Někdy v roce 1974 se Holanďanka Van Duynová ucházela o místo sekretářky scientologické církve ve Velké Británii. Britské ministerstvo vnitra jí nepovolilo vstup do země, což zdůvodnilo ochranou veřejného pořádku, neb britská vláda považuje činnost scientologické církve za odporující veřejnému pořádku a za společensky škodlivou. Paní Van Duynová rozhodnutí ministerstva napadla u soudu, který požádal Evropský soudní dvůr o vyřešení předběžné otázky, zda skutečnost, že jednotlivec je nebo byl spjat s orgánem či organizací, jejichž činnost považuje členský stát za odporující veřejnému pořádku (nikoliv však nezákonnou), může zakládat opatření přijaté z důvodu veřejného pořádku.
Pojem veřejný pořádek.
Evropský soudní dvůr vyslovil názor, že taková opatření musí být založena výlučně na osobním chování dotčeného jednotlivce. Je tedy podle Evropského soudního dvora nezbytné nejprve posoudit, zda spjatost s určitým orgánem nebo organizací může sama o sobě představovat takové relevantní osobní chování. Ačkoliv minulá spjatost osoby, říká Evropský soudní dvůr, nemůže odůvodnit opatření přijaté z důvodu veřejného pořádku, lze současnou spjatost, která s sebou nese účast na činnostech organizace, jakož i ztotožnění s jejími cíli a záměry, považovat za dobrovolný akt, a tudíž za vyjádření individuálního chování. Otázka zněla, jaký význam má být přisuzován skutečnosti, že činnost dotčené organizace je považována za odporující veřejnému pořádku, ačkoliv nebyla národním právem zakázána. Evropský soudní dvůr deklaroval, že obsah pojmu veřejný pořádek musí být vykládán úzce a nemůže být jednostranně určován jednotlivými státy bez kontroly orgánů společenství. Nicméně konkrétní okolnosti odůvodňující odvolání na pojem veřejného pořádku se mohou země od země a období od období různit, a proto je nezbytné v této věci umožnit jednotlivým státům určitou volnost uvážení. Po státech, jejichž orgány jasně definovaly své stanovisko k činnostem určité organizace, které považují za společensky škodlivé, a proto přijaly vůči nim administrativní opatření, nelze tedy požadovat, aby dříve, než se odvolají na veřejný pořádek, postavily tyto činnosti mimo zákon. Pokud se toto postavení mimo zákon nejeví jako vhodné.
Na vahách práva.
O více než čtvrtstoletí později se do Evropské unie chystá vstoupit Česká republika. Bylo jí naznačeno, že některé osoby, spjaté v minulosti s určitými orgány nebo organizacemi režimu, který byl nedemokratický a z našeho současného hlediska dokonce protiprávní (zákon o protiprávnosti komunistického režimu), působí v české ekonomice tak, že to může náš vstup do unie zpomalit, ne–li dokonce ohrozit. Taková slova z Bruselu je třeba pečlivě číst a vážit, a to i na vahách práva.
To, co Evropský soudní dvůr vyslovil před čtvrtstoletím ve věci paní Van Duynové, platí i dnes. Každého je třeba posuzovat podle individuálního chování. Minulá příslušnost či spjatost s organizacemi odporujícími veřejnému pořádku je bez posouzení individuální viny nedostatečná. Ovšem, a před tím partneři v Evropské unii po právu varují, současná spjatost s obdobnými organizacemi je výrazem dobrovolného aktu, a tedy i dostatečným individuálním projevem.
Klientismus.
Viděno očima evropského práva a judikatury Evropského soudního dvora nelze současnou angažovanost některých osob v české ekonomice posuzovat jen na základě toho, zda byly dříve spojeny s orgány a organizacemi odporujícími podle nynějších demokratických měřítek veřejnému pořádku. Podstatné je, zda dnes svým chováním porušují platné právní předpisy České republiky či zda jednají tak, aby prokazatelně veřejnému pořádku škodily ve svůj prospěch.
Dokonalým příkladem takového jednání je takzvaný „klientismus , tedy zvýhodňování známostí a starých kontaktů v obchodních vztazích na úkor skutečného tržního hospodářství. I pro takové jednání má evropské právo svůj termín – „insider . Příslušné evropské normy takové chování nejen zakazují a trestají, obdobně jako naše sankce za zneužívání informací v obchodním styku, ale na rozdíl od nás evropské právo takovému jednání dokáže předcházet.
Skylla a Charybda.
Evropská unie nás totiž rozhodně nenabádá k uplatňování kolektivní viny a ke zpětnému účinku práva. Tím bychom se totiž dostali na úroveň těch orgánů a organizací, které se pro svoji činnost kvalifikovaly jako nedemokratické. Na druhé straně odhalit individuální zavinění, prokázat ho a odsoudit je vždy složitější a hlavně pracnější než prostě někomu přidělit nálepku. Ovšem jestliže si nedáme mravenčí práci se stíháním a odsouzením těch, kteří provozují nekalé ekonomické praktiky (bez ohledu na jejich spjatost s jakýmikoliv orgány či organizacemi), pak se dostáváme ke druhému mantinelu kritiky Evropské unie, totiž že naše soudní řízení je pomalé, a dokonce nefunkční. Mezi Skyllou a Charybdou požadavků právního státu, které na nás Evropská unie neustále klade, je tedy patrně nejúčinnější důsledněji aplikovat poznatky evropského práva nejen do tvorby nových právních předpisů, ale i do jejich aplikace.
,
