A ještě vkus a přiměřenost
Jeden z bonmotů, které se pokoušejí definovat „americký styl života“, zní: Dělej, cokoli chceš, jenom nedělej problémy. K tomu má Amerika zažité mechanismy, aby identifikovala, co „problémy“ jsou. Případ přímého přenosu z jednání Vrchního soudu ve věci Karla Srby a spol. dokumentoval, že Česko své mechanismy dosud zažité nemá.
Pro pořádek – postoj týdeníku EURO zní: Tohle problém je. Takže NE! Kromě argumentů, z nichž většinu prezentovala denní média, uveďme ještě dvě hodnoty, které se hlásí zase k „evropskému stylu života“: Vkus a přiměřenost.
Ale k meritu věci:
Je pozoruhodné, že záměr České televize se snad nejméně kontroverzně jevil soudcovskému stavu. (Přejme mu stejnou amerikánskou přímočarost v případech typu Kožený nebo Grebeníček.) Tentokrát soud obstál, když bez alibistických kliček přijal roli pána na svém dvorku. A vůbec nezáleží, že verdikt zněl: přímo přenášet pouze rozsudek. Rozhodl by stejně správně, kdyby povolil, nebo zakázal celý přenos. Neboť výhradně v kompetenci soudu je nejen rozsudek, nýbrž i to, jak k němu v mezích zákona dospět. To je prosím podmínka. Pakliže se nejvýše postavení politici nezdrželi předčasných komentářů, je to přinejmenším nevkusné. Ještě horší je, že (a nejen oni) se hned pokoušejí případ zobecňovat, šermovat hilsnerovskými paralelami a podobně. Ne, toto rozhodnutí se nesmí vnímat jako precedens. Rozhodovat teď paušálně by byla odbytá práce.
Kauza Srba je specifickou kauzou s politickým pozadím, když pro nic jiného, pak pro někdejší postavení Karla Srby na ministerstvu zahraničí. Právě proto ale Česká televize není v tomto konkrétním případě vůbec důvěryhodným médiem. Možná až nebude veřejnost svědkem permanentních pokusů politiků ovlivňovat či dokonce penalizovat obsah vysílání ČT. Až nebude tak lehce po ruce otázka: který z termitů si vlastně přenos objednal (respektive navzdory kterým). Důvěra v nestrannost a nezaujatost média je další podmínkou eventuální přijatelnosti přímého přenosu jakéhokoli soudního jednání. Přitom vůbec není důležité, zda k přenosu vůbec dojde. Jak jsme viděli, už oznámení záměru stačí, aby se událost dostala pod nepřiměřený tlak.
Obavy z „veřejného mínění“ jsou v Česku oprávněné. Tento dobrý sluha, špatný pán bývá bohužel jen kolektivní emocí, ba hysterií v prostředí, kterému se nedostává důvěry, sebedůvěry a transparentnosti. Chce to průběžný výcvik. Proč častěji nepřenášet jiné epizody z české demokracie? Řekněme, až bude vláda rozhodovat o privatizaci hnědouhelných dolů? Svolí, či nesvolí pan premiér? Existují nepochybně akty správy věcí veřejných, na něž by měly být objektivy upřeny naléhavěji a neodbytněji, než je zrovna soud se Srbou. A nemusí to být live. Jak vlastně slovo od slova probíhalo jednání o osudu IPB?
