Nedobrovolně vysídlených lidí je na světě nejvíc od druhé světové války. Kvůli strachu, hladomoru, politickému chaosu či válce opustilo domov asi 65 milionu lidí. Podle Paula Colliera, který se migrací dlouhodobě zabývá, přitom teprve nyní evropští politici začínají podnikat kroky k řešení uprchlické krize.
„Starý kontinent se soustředí na zástupný problém. Na hrstku uprchlíků v Evropě, místo aby se zaměřil na masy uprchlíků v místech, která jsou blízko válečným konfliktům – v Pákistánu, Íránu, Jordánsku, Africe,“ říká Collier v rozhovoru pro Euro. Jde přitom o trestuhodnou krátkozrakost. Žádná z těchto zemí není pro běžence vysněnou destinací a lidé se z nich snaží prchnout do vyspělého světa.
Politiky do letadel
Německo se už léta snaží vytvářet pracovní místa v Turecku, aby omezilo další bobtnání své největší menšiny. Nyní se o něco podobného pokouší německá kancléřka Angela Merkelová v Jordánsku a dalších zemích, ve kterých jsou velké uprchlické tábory. „Právě proto si jela nedávno Merkelová prohlédnout do Etiopie průmyslovou zónu, která má poskytovat pracovní místa jak pro uprchlíky z okolních států, tak pro samotné Etiopany,“ říká Collier.
Je to rozumnější než nechat uprchlíky proudit do Německa a Evropy. Západní země dnes vydávají na jednoho uprchlíka v Evropě stotřicetpětkrát tolik, co na každého uprchlíka v zemích ležících nedaleko epicenter konfliktů. Uprchlíci, kteří dorazí do Evropy, jsou přitom ti nejméně potřební. Většinou jde o vzdělané mladé lidi, jejichž rodiny mají dost peněz, aby jim koupily u převaděčů místo na lodi.
Německo navíc není vhodným místem pro zaměstnávání běženců. Jeho ekonomika je založená na kvalifikovaných lidech majících za sebou řadu let v učilištích a školách a nedokáže absorbovat příliv uprchlíků, kteří v zemi žijí jen dočasně. Podle půl roku starého průzkumu deníku Financial Times ostatně třicítka největších německých firem zaměstnává pouhých 54 uprchlíků.
| Paul Collier (67) |
|---|
| Je profesorem ekonomie a ředitelem Centra pro studium afrických ekonomik na Oxfordské univerzitě. Věnuje se převážně otázkám migrace. Hlavně proto se stal poradcem německé vlády pro nadcházející předsednictví ve skupině nejbohatších zemí G20. Collier je sám vnukem německého emigranta. Proslavila ho kniha The Bottom Billion o problémech nejchudšího kontinentu světa. Jeho poslední kniha se jmenuje Exodus: Imigrace a multikulturalismus v 21. století. |
Mnohem efektivnější je vytvářet pracovní místa v chudých zemích. „Bývalý premiér Velké Británie David Cameron, s nímž jsem v minulosti spolupracoval, nařídil ministrům, aby naložili do letadla šéfy největších firem a letěli s nimi do Jordánska hledat obchodní příležitosti,“ říká Collier. Výsledkem je, že jeden z největších maloobchodních řetězců v Británii nyní kupuje část zemědělské produkce Jordánska. O vytvořená pracovní místa se dělí uprchlíci, jichž v Jordánsku žije kolem tří milionů, a místní obyvatelé. „Všechny země v Evropě by měly posadit do letadla ministry a šéfy svých největších firem. Potřebujeme skutečně viditelnou akci, která říká: přinášíme důvěryhodnou naději tam, kde žijete,“ tvrdí profesor.
Na sklonku roku 2016 navíc Světová banka schválila přelomovou věc. Poprvé poskytne zvýhodněné úvěry na vytváření pracovních míst a vzdělání pro utečence v Jordánsku a Libanonu.
Velká rizika pro Evropu vidí sedmašedesátiletý Collier v Africe, kontinentu, jímž se zabývá celou kariéru. V Africe žije miliarda lidí, pro které se může Evropa snadno stát vyhlídkou na lepší život: „Je extrémně nebezpečné, když mladí lidé začnou své naděje spojovat s opuštěním vlastní země.“
Úsměv na dětských tvářích
Německé kancléřství a ministerstvo financí se zaměřují na to, aby do Afriky přitáhly soukromé investory. Collier Němcům radí, aby se na jednáních skupiny G20 snažili prosadit přímou spolupráci vlád vyspělých zemí s vládami v Africe. Je to podle něj realističtější než běžná africká agenda ve smyslu „vykouzlíme úsměv na dětských tvářích“. Právě těmito slovy hodnotí aktivity mezinárodních organizací typu Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, které se zabývají jen poskytováním humanitární pomoci, nikoli vytvářením příležitostí pro budoucnost.
V roce 2016 zpomalil růst africké ekonomiky o 1,6 procenta. Nepodaří-li se tento trend zvrátit, může emigrace akcelerovat. Problémem je, že firmy o rizikové země nemají kvůli nestabilnímu prostředí, vysoké korupci a obřím vstupním nákladům na vybudování potřebné infrastruktury zájem.
Příležitosti v Africe nicméně jsou a sám Collier výrazně investoval v relativně bezpečné zemi Sierra Leone. „Peníze jsem vložil do malého startupu, který zpracovává rýži pro výrobu mléka. Sierra Leone je velmi úrodná země, ale všechno rýžové mléko dováží. Vesničtí zemědělci umějí rýži vypěstovat, ale neumějí ji pomlít. Až dosud na to neměli žádnou továrnu,“ vypráví. Nicméně velkého výdělku se zatím nedočkal. Jeho startup je sice největší firmou na zpracování rýže v zemi, chybí mu však pracovní kapitál. Navíc když zemi sužovala ebola, odešla z ní většina zaměstnanců.
„Nástup xenofobie v Evropě není reakcí na stávající imigranty. Je to strach z jejich dalšího nekontrolovaného přílivu,“ říká Collier (Foto: John Ceirns)
Logická otázka zní: Doženou vůbec někdy chudé země ty bohaté? Collierova odpověď zní, že musejí. Není jiné cesty. Je třeba projevit podobnou odhodlanost, jako měl šéf Evropské centrální banky Mario Draghi, když v roce 2012 přišel s příslibem, že udělá pro záchranu eura, cokoli bude třeba. Collier sice říká, že euro záchrany hodno nebylo, ale podobně jasný a jednoznačný závazek by nyní Evropě prospěl: „Potřebujeme stejně působivý příslib, že uděláme cokoli, aby chudé země dohnaly ty bohaté. Pokud se to nepovede, budoucnost se pro nás stane noční můrou.“
Když pochybuji, že takový příslib v Evropě v dohledné době zazní, říká, abych si počkal. Jakmile si Západ uvědomí náklady a rizika prohlubující se nerovnosti, zaměří na to svou pozornost. Už se tak podle něj děje. Italové vyznávali po řadu let strategii poslat imigranty na sever země. Nyní už to nedělají. „Myslím, že se italská politika v tomto směru změní poměrně rychle,“ míní Collier.
Nadnárodní blouznivci
Collier tvrdí, že dokud nezačneme kontrolovat příliv nových utečenců do Evropy, nebudeme schopni integrovat stávající migranty. „V našem domě v Oxfordu žije Češka a je naprosto skvělá. Nemyslím, že máme problém s integrací stávajících migrantů. Myslím, že nástup xenofobie v Evropě není reakcí na stávající imigranty. Je to strach z jejich dalšího nekontrolovaného přílivu,“ říká. Ještě před třemi roky byla xenofobie naprosto okrajovou záležitostí. Z okraje do centra pozornosti vrcholných politiků ji přivedla až nedostatečná kontrola našich hranic.
Problémem je podle Colliera rovněž postoj evropských elit – především těch levicových, které přijaly za svou myšlenku, že národní identita je zastaralá veteš, kterou musíme nahradit jakousi postnárodní identitou. To Collier odmítá. „Celý postnacionalismus je jen falešný romantický klam omezené skupiny politických elit,“ říká.
Vlivný britský ekonom Turner věří, že by Evropa zvládla miliony uprchlíků. Čtěte více:
Ekonom Adair Turner: Miliony uprchlíků Evropa zvládne
Nacionalismus je podle něho pro fungování moderních států nezbytný. Důležité je však ptát se, o jaký nacionalismus jde. Máme nacionalismus, který zahrnuje všechny, kdo žijí v jednom státě? Jako například Skotové, kteří nikoho nenutí nosit skotskou sukni, aby se stal Skotem. Nebo máme určitý druh divokého nacionalismu, který říká: my jsme skuteční členové národa, a vy ne, i když tu žijete? „Musíme jasně vymezit legitimní nacionalismus. Nedávno jsem obědval s jedním představitelem romské komunity a ten měl velké obavy z nelegitimního nacionalismu. A měl k tomu dobré důvody,“ říká.
Postnacionalismus nemůže podle Colliera fungovat hlavně proto, že sdílená národní identita hraje ve společnosti velmi užitečnou roli. Fungování společenství závisí na spolupráci, vzájemné úctě a sdíleném smyslu pro „my“. A bez tohoto smyslu pro „nás“ nemohou existovat veřejné statky. Ostatně kdo by v takovém nešťastném světě platil daně?
Čtěte také:
Podmínky integrace? Stačí základka a západní hodnoty
