Na rychlý konec je třeba zapomenout
Optimistický scénář mimořádně rychlé války v Iráku, o němž mnozí Američané původně vůbec nepochybovali, si už můžeme škrtnout jako nereálný. Tvrdý irácký odpor, partyzánský způsob války, problémy s otevřením severní fronty – tomu všemu se chtěli spojenci vyhnout. Nyní se politici, generálové i ekonomové chystají na dlouhý boj.
Déle se tedy zřejmě bude bojovat i na skrytých frontách, kde se nestřílí zbraněmi, nýbrž politikou a diplomacií. I tam se totiž rozhoduje jak o poválečném uspořádání Iráku, tak především o tom, jak bude vypadat svět v tomto století.
Britský premiér Tony Blair se minulý týden snažil přesvědčit Spojené státy, že mají při rekonstrukci poválečného Iráku dát prostor Organizaci spojených národů. Takový plán se mnohým Američanům nemůže líbit. Nasazují američtí vojáci životy proto, aby pak do Iráku přišly jiné národy? Kdo by v takové situaci - po urputném boji – nechtěl slíznout smetanu sám?
Jenže v Iráku zdaleka nepůjde pouze o nové obchodní příležitosti. Nejdříve je nutné pomoci strádajícím obyvatelům a pak zemi rekonstruovat. Kdo bude tuto obnovu hradit? Názory, že se vše zaplatí zisky z prodeje irácké ropy, mohou být stejně nereálné jako onen scénář bleskové války. Nejdříve bude nutné investovat velké sumy do obnovy ropné infrastruktury.
Otázka, jakým způsobem bude OSN v Iráku zapojena, je klíčová pro budoucí roli této nejreprezentativnější mezinárodní organizace. Právě tady se odehrává rozhodující střet onoho politického a diplomatického boje, který zuřil před válkou a pokračuje i nyní. Americká vláda se přikláněla k názoru, že si vystačí sama se svými spojenci, a zřejmě se tohoto způsobu myšlení jen tak nezbaví. Ačkoliv je jasné, jaký nesouhlas v celém světě politika prezidenta George Bushe vyvolává.
Pokud OSN zůstane v Iráku stranou, bude to znamení, že Američané hodlají pokračovat ve své jednostranné politice. V tom případě by museli počítat s odporem Německa a Francie. Německý ministr zahraničí Joschka Fischer to dal jasně najevo, když prohlásil: „Světový pořádek, ve kterém supervelmoc rozhoduje o vojenských útocích pouze na základě vlastních národních zájmů, jednoduše nemůže fungovat.“ Jestliže ještě před několika týdny se leckomu zdálo, že Berlín a Paříž mohou být v Evropě izolovány, nyní obě metropole přebírají iniciativu. Protiválečné nálady na celém kontinentu vracejí sílu tradičním evropským centrům vlivu.
Problémem je, že američtí neokonzervativci, jejichž analýzy a vývody výrazně přispěly k rozhodnutí o útoku v Iráku, začínají Francii a Německo vnímat jako své strategické nepřátele. Bývalý šéf CIA James Woolsey tvrdí, že akce v Iráku je součástí čtvrté světové války proti terorismu (třetí světovou míní studenou válku), v níž se rozhoduje o transformaci Blízkého východu. Woolsey předpovídá, že Amerika dlouho nezapomene, jak se Francouzi v této válce zachovali. Názory neokonzervativců mohou být přitažlivé pro vlastenecky naladěnou část Američanů, kteří věří, že porážka Saddáma Husajna sníží riziko dalších teroristických útoků. (Nezávislé analýzy spíše ukazují, že válka toto riziko zvýší – bez ohledu na Saddámův osud.)
Také v Evropě se prosazují názorové proudy, které si právě nelibují v obdivu vůči Americe. Vytváření protiváhy vůči Spojeným státům je často hnacím motorem snah o hlubší evropskou integraci, což platí nejvíce právě ve Francii. Na druhé straně prakticky žádná evropská vláda (počítáme-li členské a kandidátské země Evropské unie) není pod vlivem těch, kteří by připouštěli další vyhrocování vztahů s Amerikou. I francouzský ministr zahraničí Dominique de Villepin projevil snahu zlepšit vztahy s Washingtonem, byť nemíní ustupovat z kritických stanovisek vůči válce v Iráku. (Žádnou rezoluci OSN, která by legitimizovala vojenskou akci, tedy Francie nepodpoří.)
Z evropského hlediska jde o volbu mezi dvěma základními alternativami. První scénář vychází z předpokladu, že jednotlivé evropské státy budou stavět svou bezpečnost na dvou pilířích – evropské integraci a transatlantické vazbě na Spojené státy. Atlantická aliance v takovém případě zůstane organizací mnoha členů. Druhý scénář spočívá v tom, že si Evropané vybudují vlastní silné vojensko-politické společenství. Atlantická aliance by pak byla spojenectvím dvou velkých spolupracujících (někdy ovšem i soupeřících) partnerů – Spojených států a Evropské unie. Zdá se, že logika posledního vývoje směřuje ke druhé variantě. Američané, kteří přemýšlejí o poválečné politice, by měli vzít v úvahu také toto evropské dilema.
