Podhorské město Šumperk se v průběhu 19. století proměnilo v jedno z nejvýznamnějších center textilního průmyslu v Rakousku-Uhersku.
Tkalcovny patřily několika vzájemnými sňatky spřízněným rodinám, z nichž nejvýznamnější byli Oberleithnerové a Sieglové.
Severomoravský Šumperk vznikl v letech 1269 až 1276 a již od 14. století se zde rozvíjelo plátenictví a soukenictví. Řemeslná výroba lněných a pololněných tkanin dosáhla vrcholu ve druhé polovině 18. století, kdy se začaly objevovat první textilní manufaktury. V letech 1760 až 1777 se rozvíjela ve městě státem podporovaná výroba plyše a roku 1785 vznikla Klappenrothova továrna na manšestr a tripp – první v Rakousku-Uhersku.
K továrnímu provozu postupně přecházely i další šumperské firmy, využívající do té doby jen ruční výrobu pláten. Jedním z nich byl podnik Eduarda Oberleithnera (více v Profitu 46/2006), který roku 1848 vybudoval v Šumperku první mechanickou přádelnu lnu. Její vznik podporoval i Carl Ignaz Siegl, jehož vlastní závod vyrostl ve městě jen o čtyři roky později.
Vlastní cestou
CARL IGNAZ SIEGL (1802-1889)
Narodil se 21. ledna 1802 v Libině. Vyučil se barvířem a pokračoval v otcově podnikání. V polovině 19. století se osamostatnil a roku 1852 založil v Šumperku firmu Carl Siegl sen., která zpočátku vyráběla hladká plátna a později se soustředila hlavně na damašek, o který byl zájem i v cizině. Carl Ignaz byl v letech 1850 až 1870 členem městského zastupitelstva a roku 1877 obdržel rytířský kříž Řádu Františka Josefa. Zemřel 28. září 1889.
Carl Ignaz Siegl byl v polovině 19. století již zkušeným podnikatelem. Narodil se roku 1802 v severomoravské Libině v rodině barvířského mistra Johanna Siegla. Řemeslu se vyučil u otce a později spolu s bratry Johannem a Albertem rodinnou firmu na barvení textilu převzal.
Podnikání se dařilo a Carl Ignaz brzy nashromáždil dostatečné jmění k tomu, aby se mohl osamostatnit. Účastnil se vzniku již zmíněného podniku Eduarda Oberleithnera a roku 1851 se stal také podílníkem nově budované strojní přádelny bratří Kleinů (více v Profitu 15/2007) v Loučné nad Desnou.
Opravdový zlom v jeho podnikání ale přišel roku 1852, kdy spolu se synem Robertem založil v Šumperku vlastní firmu „Carl Siegl sen.“, zabývající se produkcí lněného a bavlněného zboží. Výrobu oficiálně zahájil v lednu 1853 a hned v následujícím roce získal i tovární oprávnění.
Kříže za zásluhy
Firma, která se zpočátku specializovala především na hladká plátna zhotovovaná na 300 ručních stavech, se rychle rozrůstala. Brzy vznikl obchodní sklad ve Vídni a do podniku nastoupil i druhý Sieglův syn Richard. Stejně jako starší Robert měl nejprve statut tichého společníka, od roku 1864 byli pak oba synové společníky veřejnými.
Roku 1866 vzniklo nové bělidlo s úpravnou v ulici Benátky (dnešní Uničovská) a sortiment firmy se rozšířil také o damaškové tkaniny. Zboží získalo četná ocenění na světových výstavách a vývoz směřoval do řady evropských zemí i Severní Ameriky.
Carl Ignaz obdržel roku 1877 rytířský kříž Řádu Františka Josefa a úspěchu dosáhl i jeho syn Robert, který se roku 1878 účastnil světové výstavy v Paříži. Francouzská vláda vyjádřila uznání jeho práci a odměnila ho Rytířským křížem Čestné legie.
Mechanické tkaní
ROBERT SIEGL (1834-1904)
Syn Carla Ignaze Siegla se narodil 6. června 1834 v Šumperku. Studoval a praktikoval ve Vídni a roku 1852 se podílel na založení otcovy lnářské továrny. Roku 1878 se stal šéfem expozice rakouského textilního průmyslu na světové výstavě v Paříži a byl vyznamenán Rytířským křížem Čestné legie. Od roku 1876 byl členem Obchodní a živnostenské komory v Olomouci a třicet let zasedal v šumperském obecním zastupitelstvu. Zemřel 9. ledna 1904.
Důležitým mezníkem v dějinách podniku se stalo vybudování vlastní mechanické tkalcovny v ulici Na Hradbách (dnes M. R. Štefánika). Dokončena byla roku 1889 a pracovalo v ní celkem sto mechanických stavů. O zaměstnání ale nepřišli ani ruční tkalci, které firma nadále využívala pro výrobu speciálních jemných vzorů.
Roku 1891 byly přízemní haly rozšířeny o další pomocné provozy a zvýšil se i počet stavů, z nichž část tvořily speciální široké stroje k výrobě damašku. Na přelomu 19. a 20. století zaměstnával podnik již 1200 dělníků, 28 mistrů a administrativní personál. Výrobní sortiment tvořily hlavně povlaky, plátna, spodní prádlo, kapesníky a ubrusy. Čtvrtina zboží směřovala do zahraničí, především do Itálie a Severní Ameriky. Obchodní zastoupení měl podnik v Bolzanu, Miláně, Neapoli, Berlíně, Kolíně nad Rýnem, Praze, Terstu, Bukurešti, Istanbulu, New Yorku a Filadelfii.
Jako na houpačce
Carl Ignaz Siegl roku 1889 zemřel a do firmy nastoupili Robertův syn Emil a Richardův syn Edgar. Poptávka po zboží nadále rostla, roku 1905 proto přibyly další výrobní haly a začala i výstavba nové vícepatrové budovy. Objekt byl dokončen roku 1914 a počet mechanických stavů se zvýšil na 500.
Slibný rozmach závodu ale přibrzdila první světová válka. Po jejím skončení procházel textilní průmysl stagnací a rozvíjet se znovu začal teprve roku 1925. Firma Carl Siegl sen. se stala druhým největším textilním výrobcem v Šumperku (hned za podnikem Eduarda Oberleithnera), světová hospodářská krize třicátých let ji však těžce zasáhla.
Roku 1930 klesl počet dělníků na polovinu a trvalo dalších sedm let, než se situace zlepšila. Roku 1937 došlo dokonce i k rozšíření dílen, vypuknutí druhé světové války v roce 1939 ale výrobu opět poznamenalo.
Hostel v tkalcovně
Počátkem okupace došlo sice díky armádním objednávkám k nárůstu produkce, postupem času ale zakázek ubývalo až na třetinu předválečného stavu. V části areálu byla navíc nuceně zahájena výroba telekomunikačních zařízení firmy Telefunken Berlin.
Podnik již tehdy vedl Emilův syn ing. Robert Siegl, který byl členem prezidia svazu německých průmyslníků v Liberci i předsedou lnářské sekce německého svazu textilních průmyslníků v Šumperku. Roku 1938 vstoupil do dobrovolnické armády Freikorps a v říjnu téhož roku se stal i národohospodářským poradcem okresního vedení NSDAP.
Ihned po válce byla proto do továrny dosazena národní správa a roku 1946 byla začleněna do Moravsko-slezských lnářských závodů, později Moravolen. Bývalá tkalcovna firmy Carl Siegl sen. pokračovala ve výrobě textilu až do poloviny devadesátých let minulého století. Část budov byla poté upravena na tržnici, supermarket a hostel.
