Čtvero chutí

Co přimělo kvarteto nových ministrů, aby na jediný rok usedli do vlády?

Není akt jako akt. Zatímco Grossově vládě svítilo a hřálo při jmenovacím ceremoniálu na Pražském hradě před devíti měsíci zlaté sluníčko a část ministrů to z Hradčan do Strakovky vzala pěšky po zámeckých schodech, proti Jiřímu Paroubkovi jako by se minulé pondělí spiklo i samo nebe. Temně deštivé aprílové mraky válející se nad sídlem českého prezidenta umocňovaly chmurný dojem z konce tříměsíční vládní krize. Bez jakéhokoli zájmu kolemjdoucích vletělo na druhé hradní nádvoří několik „omajáčkovaných“ limuzín a vládní mikrobus, jehož osádka v čele s tělnatým premiérem v těsném obleku kvapně vystoupala do reprezentačních prostor.

Excentrická vláda.

O chvíli později už v Trůnním sále postávala štěbetající řada uchazečů o ministerská křesla, z níž nápadně trčeli mlčící lidovci Šimonovský a Ambrozek. Důstojnou chůzí vlajícího prezidenta Václava Klause doprovodil důstojnickým krokem Paroubek a všichni pak slíbili věrnost. Čtvero z osmnácti vládních tváří tak učinilo poprvé v životě. Mladé fotografy připravené na záplavu veteránů poněkud zneklidnila vnadná postava nové ministryně informatiky Dany Bérové, která se až do chvíle svého slibu skrývala v zákrytu mezi nenápadnými ministry pro místní rozvoj Radkem Martínkem a šéflegislativcem Pavlem Zářeckým na konci defilé. Zato nepřehlédnutelný byl od začátku čtvrtý z nováčků: nový přednosta resortu zemědělství Petr Zgarba, jehož knír se mohutností zcela vyrovnal huňádyovské ozdobě vedle stojícího ministra Milana Urbana. Střízlivý projev hlavy státu, šum šampaňského, rychlý odchod ke společnému fotografování na schodišti. V poklusu nezbývá čas ani na utvoření souměrné skupinky. Kvůli nadměrnému počtu vicepremiérů se Martin Jahn v první řadě ocitá extrémně nalevo a trochu opuštěn na okraji. Lidé z protokolu si divného rozestavení členů kabinetu všímají, už však cvakají spouště a blesky a na nápravu je pozdě. Levě excentrická vláda je zvěčněna.
Hup do stříbrného mikrobusu a odjezd do Strakovky. „Znamená to nekompromisní postup proti všemu, co veřejné blaho a demokracii, respektive veřejný pořádek narušuje,“ hřímá nový premiér hodinu poté na tiskovce po prvním zasedání svého kabinetu. Osamělý Paroubek na stupínku v tmavém, poloprázdném presscentru působí trochu strašidelně, zvlášť když brojí proti „psychologii anarchie a provizoria“ vzniklé během krize.

Dobře vybraný sekt.

O poznání veselejší atmosféra už panovala při uvádění nováčků do úřadu. „Víno máme jenom my dva. Vidím, že se šetří na správných místech,“ komentoval premiér Paroubek ironicky skutečnost, že při „nástupu“ vedoucích pracovníků ministerstva pro místní rozvoj minulou středu kvůli inauguraci nového ministra obdrželi pouze on a Radko Martínek od personálu sklenky sektu ke slavnostnímu přípitku. Zhruba stovka sedících zaměstnanců se musela spokojit s minerálkou. „Myslíte, že dostanou i kolegové, nebo to bude jako v předreformované církvi svaté?“ obořil se Paroubek zvýšeným hlasem do pléna. Mimochodem tak připomněl svůj vztah k Československé církvi husitské, kde kněz na rozdíl od katolíků podává při mši kalich vína všem. Omluvu, že nikdo na ministerstvu nepočítal s demisí vlády, takže začala rekonstrukce kuchyně a nádobí muselo do skladu, ale Paroubek nepřijal. „A to se nepočítá se zahraničními návštěvami?“ zeptal se zkoprnělých úředníků. Když se však napil, zjihnul. „Musím říci, že ten sekt je vybrán dobře,“ pravil jako známý znalec vína z doby svého působení ve státním podniku Restaurace a jídelny. „Je vidět, že máte vkus. Před devíti měsíci byl sladký,“ vzpomněl na svůj nástup do úřadu zděděného po Pavlu Němcovi.
Pak už ale situaci ovládl kliďas Martínek. Ministerstvo by podle něj mělo být partnerem komunálních politiků. Dobře ví, co říká: jako někdejší starosta Moravské Třebové stál v boji s ministerskými úředníky léta na druhé straně plotu.

RADKO MARTÍNEK: POSLEDNÍ POKUS Chybělo málo a devětačtyřicetiletý sociální demokrat, dlouholetý poslanec a předseda výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí si mohl do svého curricula zapsat další položku: věčný kandidát na ministerský post. Do hry se totiž poprvé dostal už při sestavování Špidlovy vlády a od té doby ještě několikrát. Naposledy jako adept pro resort životního prostředí v Kohoutově noční vládě, ale zároveň i v Grossově menšinovém kabinetu ČSSD. Až dosud měl smůlu, mimo jiné proto, že patří k levicovému křídlu ve straně. Dokonce už naznačil, že tímto volebním obdobím možná s politikou skončí.
Že se dostal do ministerské funkce až téměř rok před volbami, jej prý nemrzí. „Na tom není co k mrzení,“ řekl minulou středu týdeníku EURO. „Měl jsem vždycky dost práce. Času je opravdu málo, na druhé straně rok a dva měsíce je strašně moc a dá se toho hodně udělat.“ Martínek má pověst mimořádného pracanta, na tom se shodují komunisté i občanští demokraté.

Kádrová rezerva.

Narodil se 6. června 1956 v Brně v rodině učitelky a zvěrolékaře. Už čtvrtstoletí je ale doma v Moravské Třebové, kam v roce 1980 po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci odešel učit na střední odborné učiliště dějepis a občanskou nauku. Hned na začátku kariéry v roce 1979 se mladý učitel oženil (manželka je dnes ředitelkou Muzea Moravské Třebové, dále má dvě dcery) a vstoupil do KSČ. Současný předseda KSČM ve Svitavách a dlouholetý Martínkův spolupracovník Josef Odehnal tvrdí, že to rozhodně nebylo z vypočítavosti, ale z vnitřního idealismu. „Byl připravován jako kádrová rezerva pro funkci ředitele gymnázia,“ chválí jeho poctivost a svědomitost. Martínek totiž v roce 1988 přestoupil na moravskotřebovské gymnázium, povýšení se už ale nestihlo. V roce 1990 překonal ostych, že bude označen za převlékače kabátu, a z KSČ vystoupil. Zůstal řadovým profesorem, dokonce si studiem rozšířil aprobaci o zeměpis, ale lákala ho znovu politika. Jako nestraník zkusil v roce 1994 kandidovat za moravistické hnutí a ČSSD na radnici a uspěl: čtyři roky dokonce seděl ve starostovském křesle. S učitelstvím byl konec. Kolegové na gymnáziu na něj ale vzpomínají dodnes. „Byl to perfektní profesor, strašně oblíbený mezi žáky i učiteli. Člověk kamarádský, bezproblémový, vstřícný,“ říká o něm současná ředitelka Jana Plocová, která po Martínkově boku působila od roku 1983 i na učilišti a sdílela s ním později kabinet. „Je skvělý řečník, ale že bude jednou ministrem, to bych tehdy neřekla,“ přiznává. Dějepis prý děti neučil jen ve třídě, ale jako obrozenecký historik je vodil po památkách regionu.

Muž na radnici.

Starostování Martínka pohltilo. V roce 1996 vstoupil do ČSSD a o dva roky později byl zvolen poslancem. Kvůli kampani dokonce bezplatně změnil své auto v Zemáček, jenže mu kdosi prořezal pneumatiky. Ponechal si členství v městské radě. Jako buldozer šel - někdy úspěšně, jindy neúspěšně - tvrdě za svým. Prosadil třeba aktualizaci dostavby takzvané Hitlerovy moravské dálnice R43 vedoucí kolem Třebové (Martínkův bratr je dopravní specialista, je údajně výrazně pravicově orientován a žije v nedalekých Velkých Opatovicích u Jevíčka), změnil zákon o rozpočtovém určení daní ve prospěch malých měst, sháněl peníze pro region. Naopak neuspěl se záchranou moravskotřebovské nemocnice nebo s „přesunem“ oblasti Svitavska z Pardubického do Olomouckého kraje, i když zůstal přesvědčeným moravistou. Současný starosta Moravské Třebové Josef Ošťádal z ODS oceňuje, že Martínek ani v Praze na Třebovou nezapomněl. Jako historik se prý také angažoval při tvorbě městského znaku, věnoval se propagaci místních památek. Po volbách 2002 zůstal Martínek už jen řadovým zastupitelem, dosud stojí i v čele výboru pro strategický rozvoj a plánování města. Týdeníku EURO po jmenování ministrem ale řekl, že se zastupitelství vzdá: „Budu muset skončit, nebylo by to dobré.“ Poslancem však zůstane.

Pes v bytovce.

V celostátní politice vynikl jako horlivý tvůrce zákona o zásluhách prezidenta Edvarda Beneše. Je i přesvědčeným zastáncem spolupráce ČSSD a KSČM. Byl to právě Martínek, který na nedávné programové konferenci ČSSD kritizoval Grossovo vedení, aby místo frázovitého elaborátu nabídlo voličům jednoduchý závazek.
Martínek alespoň na víkendy jezdí do své moravskotřebovské družstevní bytovky, kde má trvalé bydliště. K jeho „smečce“ patří i chovný pes Crystal Bohemia Regent, narozený v roce 1996. Před revolucí údajně nový ministr hrál pravidelně basketbal, v současnosti rekreačně plave a lyžuje.

DANA BÉROVÁ: MLYNÁŘOVA REINKARNACE

Tak jako je Paroubkův kabinet chápán jako Grossův bez Grosse, je i ministerstvo informatiky pod vedením Dany Bérové možno označit za Mlynářovo bez Mlynáře. Více než kde jinde si můžeme být jisti kontinuitou v rozhodování. Její jmenování ale nebylo zcela samozřejmé. Bezpartijní Bérová zvítězila v souboji o křeslo s několika muži až v hodině dvanácté, když se v samém finále minulé pondělí odpoledne, těsně před jmenováním Paroubkova kabinetu, na republikovém výboru US-DEU utkala s místopředsedou strany Ivem Ludvíkem. „Do prosazování Bérové se zapojila ta největší esa Unie svobody včetně Ivana Pilipa a Jana Rumla a taktéž lidé kolem bývalého prezidenta Havla,“ tvrdí zdroj týdeníku EURO.

Víc než přítel.

Nová šéfka resortu měla ke svému předchůdci Mlynářovi blízko nejen proto, že byla na ministerstvu ředitelkou sekce e-Government. Jsou už léta přátelé přes Jana Dobrovského, manžela Bérové, známého českého lobbisty působícího jako nezávislý konzultant ve firmě Becker & Poliakoff Consulting. S Dobrovským se Mlynář zná z disidentských struktur. „Nebojím se říct, že jedu na dovolenou s Vláďou Mlynářem, protože s ním jezdím na dovolenou dvacet let. Je to můj nejlepší přítel a nebudu to tajit proto, že je zrovna poslancem, a jezdit s ním na zapřenou,“ řekl týdeníku EURO Dobrovský v březnu 2002, kdy ještě Vladimír nebyl členem vlády. Když si po volbách Mlynář-ministr vybral do svého týmu Bérovou, na vysvětlenou k tomu uvedl, že se tak stalo navzdory názoru Dobrovského. „Udělal mi kvůli tomu scénu, ale já jsem o ni velmi stál. Že je manželkou mého přítele, je jejím jediným hendikepem,“ řekl exministr týdeníku EURO v březnu 2003.
Nebylo to ostatně poprvé, kdy Mlynář s Bérovou spolupracovali na úrovni veřejné správy. Už v době, kdy byl členem Tošovského vlády, byla jeho ekonomickou poradkyní (z tohoto titulu se také na jaře 1998 dostala do představenstva České typografie).

Reklama, televize, Schwarzenberg, televize.

Přesně v den svého jmenování ministryní (25. dubna) oslavila Bérová 38. narozeniny. Je matkou devítiletého syna, hovoří anglicky, německy a rusky. K jejím přednostem nepochybně patří ženský šarm, inteligence a komunikativnost. V letech 1985 až 1990 vystudovala na Fakultě řízení pražské Vysoké školy ekonomické obor automatizované systémy řízení . V letech 1987 až 1990 se souběžně na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy věnovala mezioborovému studiu žurnalistiky s televizní specializací. V období 1990 až 1991 působila v reklamní agentuře MARK podnikatele Marka Šebesťáka na pozici account manager. V letech 1992 až 1993 byla ekonomickou redaktorkou zpravodajství Československé a posléze České televize (v té době se zřejmě sblížili s Janem Dobrovským, který byl ve federální televizi zástupcem šéfredaktora zpravodajství a po rozdělení republiky byl i na vedoucí pozici ve zpravodajství ČT). V letech 1994 až 1997 Bérová zastávala pozici ekonomické ředitelky na správě majetku šlechtice, bývalého kancléře prezidenta Havla a dnešního senátora Karla Schwarzenberga, s nímž dlouhá léta úzce spolupracuje i Dobrovský (kromě jiného pro knížete lobboval zákon o lesích, spolu se podíleli i na privatizaci Karlovarské Becherovky). Do majetkového portfolia Karla Schwarzenberga patří i podíl ve společnosti R-Presse, vydávající týdeník Respekt, v němž právě v letech, kdy Bérová spravovala šlechtický majetek, byl šéfredaktorem Vladimír Mlynář. V letech 2000 a 2002 byla Bérová programovou ředitelkou televize TV3, kde měl její manžel Jan i kníže Schwarzenberg minoritní majetkový podíl.

U spekulanta Červenky.

Málo se asi ví, že Bérová byla se svým manželem čtyři roky (1996 až 2000) v dozorčí radě firmy MCA, jejímž vlastníkem je právník Miloš Červenka. Ten se dnes těší pověsti jednoho z největších českých spekulantů s pozemky. Vlastní řádově stovky hektarů v okolí Prahy získaných povětšinou od Pozemkového fondu skupováním restitučních nároků či přímým odkupem. „Hostivař, Štěrboholy, Dolní Měcholupy, Uhříněves, Záběhlice. To jsou jen některé pražské lokality, ve kterých získal rozsáhlé pozemky dravý třiačtyřicetiletý podnikatel Miloš Červenka. Vysoké kontakty, moc ani cenné informace mu rozhodně nechybějí,“ uvedl loni na Červenkovu adresu například časopis Týden. Dana Bérová byla (a její manžel nadále je) v dozorčí radě softwarové společnosti Inetbon, která se specializuje na vytváření inteligentních věrnostních systémů a interaktivních databázových aplikací (věrnostní programy vytvořila a provozuje pro sítě čerpacích stanic Aral a EuroOil, taktéž pro řetězec hobbymarketů OBI). Nová ministryně je odhodlána i přes svou ústavní funkci si nadále ponechat padesátiprocentní podíl ve firmě Sanu Babu, která se zabývá dovozem orientálního zboží (například oděvů, oděvní doplňků, šperků, hudebních nástrojů a nábytku) z Indie a Nepálu. „Paní ministryně má pouze majetkovou účast v s. r. o., což je stejné, jako kdyby byla majitelkou akcií například z kuponové privatizace. Podnikání je aktivní činnost konaná za účelem zisku, což v tomto případě není, neboť je pouze pasivním vlastníkem majetkového podílu. Podnikání vykonává jednatel společnosti,“ prohlásila v deníku Právo mluvčí ministerstva informatiky Klára Volná.

Doly a pošta.

Manželství s lobbistou Dobrovským, dříve pracujícím například pro ČSOB a Contactel, nyní údajně jen pro Appian Group (je členem dozorčí rady), Bérovou vystavuje podezření ze střetu zájmů. Ministryně bude ve složité situaci, až se bude v Paroubkově vládě jednat o privatizaci Severočeských dolů, o které má prostřednictvím Mostecké uhelné zájem právě Appian. „Zdržím se hlasování,“ deklaruje již dnes. Předmětem spekulací je i Poštovní spořitelna. Státní Česká pošta, která patří do resortu Bérové, by o její budoucnosti měla již brzy jednat s ČSOB, do jejíž skupiny spořitelna doposud spadá (ale je otázkou, zda smlouva z roku 1997 o využívání rozsáhlé poštovní sítě bude prodloužena). Jan Dobrovský v Lidových novinách uvedl, že žádný střet zájmů nastat nemůže, protože on už pro ČSOB „nejméně tři a půl roku“ nepracuje. Stále se čeká na podrobnější údaje o majetkových poměrech manželů. Bérová zatím sdělila pouze tolik, že jí patří rodinný dům u Prahy (podle dostupných údajů jde o dům v obci Statenice), automobil Audi TT, družstevní byt v Praze (ministryně je členkou představenstva Bytového družstva Osmička ve Verdunské ulici č. 8 v Bubenči) a k tomu prý ještě manželům patří jeden pražský byt v osobním vlastnictví (podle zdrojů týdeníku EURO by mělo jít o byt v Tibetské ulici ve Vokovicích). K úsporám a kapitálovému majetku zatím uvedla ministryně pouze to, že „odpovídají příjmům rodiny v uplynulých letech“. Před Danou Bérovou stojí řada naléhavých úkolů, aby výraz e-Government nezůstal jen zbožným přáním a politickým zaklínadlem. Pro občany je například velmi důležité, aby se konečně pokročilo v oblasti sdílení dat ve veřejné správě a slučování registrů tak, aby se údaje v databázích nedublovaly (jak je dnes běžné) a lidé nemuseli hlásit každou změnu hned na několika místech. V tomto směru musí ale přesvědčit k aktivnější spolupráci i další resorty. Mělo by se též vyřešit co dál, až příští rok v říjnu vyprší exkluzivní smlouva státu s Českým Telecomem v oblasti poskytování služeb komunikační infrastruktury informačních systémů veřejné správy. Nic snadného pro křehkou ženu.

PETR ZGARBA: ZEMANŮV ZRÁDCE

Příchodem Petra Zgarby do vlády přišlo ministerstvo zemědělství o jeden unikát: od vzniku samostatné České republiky se doposud nikdy nestalo, že by šéf agrárního resortu odešel z budovy na pražském Těšnově uprostřed volebního období. Tím se nemohlo pochlubit žádné z ministerstev a ve srovnání třeba se zdravotnictvím je to až k nevíře. Zgarbův předchůdce Palas si pod sebou definitivně podřízl větev na sjezdu ČSSD v Brně, kde šéfa strany Stanislava Grosse přirovnal k vyhořelému palivu. Při sestavování vlády pak prý Gross vznesl kategorický požadavek - pokud půjdu pryč já, ani Palas nemůže zůstat. Rozhodně zatím nelze tvrdit, že by Zgarba měl předpoklady být výrazně lepším ministrem. Například jeho jazykové znalosti jsou nulové (v životopise uvádí pouze ruštinu), což může být velkým hendikepem při vyjednávání a lobbingu v Bruselu, kde úspěch předurčují i neformální kontakty (v tomto směru mu nepomohou ani jeho náměstci, protože kromě státního tajemníka Tomana jsou na tom údajně všichni stejně bídně). Zgarba ale z pohledu Grosse minimálně jednu přednost má: Jeho sok Miloš Zeman, když uslyší toto jméno, vidí rudě. Ocitlo se totiž na „černé“ soupisce 27 poslanců ČSSD, kteří svého bývalého šéfa údajně nepodpořili v prezidentské volbě. „Asi po roce byl tento seznam bez mé účasti i publikován - od Aubrechta po Zgarbu. Mohu potvrdit, že seznam pokládám za věrohodný. Jediný, o kom jsem měl a mám pochybnosti, je ministr kultury Pavel Dostál,“ uvedl Zeman ve své knize Jak jsem se mýlil v politice.

Jako básník Reynek.

Zgarba je původem Valach. Narodil se 18. září 1959 ve Vsetíně. Vystudoval Střední zemědělskou a technickou školu v Rožnově pod Radhoštěm a Vysokou školu zemědělskou v Brně. Osud jej zavál na Havlíčkobrodsko, odkud pochází manželka Marie (nyní referentka územního pracoviště Pozemkového fondu v Havlíčkově Brodě). Spolu přivedli na svět dvě děti a postavili si dům v malé vesnici Petrkov, v rodišti básníka a překladatele Bohuslava Reynka (mezi Havlíčkovým Brodem a dálnicí D1). Petrkov patří pod obec Lípa, kde je Zgarba členem zastupitelstva. Starousedlíci říkají, že Zgarbovi vybudovali nemovitost na pozemcích, které zrestituovala manželka. Nový ministr, vášnivý nimrod, se dnes kromě domu hlásí k vlastnictví staršího automobilu Audi A4 a více než 30 hektarům zemědělské půdy. Své úspory hodlá zveřejnit v dohledné době na tiskové konferenci. Jeho politická kariéra byla doslova raketová. Do ČSSD vstoupil až v roce 2001, o rok později již seděl ve sněmovně a po dvou letech je ve vládě. Do povědomí veřejnosti se dostal zejména jako jeden z nejagilnějších zemědělských aktivistů organizujících protestní akce, například blokády silnic (statečně sekundoval i břeclavským radikálům kolem bývalého šéfa Agrární komory Václava Hlaváčka). Ve funkci ředitele Okresní agrární komory v Havlíčkově Brodě byl Zgarba od roku 1995 až do voleb v roce 2002. Předtím pracoval ve dvou zemědělských družstvech na Vysočině (od roku 1984 do roku 1991 byl agronomem v JZD Šmolovy, od roku 1991 do roku 1995 agronomem a ředitelem Zemědělského obchodního družstva Krásná Hora). Ve sněmovně na sebe upozornil jako jeden z předkladatelů kontroverzního zákona o nájmu zemědělské půdy (nakonec zamítnutého). Předpis měl zemědělským podnikům zajistit nájmy na dobu sedmi let s automatickým prodloužením o dalších sedm roků. Letos v lednu se stal předsedou dozorčí rady Lesů ČR po odvolaném lidovci Grůzovi. Ač by se mohlo zdát, že s ministrem Palasem jsou konkurenti, podle pozorovatelů spolu doposud vycházeli dobře. Zgarba dokonce Palasovi dělal poradce. Podle některých zdrojů nelze vyloučit, že si své pozice vymění a Palas teď bude radit Zgarbovi a zaujme i jeho místo v dozorčí radě Lesů ČR. Za svého prvního náměstka si údajně chce vybrat dosavadního šéfa komoditní sekce ministerstva zemědělství Zdeňka Růžičku, s nímž se dlouhá léta zná z Vysočiny (Růžička - muž s výraznou vazbou na velký zemědělský podnik AGRO Měřín - dříve působil v Okresní agrární komoře Žďár nad Sázavou) . Zgraba původně slíbil týdeníku EURO rozhovor, nakonec k němu zřejmě kvůli zaneprázdněnosti nedošlo.

Zprivatizoval školní statek.

Nový ministr zemědělství je stále v obchodním rejstříku veden jako předseda představenstva malého bytového družstva Jiskrova 512 v Havlíčkově Brodě, kde měli manželé Zgarbovi dříve trvalé bydliště. Dále je jednatelem zemědělské firmy Agros Chotěboř (manželka Marie v ní má podíl 51 procent) a též jednatelem a jediným majitelem firmy Natur HB. Posledně jmenovaná Zgarbova firma podle zjištění týdeníku EURO loni zprivatizovala bývalý školní statek při havlíčkobrodské střední zemědělské škole v osadě Novotnův Dvůr. Za movitý majetek a stádo zvířat zaplatila na konci loňského roku původnímu majiteli, Kraji Vysočina, 2,6 milionu korun. Zgarba minulý týden prohlásil, že v co nejkratší době veškeré své podnikatelské aktivity ukončí.
Jmenování Petra Zgarby do čela ministerstva přijal s nadějí Zdeněk Mach, spolumajitel malinkého lihovaru v Novém Veselí na Vysočině (bydliště Miloše Zemana). Loni se na „svého“ poslance Zgarbu obrátil kvůli problémům s ručením za spotřební daň z lihu a on se mu prý celkem vstřícně snažil pomoci, přestože to nakonec k ničemu nebylo. „Domluvil nám tehdy schůzku s ředitelem celní správy.“ Teď věří, že by se mu mohlo podařit Zgarbu přesvědčit, aby malí lihovarníci byli zapojeni do programu na likvidaci nadvýroby obilí z loňské sklizně. „Zkusíme ho nakontaktovat, snad bude stejně přístupný jako loni,“ věří podnikatel, jehož podnik již druhým rokem nevyrábí.

PAVEL ZÁŘECKÝ: PŘEKROČIT RUBIKON

Kdyby Česku měl vládnout skutečně kabinet odborníků, musel by být novopečený ministr bez portfeje a šéf legislativní rady kabinetu Pavel Zářecký jejím předsedou. Zasloužilými členy takového týmu by pak mohla být plejáda dalších slavných „věčných“ náměstků: Eduard Janota z financí, Pavel Rybníček ze zemědělství nebo Václav Petříček z průmyslu a obchodu. Jenže Paroubkův kabinet je ryze politický, proto lze Zářeckého účast v něm brát jako nečekané překvapení. Odvaha vyměnit v pětašedesáti letech jistotu úřednické židle za horké ministerské křeslo se dá v případě renomovaného právníka, jakým Pavel Zářecký beze sporu je, vysvětlit jedině snahou ozdobit si finále úspěšné kariéry, dokud to jde. „Nejsem si jist, jestli je to pro něho osobně dobře, ale pro Českou republiku je to dobře rozhodně,“ řekl týdeníku EURO advokát a bývalý vicepremiér Jan Kalvoda, jehož pravou rukou byl současný ministr v polovině devadesátých let.

Ztracená generace.

Pavel Zářecký se narodil 21. dubna 1940 v Mělníku. Je typickým představitelem nadějné generace, jejíž osud zmrzačila politika. Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy v roce 1964 se stal právním čekatelem Městské prokuratury v Praze, avšak už dva roky na to nastoupil jako vědecký pracovník do Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda v Praze. Zároveň vstoupil do KSČ. Rok 1968 pro něj znamenal nejen získání titulu doktora práv v oboru správní právo, ale hlavně opojení ze svůdné vůně pražského jara, což o rok později nutně skončilo vystřízlivěním a vyhazovem z komunistické strany. S kariérou byl konec. Následoval ústup do pražského Institutu průmyslové výchovy, kde pracoval do roku 1979. Teprve potom přešel do Ústavu státní správy. Listopad 1989 vnesl do jeho života skutečnou revoluci. Zlom nastal 10. července 1990, po prvních svobodných volbách, kdy si nový český ministr vnitra Tomáš Hradílek vytáhl Zářeckého na místo svého náměstka pro civilně správní úsek. První komunální volby v listopadu 1990 už se odehrávaly pod Zářeckého taktovkou, nový náměstek také prakticky ihned vyhlásil za dlouhodobý cíl zrušení okresních úřadů.

**Štafetový kolík.**

Jak se měnilo složení vlády, experta na správní právo si předávali noví ministři jako nepostradatelný klenot. S Janem Sokolem opustil Zářecký v roce 1992 vnitro a přešel k vicepremiérovi Janu Kalvodovi. Pracovat pro pravicového politika (ODA) pro něj nebyl problém. „Bránil se politizaci státní správy na nižších úrovních. Vedl přísný řez mezi politickou osobou na ministerstvu a mezi zbytkem úřadu. Proč teď tuto přesně vnímanou distanci překročil, skutečně netuším,“ diví se Kalvoda. Osobní politické přesvědčení Zářeckého prý ani nezná. „Když se jako kvalifikovaný státní úředník s despektem díval na ty politické packaly, co mluví o věcech, kterým nerozumí, možná ho svrběly ruce,“ spekuluje. Když Kalvodu vystřídala ministryně Vlasta Parkanová, v lednu 1997 Zářecký úřad de facto vedl. „Ze začátku byl pro mě životně důležitý. Nebýt jeho, nevím, nevím, jestli bych funkci mohla zvládat,“ přiznává dnešní předsedkyně ústavněprávního výboru z KDU-ČSL. Změna politické garnitury v roce 1998 Zářeckému neublížila: ministr vnitra Václav Grulich (ČSSD) z něj učinil svého náměstka pro legislativu. Dokonce zazářil po debaklu Petra Uhla v roli vyjednavače mezi vládou a zastupitelstvem ústecké čtvrti Neštěmice kvůli zdi v Matiční ulici. Tamní radnici u tehdejšího premiéra Miloše Zemana do týdne zařídil, že klidní obyvatelé divoké čtvrti dostali slušné odškodné za své nemovitosti. „Činil na mě dojem dobrého diplomata, který když dostane nějaký úkol, udělá všechno pro jeho splnění. Jeho loajalita byla v dobrém slova smyslu mimořádná,“ vzpomíná bývalý neštěmický starosta Pavel Tošovský, dnes člen výkonné rady ODS. „To, že vzal post ministra, mě trošku překvapilo. Navíc v té současné, doufám že na dlouhou dobu poslední socialistické vládě,“ dodal.

Pravý opak Bureše.

Po Grulichovi zdědil Zářeckého na jaře 2000 Stanislav Gross. Média přišla i s jinou spojitostí obou mužů: Gross získal doktorát na Západočeské univerzitě v Plzni zrovna v době, kdy byl Zářecký členem její vědecké rady (výčet dalších akademických aktivit by vydal na samostatný článek). Nyní dosavadní Grossův náměstek obsadil post v čele legislativní rady vlády po jiném bezpartijním právním expertu Jaroslavu Burešovi. V práci rady určitě dojde ke změně stylu. Zatímco politicky ambiciózní Bureš byl údajně mezi poslanci pečený vařený a měnil předlohy zákonů podle jejich přání, Zářecký chce legislativní proces před politickými vlivy naopak uchránit. „Říkal mi, že si dá velký pozor, aby ho politika nevtáhla, že se to za ta léta naučil,“ prozradila Parkanová. Jenže i do nestranického ministra spravedlnosti Karla Čermáka se vkládala velká naděje a výsledkem bylo utonutí v politickém bahně. Že by legislativní čištění textu na Úřadu vlády vyžadovalo menší politické nasazení než vedení justice? Lidé z okolí Zářeckého tvrdí, ž nového ministra přiměla ke vstupu do vlády obava, aby odpovědnou práci nepřevzal v nepřehledné situaci někdo, kdo jí nerozumí. „Rozhodně bych ho nepodezíral z nějakého záchvěvu stařecké ješitnosti, že si potřebuje vylepšit konec kariéry. Takový on není,“ uvedl zdroj týdeníku EURO.
Své soukromí si Pavel Zářecký poměrně hlídá. Je ženatý, má dceru Martinu, údajně sbírá obrazy. V šuplíku jeho stolu bychom našli i jeho vlastní literární tvorbu. S Čermákem spojuje Zářeckého ještě jedna věc: oba svým angažmá převzali primát nejstaršího člena vlády.