Potravinářské komoře vadí zrušení dotací i odvolaný náměstek
I v příštích dvou letech bude potravinářský průmysl reprezentovat Jaroslav Camplík (62) – muž, který polovinu života strávil v prostorách vonících čokoládou. Rozhodla o tom valná hromada Potravinářské komory ČR. Přestože si opětovně dokázal získal důvěru, zdaleka ne všichni jsou s činností stavovské organizace spokojeni.
Politický vyhazov.
Camplíkovo „curriculum vitae“ tolik sladkostí , kolik by pracovní prostředí naznačovalo, neskýtá. V letech 1956 až 1960 absolvoval střední ekonomickou školu, obor mezinárodní ekonomické vztahy. Vysokou školu ekonomickou studoval dálkově (1965 až 1971). Již po ukončení střední školy začal pracovat v podnicích zahraničního obchodu. Nejdříve v Motokovu, potom v Merkurii. Z referenta vývozu se dostal na post tajemníka náměstka generálního ředitele. Ve zlomovém roce 1968 se jako člen KSČ postavil na stranu těch, kteří nesouhlasili se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, čímž mu vyvstaly problémy. „Kolegové mě na čas uklidili na afilaci Merkurie do Venezuely, ale oni si mě tam stejně našli. Stal jsem se nežádoucí osobou,“ vysvětluje svůj kariérní sešup. Potom nějakou dobu hledal práci „Jediný podnik, který byl ochoten mě přijmout, byly Čokoládovny,“ určila politika jeho další směřování. Nastoupil v roce 1971. I tam však měl růst omezen. Za prvních 18 let v podniku to dotáhl z referenta exportního oddělení na vedoucího tohoto oddělení. Rok 1989 jej katapultoval nahoru. Nejdříve na post obchodního ředitele (1989 až 1992), po privatizaci v roce 1992 byl čtyři roky generálním ředitelem. „Byl to kolos s patnácti závody po celé republice a s osmi tisíci zaměstnanci,“ vzpomíná na předprivatizační strukturu podniku vyrábějícího čokoládu, čokoládové i nečokoládové cukrovinky a trvanlivé pečivo.
V jednotě je síla!
Čokoládovny byly privatizovány vcelku. „Chodila řada nabídek od firem, které chtěly koupit ten či onen závod, ale my jsme se tomu bránili. Tvrdili jsme, že právě v té velikosti je síla. Vývoj nám dal zapravdu. Podívejte se, v jakém postavení jsou atomizované potravinářské podniky vůči silným řetězcům,“ poukazuje Camplík. Privatizace probíhala kombinovanou metodou - část akcií na kupóny, část přímý prodej. Asi čtyřicet procent získaly (rovným dílem) koncerny BSN (dnešní Danone) a Nestlé. Ty pak krok za krokem podnik zcela ovládly. Kuriózní bylo samo spojení dvou světových rivalů v rámci české privatizace. Firma Danone chtěla ale od počátku jen sušenky a oplatky, Nestlé čokoládu. Privatizační smlouvou byli nabyvatelé nuceni ponechat Čokoládovny pět let pohromadě a zachovat i název.
Konec na bulváru Champs Elyseées.
Valná hromada v červnu roku 1996 rozhodla o tom, že šéfem představenstva a generálním ředitelem Čokoládoven se stane Michael Kopecký. „Starý“ ředitel Camplík přešel do čela dozorčí rady. Lhůta pro zákaz dělení firmy byla pomalu u konce a nový šéf začal připravovat rozdělení (zdůvodněno bylo snahou o těsnější napojení na mateřské firmy v rámci celosvětové spolupráce). Kopeckému ale nebylo dopřáno, aby parcelaci dokončil. Stal se obětí šílenství francouzských fotbalových fandů, kteří v červenci 1998 na pařížském bulváru Champs Elyseées oslavovali vítězství domácího týmu na světovém šampionátu. Dvaačtyřicetiletý francouzský manažer českého původu zaplatil životem za divokou jízdu opilé řidičky, která autem najela do davu lidí.
Čokoládovny se musely s tragédií vyrovnat. Jaroslav Camplík se opět vrátil (na půl roku) do funkce generálního ředitele a zároveň zaujal post šéfa představenstva. Rozdělení firmy bylo dokončeno podle plánu k 1. lednu 1999. Do nástupnického podniku Danone Čokoládovny přešly závody Opavia, Deli a Kolonáda. Pod firmu Nestlé Čokoládovny pak Orion, Zora, Maryša, Sfinx a Lipo. Z původních patnácti tak zůstalo už jen osm. „Během let došlo v zájmu vyšší efektivity k značnému zúžení sortimentu. Firma se zaměřila na masovou produkci, některé okrajové výrobky a značky zcela opustila, čímž otevřela prostor pro aktivitu menších soukromých firem,“ říká Camplík.
Restrukturalizace ale pokračuje. V současnosti už pod Nestlé Česko (nynější název celé skupiny) patří jen závody Orion, Zora a Sfinx. Liberecké Lipo bylo odprodáno, sortiment z Maryši v Rohatci se přesunul do olomoucké Zory a Sfinxu Holešov. Závody firmy Danone (od roku 2001 se firma jmenuje firma Opavia-LU) zůstávají tři.
Na plná úvazek
Dnes už Camplík o cukrovinkách mluví jen v čase minulém. Po odchodu z funkce generálního ředitele a šéfa představenstva (v roce 1999) byl až do loňského srpna dvojnásobným místopředsedou dozorčí rady a poradcem generálních ředitelů v obou firmách (Nestlé i Danone s tím souhlasily). Práci prezidenta Potravinářské komory dělal v souběhu s těmito funkcemi. „Měl jsem s firmami dohodu, že tam zůstanu do mého penzijního věku. Od 2. srpna loňského roku jsem v komoře na plný úvazek,“ říká. Spjatost jeho i dalších členů vedení komory s nadnárodními koncerny byla mnohým trnem v oku. I proto se loni začalo spekulovat o možnosti založení jiné, „ryze české komory“, hájící zájmy domácích podnikatelů (EURO 22/2003). Iniciátorem této myšlenky údajně byla ústecká Setuza. Antonín Kalina - bývalý náměstek ministra zemědělství, nyní poradce ředitele Setuzy, na valné hromadě kandidoval na viceprezidenta. Nebyl zvolen. „Byli jsme varováni, že to může snahy o založení druhé komory opět zaktivizovat,“ uvádí bez bližších podrobností Camplík.
Stačí jedna, ale pořádná.
Kalina však odmítá, že by nyní uvažovali o vybudování alternativní stavovské organizace. „Nebyl jsem zvolen stejně jako všichni další nováčci, kteří na viceprezidenty kandidovali. Beru to jako normální výsledek demokratické volby.“ Považuje za prioritní, aby se komora začala vážně zabývat otázkami, které trápí domácí podnikatele. „Určitě mají daleko větší potíže se zalistováním do obchodních řetězců než nadnárodní koncerny,“ uvádí příklad. Jak ale dodává, vedení komory je v poslední době přece jen aktivnější, takže hovořit o potřebě nové komory je zbytečné. K této myšlence se záporně staví i generální ředitel Madety Milan Teplý, ač vůči Camplíkovi & spol. příliš lichotivý není. „Tahle komora je špatná, ale ta druhá by byla ještě horší,“ míní manažer, jehož firma komoru opouští (Teplý byl viceprezidentem, ale nyní už nekandidoval). Se společenstvem se rozešel proto, že veterinární kontroly před vstupem do EU byly podle něj daleko tvrdší vůči domácím podnikatelům než k zahraničním vlastníkům a komora se tím nezabývala. „Měli by ji vést šéfové velkých českých firem, jinak bude k ničemu,“ domnívá se šéf největší domácí mlékárny.
Chladné vztahy s Palasem.
Komora podle Camplíka považuje za prioritu přijetí koncepce potravinářského průmyslu (v příštích dnech má jít do vlády). Kromě jiného by na jejím základě měl vzniknout Úřad pro potraviny, zastřešující všechny státní orgány dohlížející na kvalitu poživatin. „Komorníci“ se potýkají s ochlazením vztahů s resortem zemědělství vedeným Jaroslavem Palasem. Následovalo prý poté, co na konci loňského roku zkritizovali přípravy na vstup do Evropské unie. „Důsledkem bylo, že potravinářský průmysl přišel o stamilionové dotace na restrukturalizační projekty, které po dva roky dostával. Příslušné dotační tituly byly škrtnuty, ač mohly ještě tři roky bez problémů existovat,“ stěžuje si Camplík. Vadí mu také, že ministerstvo zrušilo post náměstka pro potravinářskou výrobu a z dlouho připravované „marketingová agentury“ se vyklubal jen marketingový odbor Státního zemědělského intervenčního fondu, přičemž původně mělo jít o nezávislou instituci, veřejně prospěšnou společnost . „Myslím si, že to úzce souvisí s naší kritikou,“ soudí Camplík, přičemž věří, že se vztahy s ministerstvem podaří urovnat. Už nikdy asi nebudou tak dobré jako dříve. Funkci potravinářského náměstka zastával od roku 2001 Rudolf Jánský, který předtím taktéž působil v managementu Čokoládoven. Jako by té čokolády nebylo dost…
