, ale zcela účelově zde zkresluje roli státu a regulačních orgánů. Zamlčel přitom jeden prostý fakt. Každé seriózní podnikání v konkurenčním prostředí vyžaduje adekvátní investice. Má-li pan Gill například představu, že provozování přístupové sítě je lukrativní záležitost, nabízí se otázka, proč již dávno jeho společnost nezačala do výstavby těchto sítí masivně investovat. Zatím pouze požaduje, aby Český Telecom za ztrátové ceny zpřístupnil svoji síť, do které vložil obrovské finanční prostředky. Totéž se týká dalších investic do technologií, které jdou na vrub Českého Telecomu a na nichž by pan Gill rád participoval. Bohužel nikoli ve prospěch rozvoje tržního prostředí a zákazníků, ale pouze za podmínek výhodných právě pro jeho firmu.
