Pokud jsou mé počty správné, tak Zákon o konkurzu a vyrovnání byl novelizován již třiadvacetkrát. Chtělo by se říci, že je to rekordman mezi právními normami, ale určitě není – daňové zákony jsou na tom se svoji životností ještě hůře.
Dramatický počet novel však určitě něco znamená a není zase tak těžké říci si, co to je. Politická reprezentace země se nebyla schopna za deset let shodnout na společném postoji ve věci konkurzu a vyrovnání. I teď přicházejí do Parlamentu dvě verze změn najednou. První je senátní, kterou vzala za své ODS a chce ji prosadit poté, co se nepovedlo přijmout novelizační pokus skupiny poslanců, který zkrachoval ve třetím čtení asi před devíti měsíci. Druhá je vládní. O tu se zase déle než rok přeli místopředseda pro ekonomku Martin Jahn a ministr spravedlnosti Pavel Němec.
Amerika místo Německa.
Obě aktuální verze nakonec mají mnoho společného, v řadě detailů se však poměrně zásadně liší. Zkušenosti minulých let ukazují, že právě takové na první pohled jemné detaily znamenaly většinou zcela nepřekonatelné důvody, proč se různé skupiny poslanců postavily proti pokusům o novelizace. Když Parlament projednával poslaneckou novelizaci, řada drobných pozměňovacích návrhů přijatých především silou ČSSD nakonec znemožnila samotným předkladatelům podpořit celek. Navíc změn bylo tolik a byly natolik dílem okamžiku a lidové tvořivosti, že v některých místech znamenaly dokonce retroaktivitu zákona. Už ani nebylo jasné, o jaký tvar v okamžiku závěrečného hlasování vlastně má jít. A přitom je pikantní, že skupina předkladatelů zákona byla politicky složena tak, že návrh měl vlastně projít naprosto hladce. Chyběli v ní totiž jenom komunisté.
Jak nová iniciativa senátně-poslanecká, tak i vládní pokus, mají jedno společné. Zavrhují dosud v České republice převládající postup „německý“ nazývaný také někdy „účetní“, kdy cílem řízení má být co nejrychlejší a nejefektivnější ukončení existence firmy a pokud možno maximální výplata věřitelům. Místo toho preferují postup zjednodušeně nazývaný „americký“ případně „revitalizační“, kdy při shodě dostatečného počtu věřitelů nedochází ke konci firmy, ale k jejímu převzetí věřiteli a pokusu o její oživení. Předkladatelé z obou táborů si od toho slibují obrat ve stavu, o němž soudí, že je nyní katastrofální.
Délka konkurzu.
Podívejme se, jaké hlavní potíže jsou dle běžného popisu v médiích připisovány českému konkurznímu právu a hlavně reálnému stavu. Především jde o délku konkurzů, které většinou trvají místo měsíců roky. Dále je to nízká výplata z konkurzů, kdy jsou věřitelé v průměru uspokojováni v řádu procent, zatímco ve starých zemích Evropské unie jsou to desítky procent. A konečně jsou to údajně častá spolčení soudců a konkurzních správců, která vedou k podvodným konkurzům a další trestné činnosti.
Nehodlám tvrdit, že současná právní úprava konkurzů je dobrá nebo špatná. Jsem si ale jist, že problém tuzemského konkurzního prostředí je hlubší a nedokáže ho vyřešit žádná jednotlivá novela zákona jako takového.
Co se týká délky konkurzu, potíž není ani tak v samotném řízení, ale hlavně v tom, jak daří či nedaří vůbec určit oprávněné nebo neoprávněné pohledávky či uskutečnit sepsání majetku. Představme se třeba konkurz společnosti, která má něco málo na účtech, dále nějaký nezpochybnitelný majetek nevelké ceny a kromě toho nějaké nemovitosti, u kterých proběhl dva či tři měsíce před vyhlášením konkurzu prodej. Správce tento prodej považuje za nevýhodný, zapíše nemovitosti do konkurzní podstaty, jejich nový majitel proti tomu podá žalobu. Pak délka konkurzu záleží vlastně jenom na tom, kdy o této žalobě pravomocně rozhodne soud. A běží měsíce a běží roky. Správce konkurzní podstaty, konkurzní soudce, věřitelský výbor, ti všichni mohou dělat to nejlepší co mohou, ale nepohnou se vpřed ani o píď. Podobných nekonečných variant může být řada – firma třeba vlastní podíly v jiných společnostech, ale ty jsou znehodnoceny snížením základního jmění těchto firem a jeho okamžitým navýšením jinými investory v období těsně před vyhlášením konkurzu.
Hlavně jasný předpis.
Pokud jde o nízký výnos pro věřitele, soudím, že není vůbec otázkou dikce zákona v částech, kde se zabývá mechanismy konkurzu samotného. Problémem úpadců v našich podmínkách je, že konkurzní řešení přichází příliš pozdě a podnik je v tom okamžiku již zcela mrtvý a jeho majetek odveden ven z firmy, promrhán či rozkraden. Ale to je problém hlavně věřitelů, kteří jsou málo ostří a málo rozhodní, nechávají dlužníky žít s příslibem, že se snad postaví na nohy.
A konečně kriminální pozadí některých konkurzů. Nečestnému, podvodnému a zločinnému jednání žádný zákon nezabrání. Pokud bude opravdu hodně dobrý, omezí pro něj prostor, ale když někdo chce překročit zákon, je mu celkem jedno, jaký text přesně poruší. Ponechme stranou častá tvrzení, že „případ Berka“ je jenom špička ledovce, čímž je vytvářen dojem, že spolčení soudce se správcem je naprosto obvyklé. Opravdu podstatné však je, že tak jako se ku vlastnímu prospěchu mohou spolčit soudce a správce, stejně dobře tak mohou učinit i soudce a velký věřitel. Nebo kdokoliv jiný.
Lidem z praxe je – důsledně vzato – dokonce celkem jedno, která z předloh bude opravdu schválena. Pokud půjde o předpis kompaktní, který nebude vnášet zmatek do již běžících případů, jenž především bude jasně napsaný a jednoznačný, pak je v principu lhostejné, zda bude „německý“ nebo „americký“, jestli správce bude jmenovat jeden soudce, senát nebo jestli se bude losovat.
Zcela jistě ale ani od geniálně napsané a schválené novely nečekejme, že konkurzní systém obratem zvýší svou produktivitu o stovky procent. To by se mohlo stát jedině v případě, kdy souběžně vzniknou podmínky, aby soudy řešily příslušné spory velmi rychle, kdy věřitelé změní své chování a začnou posílat dlužníky do konkurzu včas …
Pokud by toto fungovalo, možná by ani nebylo potřeba nějak zásadně novelizovat konkurzní právo. Protože většina potíží s konkurzy plyne právě z toho, co tento zákon ovlivnit neumí.
