Rozhovor s legendárním návrhářem
(podtitulek)
Potřebujeme radost a potěšení. Móda by nám je měla zajistit, říká legendární japonský návrhář
(perex)
Avantgarda je slovo francouzského původu, které lze přeložit jako „předvoj“. Tento výraz se užívá v terminologii umělecké, kde představuje umělce či uměleckou skupinu, jejichž tvorba je pro danou dobu průkopnická či objevná. K avantgardě například patří funkcionalismus, surrealismus inspirovaný psychoanalýzou Sigmunda Freuda anebo československý umělecký svaz Devětsil. Ve světě módy žezlo avantgardy dlouhou dobu nesli japonští návrháři v čele s Kenzem Takadou. Týdeník EURO se sešel s jednou z mála hvězd sedmdesátých let, po jejichž stylu je poptávka ještě dnes, a s jednasedmdesátiletým návrhářem hovořil o budoucnosti módy, přehlídkách on-line i fotbalových dresech.
(text)
Četl jsem, že jste pozitivní člověk – když se dobře vyspíte. Jak jste se, pane Takado, na dnešek vyspal?
Jde to. Před několika dny jsem chytil nějakou virózu, takže jsem vlastně celý minulý týden strávil v posteli. Dnes už se ale cítím lépe.
Na naši první schůzku jste nemohl dorazit, protože sopka na Islandu ochromila leteckou dopravu v celém světě. Móda by vždy také měla reflektovat ducha času, ale je vůbec ještě možné reflektovat něco tak komplexního, jako je dnešní svět? Víte, ve světě je stále více problémů. Ekonomická krize, přírodní katastrofy, války a já si myslím, že není nezbytně nutné, aby nám oblečení tyto problémy dnem i nocí připomínalo. Víc než kdy jindy dnes potřebujeme radost a potěšení. Móda je to, co by nám je mělo zajistit.
Zřejmě nejste fanouškem ponuré vlny New grave či subkultury Emo, které zachvátily svět?
To rozhodně ne. Myslím si, že o ty temné chvilky se postará sám život, móda by si měla vzít na starost vytváření světlých momentů.
V roce 1970 jste poprvé vstoupil na mezinárodní mola, tento rok slavíte čtyřicáté výročí, stejně jako internet. Jak změnilo nové médium módu? Opravdu už je to tak dávno? V posledních letech došlo k obrovskému vývoji. Ve světě módy, ale i v každodenním životě byste se dnes bez internetu nemohl pohybovat. Nejsem vůbec technicky nadaný, ale snažím se. Už deset let se velmi snažím nějak se internetu přiblížit. Musím se ale přiznat, že jsem v tomto směru nedosáhl příliš vysoké úrovně. Takže vždy potřebuji svého asistenta, který je v těchto věcech mnohem šikovnější.
Co si myslíte o nespočtu módních blogů. Kde vlastně móda dnes vzniká? Dříve se móda rodila výhradně na mezinárodních molech. V šedesátých letech jsme začali díky Yvesovi Saint Laurentovi vnímat i to, co se děje na ulicích. Dnes k tomu přibyl ještě internet. Jak jste řekl na začátku, svět je dnes velmi komplexní, a protože móda, ať chce či ne, vždy musí držet krok s časem – je k němu přivázána neviditelným poutem, stala se stejně komplexní. A tak dnes vzniká téměř všude. Zdroje inspirací módních tvůrců jsou nesmírně početné. Každý ten svůj nalézá jinde. Někdo se inspiruje na ulici, někdo na internetu, někdo ve svých snech, je to různé. Máte ale pravdu, že se dnes kvůli internetu mnohé mění. Je tam nespočet informací a zdrojů. Lze tam vidět všechny kolekce, to bylo ještě před několika lety nepředstavitelné. Vždyť se ještě nedávno k přehlídkám pouštěli jen vybraní fotografové, aby nedošlo k okopírování módních kreací. Na internetu ale nenajdete jen nápady, lze je tam i realizovat.. Když to porovnám se svojí dobou, s těmi sedmdesátými lety minulého století, musím říct, že jsme tehdy neměli téměř žádné prostředky. Nejsem si ale jistý, kdy mi bylo lépe.
Například americký návrhář Oscar de la Renta před několika málo dny jako první návrhář vůbec prezentoval svou kolekci na sociální síti Facebook, která má 400 milionů uživatelů. Znamená to konec couture coby atrakce pro uzavřenou společnost?
Podle mě jsou ty velkolepé přehlídky v Paříži, Miláně, New Yorku a Londýně nepostradatelnými součástmi světa módy, stejně jako špetka toho elitářství. Když všechno hodíme na internet, podkopeme tím své vlastní postavení. Takže ne, smrt couture se sice předpovídá už dlouho, ale myslím si, že nás všechny přežije.
Jak těžké je držet čtyřicet let krok s byznysem, který je tak proměnlivý jako právě móda?
Je to složité. Pořád se něco děje. Existují různé tendence, různé směry. Na prvním místě potřebujete kolem sebe opravdu dobrý tým lidí, který vám pomůže všechny ty impulzy vstřebat a zpracovat.
Být pod tlakem každou sezonu se nově vynalézt, to musí být složité.
Víte, snažím se pracovat s tím, co se mi líbí, a s tím, co mám rád. Vynálezy už nechávám na jiných.
Slyšel jsem, že hodně cvičíte.
To samozřejmě pomáhá, protože ať děláte cokoliv, pokud chcete opravdu dobře pracovat, musíte mít pevné zdraví. Já jsem začal cvičit před patnácti lety. Předtím jsem na to kašlal. Navíc když pracujete ve světě módy, musíte také nějak vypadat. Snažím se tedy udržovat v dobrém stavu, i když nejsem moc sportovní typ. S power platem jsem začal před třemi lety. Je to výborný přístroj, s kterým pravidelně cvičím alespoň dva- až třikrát týdně.
V roce 1999 jste se již jednou se světem módy rozloučil, jak složité je opustit celoživotní lásku?
Popravdě řečeno, myslel jsem si, že to bude snazší. Ze začátku jsem se věnoval spoustě jiných věcí. Hodně jsem maloval, cestoval, zkoumal zmíněný internet. V roce 2003 mně to ale už nedalo a vrátil jsem se. Teď se zabývám hlavně dekorací interiérů. Maluji a navrhuji hotelové interiéry. Právě pracuji na zakázce na Mauritiu.
Jste považován za nejevropštějšího z Japonců, kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech revolucionizovali svět módy. Proč se váš styl tak liší od Rei Kawakubové, Yohjiho Yamamota a Isseye Miyakeho, a co vás naopak spojovalo – čím jste společně dobyli Evropu? Byl jsem první Japonec, který v Paříži začal. Do evropského světa módy jsem vstoupil v roce 1970. Jako další přijel dva roky po mně Issey Miyake. Jejich věci jsou mnohem konceptuálnější. Mnohem více využívali japonského fundamentu a vždy zůstali věrní kořenům naší kultury. Já jsem východní a západní kulturu smíchal. Namixoval jsem japonský styl s tím, co právě frčelo v Paříži. Japonská kimona se tak potkala s klasickým pánským oblekem, vzhled gejši zase s módou flapper girls ze zlatých dvacátých let.
Byl jste tedy pro Japonce něco jako most do Evropy?
Japoncům jsem otevřel dveře do Evropy a Evropanům jsem zase pomohl pochopit japonskou módu. Když jsem v roce 1965 přijel do Paříže, jako Asiat jsem si tam ani neškrtl. Japonec a móda – nemožné. Za svůj úspěch vděčím hlavně mezinárodnímu tisku. Až lidé z novin a časopisů mou módu pochopili a zpřístupnili celému světu.
V čem to předtím bylo pro Japonce tak těžké?
V Japonsku v podstatě nebyla móda a ve Francii zase nebyli Japonci. Pouze u Pierra Cardina pracovala jedna japonská manekýnka. Jmenovala se Iroko, byla to krásná a moc hodná dívka. Navíc tehdy panovalo přesvědčení, že Japonci přijeli do Paříže, jen aby si všechno vyfotili a pak doma okopírovali. Naštěstí v sedmdesátých letech nastal zlom a velké módní domy začaly naopak horlivě po japonských talentech pátrat. V Evropě se říká, kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe – já se směji dodnes.
V roce 1958 jste byl prvním studentem mužského pohlaví na renomovaném Bunka Fashion College v Tokiu? Teď vám prozradím něco, co ví opravdu jen málokdo. Na Bunka jsem byl až druhým mužem. O módu jsem se samozřejmě zajímal už před univerzitou. Zjistil jsem ale, že žádná střední škola zabývající se módou chlapce nepřijímá. Když jsem později pátral po vhodné univerzitě, zjistil jsem, že v Bunka přijali prvního kluka. Okamžitě jsem odešel z domova, opustil rodinu a odjel do Tokia.
Do jaké míry se od té doby změnilo postavení mužů ve světě módy?
Muži ve světě módy samozřejmě vždy byli. Všichni velcí návrháři jsou muži. Dnes se o módu ale zajímají i právníci, byznysmeni a dělníci. Možná pořád ne tolik jako ženy, to se ale postupně vyvíjí. To je vidět i v módě na ulici. A zejména v Japonsku, tam se muži do módy opravdu zbláznili. V populárních čtvrtích jsou davy mladých „fashionistů“ a pro inspiraci tam dnes chodí i Francouzi – tak se ten svět mění.
Virtuální módní prohlídky, šaty promítané přímo na tělo, kde vidíte budoucnost módy?
Já si myslím, že všechny přehlídky v dnešní době jsou extrémy. Kolikrát se sám divím, jak jsou některé věci vůbec možné. Jsem ale už včerejší, dnešnímu publiku se to totiž líbí.
Máte dnes vůbec ještě nějakého oblíbeného návrháře?
Mým velkým idolem vždy byl Yves Saint Laurent. Dnes je to ale hlavně izraelský návrhář Alber Elbaz. Strašně se mi líbí, jak oživil starý módní dům Lanvin.
Pane Kenzo, sledujete mistrovství ve fotbale?
(Směje se) Moc ne. Vím jen, že jsme v prvním zápase porazili Kamerun.
A co dresy?
Rozhodně by se daly vylepšit.
(box)
Kenzo Takada
Japonec, kterého zná svět módy jen pod jeho křestním jménem, se narodil 27. února 1939 ve městě třešňových květů Himeji. Jako první Asiat se roku 1970 osamostatnil v Paříži a získal si svými veselými, pestrými a nekonvenčními oděvy inspirovanými folklorem ihned mnoho fanoušků. V roce 1984 jej francouzský ministr kultury Jack Lang jmenoval dokonce rytířem Řádu umění a literatury. Kenzova proslulá záliba v květinových vzorech se v jeho kreacích projevuje dodnes. Bez florální výzdoby se neobešel ani jím navržený fitness přístroj power plate, který Kenzo Takada v Praze představil.
