Být v moderní společnosti dlužníkem není nic mimořádného, nebo snad dokonce hanlivého. Kupovat si na úvěr je považováno za věc chvályhodnou, protože to napomáhá rozvoji ekonomiky, prostě se více kupuje, a tím také vyrábí.
Vzhledem k tomu, že poskytnutí půjčky je vždy spojeno s určitým rizikem, byla za dobu, kdy je tato instituce známá, vypracována řada nástrojů, jejichž účelem je přispět ke snížení tohoto rizika. Krátce řečeno, slouží k tomu, aby věřitel dostal svoje peníze nebo alespoň část z nich zpět. Od dob římského práva nebylo v tomto ohledu objeveno nic tak převratného. Stejně jako staří Římané i dnes ponejvíce používáme různé varianty ručení a zástav.
Bez osobních údajů to nejde.
Ukazuje se však, že tyto klasické nástroje nemusí být vždy dostatečně efektivní, a proto se hledají nové. Mezi ně patří také registr dlužníků, který již řadu let funguje prakticky ve všech vyspělých zemích světa. Jeho podstata je jednoduchá: ten, kdo si půjčí peníze, bude zařazen do příslušného seznamu, z něhož mohou čerpat informace věřitelé.
Aby měl tento registr význam, je nutné v něm soustředit určité údaje, mezi jinými ty, které umožňují bezpečně určit dlužníka. Řečeno slovy zákona číslo 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, půjde především o osobní údaje. Ty lze ovšem zpracovávat pouze za podmínek, které tento zákon stanoví.
Jak se ukazuje, uchází se o rozdělení trhu s dlužníky několik společností, z nichž dvě si ho prozatím rozdělily tak, že Czech Credit Bureau se zaměřila na bankovní trh a Profira na trh nebankovní.
Czech Credit Bureau.
Jedním z kardinálních problémů je, jak bude registr naplněn. Menší potíže s ním bude mít společnost Czech Credit Bureau, která by měla být právnickou osobou, jejímž prostřednictvím se podle zákona o bankách mohou banky vzájemně informovat o bonitě a důvěryhodnosti svých klientů a která může být také informována o tom, že se klient dostal do prodlení s peněžním plněním bance. Avšak ani toto právo není neomezené, protože sdělen může být pouze název klienta a označení porušené povinnosti. Tento veledůležitý fakt nepokládal zatím nikdo za hodný zmínky stejně jako skutečnost, že takto lze předávat pouze údaje týkající se činnosti bank jako takových, nikoli například jejich dceřiných společností, které provozují leasing.
Profira.
Poněkud složitější situaci bude mít Profira. Bude–li chtít vytvořit registr nebankovních dlužníků, nezbývá jí nic jiného, než aby si obstarala souhlas každého z nich, že do registru mohou být zařazeni. Zákon o ochraně osobních údajů (viz Kostlivec v databázi str. 34–35) totiž v pátém paragrafu druhého odstavce výslovně říká, že „správce může zpracovávat osobní údaje toliko se souhlasem subjektu údajů kromě výslovně stanovených výjimek , a mezi ty vedení registru dlužníků nepochybně nepatří.
Setkal jsem se ovšem s tvrzením, že legální základnou pro vedení registru bez souhlasu je ustanovení paragrafu 5, odstavce 2 písmeno e/ zákona, podle něhož je možno bez souhlasu zpracovávat osobní údaje, je–li to nezbytné pro ochranu práv správce. To však není výklad správný, protože pouze správce, a nikoli jiný subjekt, v našem případě tedy ten, kdo vede registr dlužníků, může osobní údaje zpracovávat k ochraně svých práv. Navíc jen za podmínek, že je to nezbytné. Sotva si tedy lze představit, že by již v okamžiku, kdy třeba leasingová firma s někým uzavírá smlouvu, ihned cítila nutnost zařadit někoho do registru dlužníků, protože si tím už předem chrání svoje práva. Možná že mám v tomto ohledu nepřesnou představu o záměrech provozovatelů registru dlužníků, ale v článku Kladivo na dlužníky, Ekonom 18/2000, tvrdí J. Urban právě toto.
Informační povinnost.
Je tu ovšem ještě další důležitá okolnost. Pokud by totiž byla tato argumentace přijata, pak by mohl kdokoli prohlásit, že potřebuje v zájmu ochrany svých práv zpracovávat údaje bez souhlasu subjektu, a celý zákon by se tak stal vlastně zbytečný. Informace by si mezi sebou mohli předávat například zaměstnavatelé a zaměstnanci se ocitnou v pozici služky, které dala její paní špatný posudek do čelední knížky.
Každý, kdo bude chtít vést registr dlužníků (tedy pro bankovní i nebankovní oblast), bude muset splnit informační povinnost uloženou v § 11–12 zákona o ochraně osobních údajů. Mýlí se tedy Jiří Uklein, který ve svém článku Konec kavalírských deliktů (EURO 26/2000) tvrdí, že se dlužník brzy dozví, že je zařazen do registru. Správce jej o tom totiž musí informovat včas a řádně, tedy tak brzy, aby mohl účinně hájit svá práva (v daném případě v okamžiku, kdy jej hodlá do registru zařadit). Mimo to mu musí vysvětlit, k jakému účelu a v jakém rozsahu budou údaje zpracovány či komu mohou být poskytnuty. Nemohu souhlasit ani s Romanem Pospíšilem, který v článku Bitva vypukne na podzim (EURO 21/2000) napsal, že údaje budou chráněny anonymitou instituce, která učinila oznámení do registru. Zákon totiž ukládá, že správce, který nezískal údaje od subjektu, musí dotyčného informovat také o tom, od koho tyto údaje dostal.
Na věčné časy neplatí.
Nepřesný je i závěr Jiřího Ukleina, že ten, kdo se jednou ocitne v registru, má prý smůlu na doživotí, protože výmaz se neprovádí. S chutí bych zastupoval v soudním sporu toho, kdo by zjistil, že je v registru veden proto, že před třiceti lety měl prodlení s jednou splátkou účtu za telefon nebo se ve studentských letech svezl na černo a byl chycen revizorem (i tím totiž vzniká dluh, a to ve prospěch příslušného dopravního podniku). Že na to nikdo nemá právo, plyne z paragrafu 5 zákona, který mezi jinými ukládá správci povinnost shromažďovat osobní údaje pouze ke stanovenému účelu a v rozsahu, který je nezbytný k jeho naplnění. Proč by je tedy měl vést po celý život bývalého dlužníka, není zřejmé.
Ti, kteří plédují pro registr dlužníků, musí vzít na vědomí fakt, že smyslem zákona o ochraně osobních údajů je poskytnout ochranu jednomu ze základních práv lidí. V tomto duchu byl též zákon koncipován a měl by být vykládán, což ostatně odpovídá i acquis Evropské unie, z nichž vychází.
