CUI BONO?

Máme deset let poté. Jsme stále na cestě od nestandardního fungování společnosti směrem k modelu obvyklému přinejmenším v evropské části světa. Jest nám na té cestě osvojiti si řadu zvyklostí. Záměrně píšu zvyklostí, protože i pravidla chování v určité oblasti lidského konání popsaná zákonem nepovažuji za nic jiného než za zvyklosti. Stále se učíme pojmout svůj život, své působení v kontextu vlastní rodné země. Učíme se rozumět těm, co pocházejí z jiných zemí, a oni se zase učí komunikovat s námi. Učíme se mnohdy komunikovat i sami mezi sebou, jazykového problému nemajíce. Skutečně ne? Je opravdu nám všem jasný kupříkladu pojem vlastnictví, znamenající, že to, co mi nepatří, je nedotknutelné? Víme přesně, co obvykle a zřejmě obnáší pojem etika podnikání, že co je dohodnuto, byť ústně a podáním ruky, také platí? Ctíme obvyklá pravidla vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, kdy věřitel nesmí dlužníka vydírat a lichvařit a dlužník musí svůj dluh splácet?

Věřitelé a dlužníci.
Jedním ze znaků hluboce nestandardního fungování rádoby rovnostářské společnosti byla u nás snaha těch rovnějších mít všechny informace, zejména o těch méně rovných, v jejichž případě nemohlo být o ochraně osobnosti a soukromí ani řeči, a naopak zabránit méně rovným v přístupu k jakýmkoliv informacím, ať už o zahraničí („jak se tam žije ), nebo o tuzemsku (o znečištění ovzduší). O jakýchkoliv ekonomických informacích v té době nemá vůbec smysl uvažovat. Zejména proto, že jediným „podnikatelem byl „stát (tehdejší „svobodní družstevníci či „svobodní umělci mi, doufám, prominou).
Vraťme se k věřiteli a dlužníkovi. Již Římany používané ručení a zástavy, zmíněné Pavlem Matesem (EURO 33/2000), jsou opravdu starým a nikterak převratným, stále však dobrým nástrojem snižování rizika neseného věřitelem. Jeden veliký rozdíl tu přece jen je: počet věřitelů, a stejně tak počet dlužníků je dnes o řády vyšší než v době římského impéria. Je tomu tak mimo jiné proto, že ten, kdo si chce půjčit, je mnohem více informován o tom, kde si může půjčit. Je tedy nasnadě otázka: má–li být vzájemné postavení věřitele a dlužníka v rovnováze, a to včetně podstupovaného rizika i sankcí pro případ neplnění dohody, k jakým informacím má být umožněn přístup věřiteli a k jakým dlužníkovi? Jakou dohodu je o tom třeba uzavřít a posléze se – tedy věřitel i dlužník – podle ní chovat?

Zisk versus riziko.
O základních prvcích této dohody není pochyb. Patří mezi ně identifikace věřitele a dlužníka (i to už je informace), výše dluhu včetně jeho ceny, způsob uhrazení dluhu a jeho zajištění. A zde je klíčový bod: zisk versus riziko. Příliš nízké jištění s sebou nese vysoké riziko pro věřitele, a tedy jeho snahu o vyšší zisk (vyšší cenu úvěru), naopak požadavek příliš vysokého jištění je riskantní pro dlužníka. Ten riziko nejspíš nepodstoupí, z obchodu sejde, zisk (potenciálního) věřitele a prospěch (potenciálního) dlužníka jsou nulové. Méně obchodů znamená horší hospodářské výsledky, méně soukromých investic nižší prosperitu (to platí pro věřitele i dlužníka!), následně nižší odvedené daně (tímto nevolám po jejich zvýšení – právě naopak!) a méně veřejných investic.
Jsou tedy co nejnižší náklady na dosažení oboustranně únosné míry rizika zájmem všeobecným. Kvantitativní cesta se jeví neefektivní, kvalitativní cestou je ve standardně fungujících demokraciích obvykle registr dlužníků (credit bureau). Nikoliv náhodou volím slova jako standardně a obvykle. Není totiž registr dlužníků kladivem na dlužníky (Ekonom 18/2000) ani jiným donucovacím nástrojem (viz níže uvedené otázky a odpovědi). Důrazně tvrdím, že primární funkcí registru je snížení výše zmíněných nákladů na snižování rizika spojeného s obchodem uzavíraným mezi věřitelem a dlužníkem. Důsledkem takového snížení je nárůst počtu uzavřených úvěrových obchodů, a to jak absolutní, tak i ve smyslu zvýšení podílu splácených a splacených úvěrů, a naopak snížení podílu úvěrů splácených špatně nebo vůbec.

Povzbuzení pro mravné.
Podívejme se na míru klasifikovaných úvěrů (více než 30 dní po splatnosti) u nás a porovnejme ji například s průměrem v Evropské unii: ten se pohybuje do pěti procent u špičkových ústavů a do deseti procent u ostatních, kdežto v Česku je to 28,5 procenta (údaj bankovního dohledu ČNB k 30. 6. 2000). Existence registru je především povzbuzením pro ty, kteří se hodlají chovat mravně a ctít etiku v podnikání. Příjemným vedlejším efektem pro ty mravné je fakt, že nemravní nebudou velmi dlouho mít k úvěrovým instrumentům žádný přístup. Prostředky, které by jinak nenávratně skončily v kapsách nemravných, budou využitelné mnohem rozumněji a bezpečněji – například k obchodování s těmi mravnými. Prospěch z registru mají ti, jimž je mravnost nade vše.
Jsem přesvědčen, že součástí oné úvěrové dohody mezi věřitelem a dlužníkem by mělo být ustanovení umožňující věřiteli sdílet údaje, informace o této dohodě s ostatními věřiteli, kteří se dohodli se svými dlužníky na tomtéž. To je totiž jádrem a klíčovou podmínkou fungování registru. A tato prostá dohoda, sdílená množinou věřitelů a dlužníků, je cestou k růs–tu podnikání v široké oblasti úvěrování. Je dobrou příležitostí ke sdílení mravních a etických principů, dodržování standardů, zvyklostí a obvyklých postupů a také cestou ke vzájemně srozumitelné komunikaci se subjekty ze zemí, jejichž obyvatelé i firmy v nich podnikající považují registr dlužníků již pěkných pár let za docela samozřejmou a přirozenou věc. Například v Německu existuje registr, který počátky svého působení datuje do 30. let našeho století.

Proti bludům.
Kdo si za posledních několik měsíců přečetl zmínky o registru v našich novinách nebo časopisech, musel být často nespokojený a zděšený. Důvodem tohoto stavu jsou nejrůznější tvrzení a názory, které mohou bez bližšího vysvětlení či znalosti věci způsobit paniku a rozruch, který není na místě. Pokusím se proto odpovědět na otázku, proč bychom měli mít registr a proč jeho činnost podporovat:

1. Jakmile jednou nezaplatím splátku včas, budu považován za neplatiče a již nikdy nedostanu úvěr od věřitele, který se práce registru účastní?!

Každý věřitel rozděluje informace o platební morálce klienta na pozitivní a negativní. Mylná je ovšem představa, že negativní informací se může stát informace o tom, že klient zaplatil o týden či dva později. Každý z nás má právo zapomenout či z jiného důvodu občas nedostát svému závazku. Ve většině případů u bank i leasingových společností v Česku je za negativní informaci považováno, když se klient dostane do prodlení s platbou delšího než dva kalendářní měsíce po termínu splatnosti. Navíc se historie informací archivovaných v registru pohybuje v Evropě i ve světě v rozpětí mezi třemi až šesti lety (s výjimkou trestního rejstříku, který se například u nás archivuje podle dostupných informací sto let).

1. Nedozvím se, které informace jsou o mně v registru, neboť nejsem jeho uživatelem, a tak ani nebudu vědět, zda se o mně nevyskytují v registru nějaké chybné údaje.

Každý klient, o kterém se jakoukoliv cestou (od kteréhokoliv věřitele) objeví informace v registru, má právo na jejich výpis. Na základě stanovených pravidel a podané žádosti tak každý zájemce obdrží výpis informací a zdrojů informací, které jsou o něm v databázi vedeny. Navíc, jak praví litera zákona, stane se tak jednou ročně zdarma. Zároveň má každý právo na opravu, jestliže se v registru objeví mylná a pochybená informace. Navíc každý věřitel, který informace o dlužníkovi do registru předává, má povinnost informovat a musí klientovi tuto skutečnost sdělit dříve, než tak učiní. S výjimkou bank k tomu navíc potřebuje klientův souhlas.

1. Informace z registru by mohly být zneužity.

Jedním ze základních pilířů registru musí být bezpečnost. Registr, který připravuje k zahájení provozu společnost Czech Credit Bureau (CCB), plní ta nejnáročnější kritéria bezpečnosti, takže žádný neoprávněný uživatel nemá prakticky možnost vykradení či zneužití údajů. Také oprávnění uživatelé mají právo na získání pouze některých informací a existuje mnoho kontrolních mechanismů, které by v případě porušení smluvně závazných pravidel znemožnily případné neoprávněné přístupy. Příkladem toho, že bezpečnost je opravdu velmi dobrá, budiž fakt, že obdobný systém se stejným stupněm zabezpečení funguje v Itálii již více než deset let bez jediného porušení integrity.

1. Věřitelé přenesou náklady na získání mé úvěrové zprávy na mě jako žadatele úvěru, a tak jediným výsledkem pro mě bude, že zaplatím o několik desítek či stovek korun navíc.

Toto je jeden z klasických a lákavých názorů, které vyvolávají negativní odezvu u veřejnosti na téma úvěrového registru. Situace je ve skutečnosti diametrálně odlišná. Každý, kdo se alespoň trochu pohybuje ve světě financí, moc dobře ví, že jedna z cest, kterými si věřitelé kompenzují riziko poskytnutí úvěru špatnému klientovi, vede přes zvýšení úrokové sazby. Morální, správní klienti tak paradoxně platí za chyby těch nemorálních. Účinek registru a jeho použití je však zcela opačný. Věřitelé se snáze dostanou k potřebným informacím, a mohou tak nabídnout morálním klientům lepší úrokovou sazbu a jiné výhodné podmínky. I kdyby tedy ve fázi hodnocení úvěru banka naúčtovala klientovi například sto korun za získání jeho úvěrové zprávy z registru za účelem poskytnutí úvěru ve výši 100 000 korun a snížila by mu úrokovou sazbu z dnešních osmnácti na šestnáct procent, mohl by si klient připsat k dobru za jeden rok dvacetinásobek oné stokoruny. Stejně bude registr namířen opět jen proti „obyčejným lidem , protože ti, kteří jsou největšími podvodníky, si zaplatí, aby se v registru neobjevovali, anebo si úvěr získají přes nějakou z desítek svých společností.
Jedním ze smluvních pravidel je princip reciprocity. V přeneseném slova významu znamená, že to, co chci z registru získat, musím do registru také poskytnout. Proto je všem dnes zainteresovaným věřitelům jasné, že pro nezkreslené a spolehlivé výsledky musí všichni do registru poskytnout informace všechny, tedy bez nějakých kostlivců ponechaných ve skříni. Určitým specifikem a jevem tolik běžným v naší zemi je získávání úvěrů prostřednictvím majetkově spřízněných společností, ze kterých jsou prostředky okamžitě staženy do jiných subjektů či na běžná konta jiných fyzických osob. Jak se nedávno trefně vyjádřil pan Kraus v časopisu Týden, my pak máme možnost sledovat v novinách všelijaká schémátka, mapky a nákresy, jak majetek byl, bude nebo nebude kamsi převeden. Projekt CCB proto počítá s podchycením i tohoto českého syndromu a bude věřitelům účastníkům registru nabízet u každé fyzické osoby výpis jejích současných majetkových vazeb na další subjekty, ať již právnického, či fyzického charakteru. Předpokládám, že mnoha takto pověstným podnikatelům právě teď zatrnulo. Ale i to je jedním z našich cílů.