perex místo podtitulku
Jazzový pianista Oscar Peterson nahrál přes 200 alb a získal osm cen Grammy včetně té za celoživotní dílo. Zařadil se k nejvěhlasnějším jazzmanům, i když se o něm ne vždy hovoří jen v superlativech. Zemřel 23. prosince loňského roku. Pianista s klasickým hudebním vzděláním dokázal zahrát vše - od Johanna Sebastiana Bacha, přes Frédérika Chopina a Ference Liszta až po blues, boogie-woogie, bebop, swing a další moderní styly. Byl nejen vůdčí postavou vlastních hudebních těles, ale doprovázel i významné jazzové osobnosti, například Ellu Fitzgeraldovou, Counta Basieho, Dizzyho Gilespieho či Louise Armstronga, který ho nazval „čtyřrukým mužem“. Petersonův životopisec Gene Lees o něm v knize The Will to Swing (Vůle swingovat) napsal: „Byl to klavírní virtuos, který neměl sobě rovného.“
text
Peterson se narodil 15. srpna 1925 v Montrealu v rodině jamajských přistěhovalců. Jeho otec a sestra Daisy byli prvními lidmi, kteří ho výrazně hudebně ovlivnili. Na klavír se rozhodl hrát poté, co mu tuberkulóza zabránila ve hře na trubku. Zcela zásadně jeho hudební kariéru ovlivnil jeho učitel hudby, maďarský emigrant Paul de Marky, velký pianista a znalec díla svého krajana, skladatele Ference Liszta. De Marky probudil v Petersonovi zájem o jazz, především o dílo skvělého jazzového pianisty tehdejší doby Arta Tatuma, k němuž byl později kanadský pianista přirovnáván.
Tatum, jenž za mnohé své hudební úspěchy vděčí klavírním koncertům Sergeje Rachmaninova, výrazně ovlivnil Petersonovu techniku hry na klavír a estetiku. Rachmaninova harmonie i úryvky z jeho druhého klavírního koncertu se objevují v mnoha Petersonových nahrávkách, zejména ve skladbě When Your Lover Has Gone (Po odchodu milované osoby).
Tatumova smrt v roce 1956 usnadnila Petersonovi nástup na trůn nejlepšího jazzového pianisty. Oba používali Lisztovu klavírní techniku a Peterson dokázal proměnit spontánně každou melodii v řadu nových nápadů, udržet jakékoli tempo, hrát stejně dobře levou i pravou rukou a přitom dodržovat rytmus. V pozdějších letech, kdy vyučoval improvizaci a hru na klavír, vyžadoval po svých studentech dokonalou znalost Johanna Sebastiana Bacha, především jeho děl Dobře temperovaný klavír, Goldbergovské variace a Umění fugy.
Vstup na mezinárodní jazzovou scénu umožnil Petersonovi v roce 1949 jeho manažer Norman Granz. Přibral ho do své hudební společnosti Jazz at the Philharmonic, jejímiž členy byly jazzové hvězdy, zpěvačka Ella Fitzgeraldová a tenorsaxofonista Coleman Hawkins. Během vystoupení společnosti v Carnegie Hall zaujal Peterson publikum svou hrou a stal se známým. Postupně získal pověst jednoho z nejlepších jazzových pianistů na světě. Hrál v nejrůznějších hudebních sestavách - sólově, v duech, triech, kvartetech, malých i velkých orchestrech.
Někteří odborníci tvrdí, že nejlepší Petersonovy nahrávky jsou z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy nahrával pro společnost MPS. K dalším jeho významným albům patří záznam ze Stratfordského festivalu v roce 1956, On the Town (Ve městě) z roku 1958 a Night Train (Noční vlak) z roku 1962, na němž hraje skladby Duka Ellingtona i svou vlastní Hymn to Freedom (Oslava svobody). V roce 1964 vydal Peterson své nejznámější dílo Canadiana Suite (Kanadská suita), jehož části jsou věnovány jednotlivým regionům země. V roce 1993 utrpěl mozkovou mrtvici, po níž mu částečně ochrnula levá část těla. Po rehabilitaci však dokázal znovu koncertovat.
Peterson měl vynikající klavírní techniku. Svůj velký talent však používal spíše k uspokojování vkusu posluchačů než k rozšíření hranic jazzu. Jeho technické klavírní dovednosti byly sice vždy nesporné, ale i v době, kdy byl na vrcholu hudební kariéry, jeho hra postrádala napětí.
Mnoho kritiků ho považuje spíše za plagiátora než za hudebníka, který obohatil jazz. A někteří dokonce tvrdí, že jeho hra byla samoúčelná. Petersonovi obdivovatelé ji oceňují, pro jeho odpůrce je ostentativní a bez emocí. Jeho protipól v tomto ohledu, trumpetista Miles Davis, o něm prohlásil: „Téměř vše hraje se stejnou silou a neponechává žádný prostor pro rytmickou sekci.“
Na případu Oscara Petersona se objevuje problém rovnováhy formy a obsahu (pokud jde o hudbu, jsou to city a emoce), poprvé popsaný již před téměř 2500 lety řeckým filozofem Aristotelem. Tentokrát se týká dokonalého technického zvládnutí hry na klavír a sdělení, jež by měla přinášet. V Petersonově případě forma převážila nad obsahem.
