Na letošním 55. Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech získal Křišťálové glóby koprodukční film Strahinja srbského režiséra Stefana Arsenjeviče. Kromě červeného koberce v hotelu Thermal se ale v srpnu slaví i v nedalekých Dvorech, kde ceny vznikají.
Sklárna Moser hlásí překonání covidové krize. Prestižní firma opět spustila druhou sklářskou pec, která byla vypnutá od prosince 2019, kdy skláři byli nuceni ji odstavit kvůli nepříznivé pandemické situaci a ztrátě zakázek. Její opětovné otevření v srpnu znamenalo důležitý moment pro vedení Moseru i pro Karlovarský kraj jako takový, protože část turistů, kteří místo navštěvují, sem přitahuje právě sklárna. I z tohoto důvodu se slavnosti zúčastnili zástupci Karlovarského kraje a města Karlovy Vary. Peci na místě požehnal kněz Romuald Štěpán Rob, první výrobek z obnovené pece vyfoukl Vlastimil Habart, jeden z nejzkušenějších moserovských mistrů sklářů.
„Dnešní spuštění pece je pro sklárnu Moser důležitým momentem. Je důkazem návratu k běžnému provozu po velmi náročném období pandemických omezení a umožňuje nám opět uspokojit stoupající poptávku zákazníků z Čech i ze zahraničí“, říká Pavel Mencl, generální ředitel firmy Moser.
Sklárna zároveň využila nucenou odstávku k údržbě a opravě pece. Ta je nově osazena pánvemi o velikosti 65 x 90 cm a nejvyšší žár při tavbě v ní dosahuje 1480 °C. Poté se teplota snižuje tak, aby se v sedm hodin ráno pohybovala zhruba kolem 1340 °C. Dopoledne se totiž v Moseru vyrábí menší kusy, například skleničky a odlivky. Tvorba lehčích dílů pokračuje v průběhu celé ranní směny, dokud ve tři hodiny odpoledne neklesne teplota v peci na 1180 °C. Poklesem teploty stoupá viskozita skloviny. Při nižší teplotě již sklo tolik „neteče“ a skláři mohou začít vyrábět větší díla.
„Lehká“ váza má 15 kilo
Teď například vezou přes halu červenofialovou vázu, která už během procesu vypadá jako umělecké dílo. „Ta moc neváží, má jen patnáct kilo,“ komentuje to jeden ze sklářů na huti. Píšťala, na které jeho kolegové kus foukali, váží dalších sedmnáct kilo a některé výrobky dosahují hmotnosti třiceti kilogramů. Proto je na šichtu v Moseru zapotřebí mít pořádnou sílu. U pece pracuje sehraný tým. Dílo začíná foukač, který je z trojice povolání většinou nejmladší a s rotující píšťalou v ústech vyfoukne ze žhavého skla polotovar. Ten potom doladí jeho kolega a nakonec přijde na řadu odnašeč či odnašečka, což je jediná žena, která aktuálně na směně pracuje. Za stálého otáčení na tyči předmět odveze z hutě a nechá ho vychladnout, aby na něm mohli pracovat mistři z dalších dílen. Brusiči, rytci, malíři, kontrola a další povolání totiž sídlí mimo hlavní huť.
Prvním krok sklářské práce představuje výroba skla ze sklářského kmene, který se skládá z křemenného písku, vápence, sody a potaše. Potom se sklovina tvaruje, řeže a brousí, a následně se některé kusy pozlacují tenkou vrstvičkou zlata ředěného s kyselinou, kvůli níž má směs ze začátku tmavou barvu. Požadovaný žlutý lesk se ukáže až po dalších dvou výpalech. Odlišnou disciplínu tvoří umělecké rytí skla. V Moseru převládají antická nebo biblická témata na motivy historických obrazů, ale samozřejmě se umí přizpůsobit různým přáním. Například pro turkmenského prezidenta navrhli set sklenek na whisky s motivem jeho milovaných koní. Rumunská královská rodina si zase přála zvěčnit svůj erb na nápojový set.
Skláři i rytci se tu svému řemeslu učí mnoho let. Na výrobku se pozná každá nedokonalost, takže autor si nemůže dovolit jediné zakolísání. Rytec Tomáš Lesser si svou prací vysloužil dokonce francouzské státní vyznamenání Řádem umění a literatury. Pro Moser jsou kromě detailních rytin typické i plynulé barevné přechody. Těch skláři dosáhnou většinou tak, že na jedné straně baňky napíchnou do tekuté hmoty barvu, která se při foukání rozšíří do stěn výrobku, případně pigment vpraví na vnitřní stranu skleněného útvaru. Při tvorbě podobně složitých kusů je v huti od pecí tak horko, že zpocení skláři už ani nepočítají litry vypité vody. Tradiční sedmistupňové pivo už zde totiž pít nesmí. O to víc motivující platové ohodnocení prý musí mít, smějí se.
Vřídla bez olova
Tolik náročných kroků v kombinaci s použitím bezolovnatého křišťálu, s nímž se pracuje mnohem hůř než s běžným sklem, si každý den vyžádá vysokou zmetkovost. Čiré sklo se recykluje, to barevné sklárna přeprodává do fabriky na lahve. Díky svému složení neuvolňuje sklo od Moseru ani stopové množství toxických látek. Když Ludvík Moser sklárnu zakládal, dostal totiž podmínku, že olovo nesmí používat, aby nenarušil účinnost karlovarských vřídel.
To se samozřejmě týká i Křišťálových glóbů. Slavná cena se v Moseru vyrábí už dvacet let a původním autorem návrhu je fotograf Tono Stano. Dříve ocenění laureáti na festivalu dostávali maketu tvaru města ve filmové krabičce. Celebrity často stály na pódiu a nevěděly, co si ní počít, kvůli nepraktickému tvaru jim každou chvíli upadla na zem. Proto si organizátoři jubilejního pětatřicátého ročníku festivalu řekli, že takhle to dál nepůjde, a rozhodli se vzhled ceny změnit od základů.
Jiří Bartoška tehdy navrhoval, aby se nová cena hlavně dobře držela v ruce, z čehož posléze vznikl nápad na lidskou postavu, které umístili do rukou něco velkého a zároveň abstraktního – křišťálový glóbus jako symbol života. Socha ženy euforicky pozvedající kouli, v níž se odráží svět, designérovi evokuje především radost, kterou jistě měl letošní vítěz Stefan Arsenjevič, když si dílo od Moseru z Varů odvezl.
