Dědeček Aleše Lípy se na pomezí Ústeckého a Středočeského kraje staral o rozsáhlé hospodářství, dokonce tu měl i šestihektarovou chmelnici. Tedy až do roku 1953, kdy mu majetek sebrali komunisté a zemědělec musel jít do lágru rubat uran. Bezpráví trvalo až do roku 1990.
Tehdy Aleš Lípa získal ukradenou půdu v restituci zpátky. „A před několika lety se mě kamarád zeptal, jestli bych nechtěl provozovat pivovar,“ popisuje Aleš Lípa.
I když má Podřipský rodinný minipivovar v logu rok 2013, vařit se tu začalo před pěti lety. S rozjezdem a recepturami pomohl ostřílený sládek František Procházka, který strávil dlouhá léta třeba i v lounském pivovaru.
„Začali jsme jedenáctkou, pak jsme přidali desítku,“ vzpomíná Lípa. Postupně přibyla i svrchně kvašená piva včetně pšeničného speciálu. Hlavním sládkem je tu jeho zeť Aleš Veselý, Lípa si občas uvaří pouze spodně kvašenou jede -náctku.
A i když Aleš Lípa původně plánoval, že pivovarnictví bude pouze doplňkem k zemědělství, v současnosti je to prý tak, že díky výdělkům z piva se může starat i o hospodářství.
V malé pivovarské restauraci jsme jako první vyzkoušeli jedenáctistupňový světlý ležák se 4,5 procenta alkoholu. Aleš Lípa upozorňuje, že přesně tak díky Procházkově receptuře chutnal lounský ležák v 70. letech.
Hned v půvabné vůni je znát, že ve Ctiněvsi sladem nešetří. A pivo skutečně připomíná „starou školu“ v poměrně výrazném řízu a pronikavé hořkosti.
Jedenáctka působí plným dojmem a korunuje ji velmi dobrá pitelnost.
Neodolali jsme ani svrchně kvašenému speciálu DIPA (Double IPA). Tato sedmnáctka nebyla na čepu, a tak jsme ji otestovali z PET lahve. V ostré vůni ucítí piják byliny a citrusy, pelyňkové odéry se pak objevují i v chuti. Hořkost se projevuje velmi výrazně, ale jako by se držela na uzdě, a není nijak přehnaná.
Podřipský rodinný minipivovar
Ctiněves 1 Sládci: Aleš Lípa, Jaroslav Veselý
