O špinavé hře Nomury v USA
„Je nemožné nebýt šokován Špinavou hrou Johna E. Fitzgibbona.“ Touto hříčkou opatřilo obálku svého překladu amerického originálu nakladatelství Herrmann & synové. Jak je zřejmé, Špinavá hra je název knížky. Fitzgibbon ji napsal na základě sedmnáctileté praxe v Nomura Securities Intenranional, v americké dceři stejnojmenné japonské globální investiční společnosti. Své zkušenosti označuje za otřesné a vstupu Nomury na americký trh neřekne jinak než vpád. Odtud také podtitul knihy - Nomura Securities a vpád Japonců na Wall Street.
Fitzgibbon tvrdí, že byl do americké Nomury angažován jako první Američan-gáijin, outsider, který měl Japoncům pomoci vyznat se na neznámém trhu. Teprve později si Nomura začala masově najímat finančníky z celého světa. V sedmdesátých letech přijeli do USA rozšiřovat impérium Nomury lidé z japonské centrály. Druhá až třetí liga, píše o nich Fitzgibbon. Ten měl v té době za sebou řadu let práce na Wall Street, mimo jiné i v respektovaných firmách Merill Lynch, Paine Webber nebo Smith Barney. „Domníval jsem se, že jsem získal pevný základ a dobrý cit pro tajemné cesty investic… Ale jednoho dne jsem zjistil, že jsou věci, na které mě má zkušenost nepřipravila,“ píše v úvodu. „Tento příběh je o japonském netvoru, kterému není nic svaté. Na své cestě za úspěchem se nespoléhal na záviděníhodné manažerské techniky nebo chytré motivační praktiky. Porušoval pravidla.“
Fitzgibbon je ročník 1932. Jeho, mírně řečeno, nesympatie vůči Japoncům je očividná a ani se ji nesnaží skrývat. Vzniká tak jisté schéma: Co Japonec - to ignorant. Alespoň pokud jde o znalost specifiky amerického kapitálového trhu. Japonci dělají děsné koniny, ale přesto se během relativně krátké doby dostanou do absolutní špičky. Je to snad jejich pracovitostí a cílevědomostí? Ani nápad! Autor to vysvětluje tím, že nemají skrupule. Porušují zákony a pravidla, nelegálně manipulují s penězi i lidmi.
Anebo že by to nebylo schéma? Autor popisuje konkrétní operace, mluví o reálných lidech a reálných firmách. Tvrdí, že má pro svá tvrzení důkazy, které ovšem americké regulační a justiční orgány ponechaly bez povšimnutí. Koneckonců v uplynulém desetiletí si Nomura výrazně pošramotila reputaci praktikami, které jako by byly rozvinutím toho, z čehož ji viní Fitzgibbon. Jeho „nomurovský“ příběh se týká relativně dřevních dob - začíná v roce 1973 a končí vyhazovem roku 1990.
Když není k dispozici originál, nelze se vyjadřovat ke kvalitě překladu. Reálie amerického kapitálového trhu jsou tvrdý oříšek a odborník by prohřešky patrně našel. Popisy některých operací budí dojem, že text byl výrazněji krácen. Tyto výhrady jsou však okrajové. Nejde o učebnici, ale o svižně napsaný příběh, usazený do reálného prostředí a zalidněný reálnými osobami, který dobře „odsejpá“ a nepostrádá napětí ani humor:
Nezapomenutelný ředitel analýz makléřské firmy Harris Upham & Company z Park Avenue Ralph Rotnam si vybudoval renomé jako autor knihy Teorie dolního okraje, pojednávající o tom, že trh roste a padá společně s linkou okraje. Čím výše je dolní okraj, tím výše je akciový trh, a naopak.
Jeden z nejvyšších šéfů Nomura Securities International Masaaki Kurokawa usiloval o to, aby jeho jméno bylo lehce vyslovitelné pro Jihoameričany a upravil si je na „Culo“. Obchodní partneři se strašně zdráhali ho tak oslovovat. Culo totiž znamená ve španělštině kretén.
Svého času senzační kachna o tom, že Nomura chce koupit Merill Lynch, vznikla z toho, že newyorská Nomura nakupovala pro Japonsko akcie americké společnosti. Reportérovi z Wall Street Journal někde řekli, že by to mohlo znamenat, že firmy spolu kují nějaké pikle. Vytočil špatné telefonní číslo a dostal se na Naomichi Shimao, mladého Japonce, který přišel nedávno z Tokia a neuměl dobře anglicky. Na každou otázku odpovídal „ano“, což pro Japonce znamená, že otázku slyšel, ale nezná odpověď. To však byla voda na mlýn domněnek ctižádostivého reportéra, jehož kariéra na čas prudce vystřelila vzhůru. (To by měl Miloš Zeman radost.)
Stylové by bylo, kdyby Špinavá hra vyšla pod záštitou ministerstva financí a byla prošpikována inzercí ČSOB. To se - pro nakladatele bohužel - nestalo. Alespoň ale bylo vydání knížky, která v USA vyšla před dvanácti lety, dobře načasováno a v současné arbitrážemi rozjitřené době by si mohla najít čtenáře i mimo okruh těch, které zajímá kapitálový trh.
John E. Fitzgibbon, jr.: Špinavá hra. Nomura Securities a vpád Japonců na Wall Street. Herrmann & synové, Praha 2002. 248 stran.
