Bude to zajímavý a důležitý volební dvojboj. Přesto, že si skoro polovina lidí (47 procent podle průzkumu Medianu pro iRozhlas) v Česku myslí, že Senát je zbytečný a měl by se zrušit. A řada politiků i novinářů zároveň veřejně pochybuje, že kraje v českém politickém prostředí cokoli zmohou, protože jsou do velké míry ve finančním područí vlády, přičemž platí, že instituce má jen takovou faktickou moc, kolik peněz ovládá.
Kraje jsou sice ze tří čtvrtin závislé na penězích z centra, ale velké sumy peněz mohou rozdělovat z regionálních operačních programů. O evropské peníze se ostatně v krajích hraje především, což mimo jiné potvrzuje četnost policejních vyšetřování na krajských úřadech.
S mocí a vlivem krajů je to tedy trochu jinak. Kraje, přesněji hejtmani, mají také podle srpnového průzkumu CVVM momentálně v Česku důvěru čtyřiceti procent lidí, tedy skoro stejnou jako vláda (41 procent) a prezident (43 procent) a větší důvěře se těší jen starostové a zastupitelstva v obcích, jimž věří dvě třetiny občanů. Ještě pozoruhodnější je to u Senátu. Tomu zcela důvěřuje jen 36 procent dotázaných, což je ale pořád o čtyři procenta více než v případě sněmovny, jejíž existenci a důležitost pro demokracii nikdo nezpochybňuje
Pro ano senátní cvičiště…
Volby do Senátu jsou každé dva roky, v těch posledních volbách posílila opoziční síla a ze Senátu se stala relevantní mocenská protiváha vlády a sněmovny. I tentokrát může opozice v horní komoře posílit, protože Senát je dnes prvním institucionálním místem dlouhotrvajícího občanského protestu proti politice Andreje Babiše. To má příčinu i v tom, že k senátním volbám chodí méně voličů, a ti, kteří volí současnou opozici, se jeví v účasti ukázněnější.
Současná vládní koalice obhajuje třináct mandátů z celkových jedenadvaceti, z toho deset sociální demokracie. Právě pro ni budou senátní volby tou největší zkouškou, přičemž nejpikantnější souboj čeká volební obvod Pelhřimov, kde se bývalý předseda (osm let) a dnešní místopředseda Senátu Milan Stěch střetne s exministrem kultury Vítězslavem Jandákem, který oranžové barvy ČSSD („vždycky jsem se cítil jako sociální demokrat“) vyměnil za ANO („ČSSD míří k neomarxismu, s těmito lidmi tady si dobře rozumím“).
Rozsah ztrát ČSSD v Senátu a posuny v krajských volbách pak naznačí, do jaké míry má strana spojená už sedmým rokem s Andrejem Babišem šanci uspět ve volbách do sněmovny. ANO v Senátu naopak nemá co ztratit. Předseda Babiš říká, že volby do Senátu jeho strana neumí i proto, že se ve druhém kole volí proti ANO, takže jakákoli ztráta ze tří mandátů tolik bolet nebude a jakýkoli zisk navíc bude úspěch.
… a krajské bojiště
To se nedá říct o krajských volbách. Ty Andrej Babiš potřebuje za každou cenu vyhrát. Nejenom proto, že obhajuje minulé vítězství, kde svou světle modrou barvou pokryl prakticky celou republiku, i když po koaličních jednáních měla ANO nakonec jen pět hejtmanů. Babiš potřebuje potvrdit politickou dominanci, jakýkoli propad a omezení vlivu by dosavadním méně skalním voličům ANO mohly naznačit, že už je načase hledat jinde.
ANO má podle průzkumů silný kmen, který tvoří 18–20 procent jeho preferencí, zbývajících deset procent, tedy zhruba třetina voličů Babišova hnutí, je potenciálně nejistých. Pokud v krajských volbách k takovému posunu dojde, nemá Babiš parlamentní volby v příštím roce jisté. I když vyhraje, jeho potenciál k sestavení koalice může být při takovém scénáři radikálně menší, než se doposud zdálo.
Kraje budou také covidovou zkouškou. Lidé si na vlastní kůži vyzkoušeli, jak moc fungují místní úřady a jak hodně selhává či funguje stát, který chtěl mít v první vlně krize vše pod kontrolou, což nedopadlo vždy dobře. Krajské volby budou i referendem o místních vládách a o jejich vztahu k vládě centrální.
Jak se během koronakrize ukázalo, kraje byly často akčnější a důslednější, jen jim chyběla větší politická moc. Volby toto slabé nastavení krajů v politickém systému nijak nezmění, ale mohou být důležitou zpětnou vazbou o praktické užitečnosti krajů, která by byla větší, kdyby dělení moci mezi centrálou a krajskou samosprávou skutečně fungovalo. Kraje nejsou spolkové země, ale nejsou ani agenturami vlády a měly by mít pevnější místo v politickém systému.
Uvidíme, zda na to voliči během covidové krize přišli, zda se k volbám dostaví ve velkém počtu a zda změní politické poměry v Česku. Jestliže s českou politikou nezamává ani nová neznámá nemoc, pak už to nedokáže asi nic.
