Evropská komise označila převzetí IPB za věc minulosti
Ne všichni si to uvědomovali, ale byl to jeden z největších problémů, které zbývalo vyřešit v souvislosti se vstupem Česka do Evropské unie. Státní pomoc bankám. Český stát v minulosti nalil do bankovního sektoru stovky miliard korun. Hrozba, že někdo tuto pomoc po vstupu do unie zpochybní, byla velká.
Záležitost minulosti.
Ze všeho nejvíc strašil případ převzetí bývalé IPB Československou obchodní bankou (ČSOB). Veřejná podpora nového majitele by mohla dosáhnout zhruba 300 miliard korun. Spekulovalo se o různých černých scénářích, že ČSOB bude muset část peněz vracet, nebo nabídnout jiné kompenzace, třeba ve formě uzavření části poboček. Možná největší obavy však byly z právní nejistoty, pokud by se spory kolem státní pomoci dlouhodobě vlekly.
Verdikt Evropské komise ze 14. července označil veškerou státní pomoc IPB/ČSOB za záležitost minulosti. Stanovisko Bruselu neznamená, že tato podpora odpovídá pravidlům Evropské unie. Komise však uznala, že nemá právo tuto státní pomoc dále zkoumat, neboť nebude mít žádný vliv na hospodářskou soutěž v unii. Bývalý vlastník IPB, investiční banka Nomura, má vůči rozhodnutí Bruselu námitky. Není divu – Nomura vždy převod IPB na ČSOB zpochybňovala.
Brusel již v minulosti označil za „neúčinnou po vstupu“ veřejnou podporu většiny zkoumaných bank včetně České spořitelny a Komerční banky. Jedinou výjimkou, kterou nyní Evropská komise oznámila, je část poskytnuté pomoci v kauze bývalé Agrobanky, jejíž zdravou část koupila GE Capital Bank. To se týká slibů odškodnění České národní banky nového majitele, pokud se objeví nějaké resty z minulosti (jde o jednotky miliard korun). Brusel hodlá nadále zkoumat také put opci, která umožňuje GE Capital Bank vrátit celou koupenou část Agrobanky. Zdroje z komise však nevylučují, že český stát a GE Capital Bank nakonec projdou úspěšně i formálním vyšetřováním.
Ústupky byly nutné.
Rozhodnutí Evropské komise o státní pomoci IPB/ČSOB se nerodilo lehce. Vše bylo komplikované tím, že nešlo o standardní vyšetřování Bruselu, ale o zvláštní proceduru, která souvisela se vstupem deseti nových členů do unie – včetně Česka. Pravidla se tedy vytvářela za pochodu. Hlavním cílem bylo roztřídit státní pomoc, kterou v minulosti poskytly přistupující země svým firmám, oddělit „stále účinnou“ podporu od té „již neúčinné“.
Klíčové bylo rozhodnutí Evropské komise o státní pomoci České spořitelně ještě před rozšířením unie. Tehdy se vyjasnilo, že komise „považuje podpůrné opatření za účinné po vstupu, pokud toto opatření může vést k dodatečným, nepředvídatelným výhodám ve prospěch jednotlivých podniků nebo pokud není možné k datu vstupu do unie přesně vyčíslit finanční zatížení státu“.
ČSOB v té době tedy zhruba věděla, na čem je. Veškeré převody aktiv zděděných po bývalé IPB do Konsolidační agentury už byly ze hry venku, neboť šlo vcelku jednoznačně o záležitost minulosti. Zbýval však velký balík slibů odškodnění ČNB vůči ČSOB, pokud banka bude muset platit za chyby bývalé IPB, například kvůli prohraným soudním sporům. Tento balík byl (a zůstává) ohraničen částkou 160 miliard korun.
Evropská komise však chtěla za každou cenu dosáhnout toho, aby nezůstávaly žádné „otevřené obálky“, které by v budoucnu mohly nároky ČSOB ještě nečekaně zvýšit. Česká strana tudíž musela sliby případného odškodnění přesně specifikovat. ČSOB se musela vzdát těch případných nároků, které nebylo možné jasně vyčíslit, a vznášení jakýchkoliv nových nároků.
