Copperfield z Letenské

Letošní kejkle se státním rozpočtem budou zřejmě obzvláště vypečené. Ministr financí Bohuslav Sobotka předloží na poslední chvíli do vlády první verzi rozpočtu se schodkem 76 miliard korun, tedy o kousek lepší, než je schodek letošní. Bude tam jen mírné překročení limitů výdajů nasmlouvaných s Bruselem v konvergenčních kritériích. Kdo by se neradoval, když to tak pěkně šlape? Kdo neskáče, není socan!
Jenže předložené parametry nepočítají s třicetimiliardovými úsporami ani se slíbeným snížením daní nízkopříjmovým skupinám obyvatel. U těch daní to je vůbec zábavné. Daň z příjmu je totiž daní sdílenou, a takto navržené snížení způsobí nejen desetimiliardovou ztrátu ve státním rozpočtu, ale také čtyřmiliardovou v rozpočtech měst a obcí. A o tom se zatím taktně mlčí. Co kdyby se někdo zeptal, jak to bude kompenzováno? Rozdělí se stát o dodatečné výnosy ze spotřební daně na cigarety? To je otázka, kterou budou starostové klást už brzy velmi nahlas.
I ti největší důvěřivci by mohli konečně prohlédnout a definitivně odpískat velkolepě opěvované reformy, dle nichž mělo ke stabilizaci veřejných financí pod pramálo ambiciózními čtyřmi procenty hrubého domácího produktu přispět z jedné třetiny zvýšení daní a ze dvou třetin snížení výdajů, především mandatorních. Realita není ani opačná. Je mnohem horší. Mírné snížení schodků je dáno především zvýšením daňové kvóty, potom vyšším výběrem daní z titulu zrychlení růstu a úspory výdajů se jednoduše nekonají. Reforma sociálních dávek je jenom na papíře a ani z něho není jasné, jak by měla přinést alespoň desetikorunovou úsporu. Reforma nemocenské - původně úsporná - byla úsilím ministra Škromacha rozmělněna, náklady přeneseny na firmy a tlak na snížení extrémně vysoké nemocnosti, signalizující zneužívání těchto dávek, ve finální podobě fakticky zmizel. Pro nejnižší příjmové skupiny, mezi nimiž je zneužívání nejhojnější, totiž dávky fakticky neklesají. Místo dvouprocentního snížení stavů ve státním sektoru je realitou jejich dvouprocentní zvýšení a platy státních zaměstnanců také utěšeně rostou. Daleko rychleji oproti původním představám sociálnědemokratických reformátorů. Odměny ozbrojených složek se budou tak dlouho legislativně upravovat, až nakonec budou snad ještě vyšší než původní nehorázný požadavek.
Neprozřetelné zásahy do systému financování zdravotnictví vedly k dalšímu růstu deficitu v systému, který pracuje prakticky bez rezerv, a v případě, že by se zpomalil růst ekonomiky a na to vázaný růst mezd, znamenalo by to okamžitý vznik těžko řešitelného deficitu. Letos stát nalije do zdravotního pojištění prostřednictvím ČKA po loňských třech miliardách další čtyři. A to není zdaleka konec. Realistické předpovědi nutných subvencí pro příští rok jsou ještě mnohem horší.
Tyto výdaje výrazně omezují možnosti financovat nějaké rozumné rozvojové programy. A tak i příští rok, stejně jako letos, se zhorší stav silniční a dálniční sítě a vzroste opět skrytá zadluženost státu vůči infrastruktuře.
Proto nás opětovně čekají pozoruhodné čachry s mimorozpočtovými fondy, které by měly zaručit splnění cílů takzvané reformy veřejných financí v posledním roce tohoto volebního období.
Financování výstavby a údržby dopravní infrastruktury je fakticky v krizi. Ministerstvo financí ho hodlá řešit opravdovým škrábáním za uchem ne přes jednu, ale alespoň přes tři hlavy. Dokončované a rozběhlé privatizace vynesou dost peněz, z nichž však jedna pětina musí zůstat na kontu ČNB, protože vláda dluží centrální bance zhruba 25 miliard z minulých zásahů v bankovním sektoru a z dělení československé federace. Tento dluh je standardní součástí státního dluhu a dá se celkem jednoduše využít. Vláda vydá dluhopisy za 25 miliard korun a zaplatí svůj dluh v ČNB. O tom už se vedou politická jednání ve Sněmovně. Pozice státu se tak účetně fakticky nezmění. Ale ČNB odblokuje peníze z privatizace a převede je na fond dopravy, který bude mít najednou o dvacet miliard korun na účtu více a nebude potřebovat příští rok státní dotaci. Dle obvyklých účetních standardů by takový trik nefungoval. Těmi se ale státní finance neřídí a ještě dlouho řídit nebudou. Díky tomu si může Sobotka hrát na Copperfielda a předvádět úspěšné snížení deficitu, který dle všech přírodních zákonů roste. Co by také dělal jiného, když se o něj nikdo zodpovědně nestará.