Přepudrovat fasádu nestačí. Sociální demokracie se musí změnit vnitřně. Volby se blíží a sociální demokracie se snaží napravovat, co se dá. V nejvyšší sféře si středové voličstvo získává pragmatickou hrou premiér Paroubek. To je však jen nový -pravda, zatím celkem úspěšný - make-up.
**Přepudrovat fasádu nestačí. Sociální demokracie se musí změnit vnitřně.
Volby se blíží a sociální demokracie se snaží napravovat, co se dá. V nejvyšší sféře si středové voličstvo získává pragmatickou hrou premiér Paroubek. To je však jen nový -pravda, zatím celkem úspěšný - make-up. Přepudrovat fasádu však nestačí. ČSSD se musí změnit vnitřně, aby ji neskolila další případná krize.
Ve sněmovně nastavuje veřejnosti přívětivější, „novou“, tvář její předseda, socialista Lubomír Zaorálek. Ten je nyní horlivým propagátorem Etického kodexu poslance. Dokument má na bázi gentlemanských dohod zdravým způsobem omezit lobbing v prostorách Parlamentu, ale i přestupování poslanců mezi jednotlivými kluby á la Petr Kott či zaměstnávání rodinných příslušníků v pozicích asistentů. Ale proč Zaorálek prosazuje etický kodex, jakkoliv potřebný, až nyní a nikoli v době po Kottově aféře? Proč až teď, když v čele sněmovny je od od léta 2002?
Na stranické úrovni se pak image „strany růže“ snaží zlepšit poslanecký veterán Michal Kraus, rekordman v počtu let strávených v poslaneckých lavicích - zákonodárství jej živí od roku 1986. Kraus má nyní coby šéf poslaneckého klubu na starosti vypracování vnitrostranického kariérního řádu. Ten ve své současné podobě povede ke stavu, kdy bude každý zájemce o místo na socialistické kandidátce ocejchován podle několika kritérií - například podle délky členství, umístění na žebříčcích popularity, počtu funkcí ve stranické hierarchii, ale i podle znalosti cizího jazyka a dosaženého vzdělání.
Po vleklých kauzách rozklížená sociální demokracie jakoby se snažila přesvědčit samu sebe i veřejnost, že nyní už chce jít po správné stezce - po stezce řádu a pravidel. Problém je v tom, že kýženou cestičku prošlapávají ti samí lidé, kteří ji v minulých letech pomohli spolehlivě zakrýt (pod nánosy svých afér či alespoň nečinného přihlížení k nim).
Kariérní řád svou koncepcí dává největší šance vyhaslým figurám -Grossovi, Buzkové či samotnému Krausovi. Vždyť jde-li straně o skutečnou obrodu, proč tolik záleží na délce členství v partaji? Proč mají takový význam žebříčky popularity, když jejich dlouholetý miláček Gross stranu málem potopil? Proč kariérní řád utváří nejvysloužilejší z vysloužilých, který svoji kariéru budoval za totálně odlišných podmínek v době, kdy doznívala normalizace a heslem doby byla „přestavba“?
Sociální demokracie se tak snaží o nápravu, až zabředává do těch samých kolejí, jež ji přivezly na pokraj krachu. Nebo lépe: snaží se veřejnosti namluvit, že kostrbatá jízda ve stejných rozlámaných kolejích je vlastně hladkým tryskem novým koridorem.
Strana a její představitelé opět marketingově upřednostňují obal před náplní. Zdá se, že jim nejde o věc samu, nýbrž o to, jaký signál vyšlou voličstvu. A navíc - obal tvoří zas ti, co už jednou předvedli, že náplň je jim zcela lhostejná.
