Šéf největší české cukrovarnické firmy Cukrovary TTD kritizuje Brusel
Oldřich Reinbergr (46) Pochází z rodiny cukrovarníků. Vystudoval pražskou Střední průmyslovou školu potravinářské technologie, obor cukry, poté Vysokou školu chemicko-technologickou, obor biochemie a technologie sacharidů. Studia ukončil v roce 1982. Následně pracoval v nejrůznějších funkcích v cukrovaru v Lysá nad Labem-Litoli. V roce 1989 nastoupil do cukrovaru v Dobrovici, který je dnes součástí a sídlem největší české cukrovarnické společnosti Cukrovary TTD. Je generálním ředitelem a předsedou představenstva firmy. Reinbergr je ženatý, otec tří dětí.
EURO: Laik by předpokládal, že mimo podzimní řepnou kampaň je v cukrovaru klid. Jak jsme si ale všimli, v dobrovickém cukrovaru panuje čilý investiční ruch. Spousta montérů, svářečů, zedníků… Co se u vás děje? REINBERGR: Děláme rekonstrukci za půl miliardy korun, která zvýší zpracovatelskou kapacitu na 13 tisíc tun řepy za den. Staneme se jedním z největších a nejmodernějších cukrovarů ve střední a východní Evropě.
EURO: Jakou jste měli kapacitu dosud? REINBERGR: Když jsem do cukrovaru v roce 1989 přišel, tak jen kolem tisíce tun. Vypadal stejně špatně jako všechny ostatní po čtyřiceti letech komunismu. Přišla privatizace a my si vybrali zahraniční kapitál. Kvůli potřebě investic a know-how. Našli jsme francouzského majoritního akcionáře, Union SDA. To je cukrovarnická a lihovarnická skupina, s níž jsme si porozuměli. Od té doby se začala rozvíjet spolupráce, která vyústila v poměrně bohaté investiční programy. Výsledkem je firma, v níž působíme dnes. Loni už jsme v Dobrovici zpracovávali osm tisíc tun řepy za den a teď to ještě zvýšíme.
EURO: Po roce 1989 bylo v českých zemích asi šedesát cukrovarů, zbyla jen šestina. Jak u vás proces koncentrace postupoval? REINBERGR: Během let jsme nakoupili i jiné cukrovary. Jednak Pražskou cukerní společnost, která měla šest fabrik. Po restrukturalizaci z nich zbyla jediná, cukrovar Mělník. Potom jsme nakoupili holding České cukrovary, což bylo osmnáct továren. Z nich zbyla také jediná, cukrovar České Meziříčí. Takže dnes už máme jenom tři cukrovary: Mělník, Dobrovice, České Meziříčí, a k tomu lihovar v Chrudimi. Loni ovšem padlo rozhodnutí, že vzhledem k velice špatné lokalitě a nedobrým rozvojovým podmínkám, provoz v Mělníce zastavíme. V městě zůstala moderní balírna. Zpracovatelskou kapacitou mělnický cukrovar nahradíme právě v Dobrovici a částečně i v Českém Meziříčí.
EURO: Koncentrace výroby polabských cukrovarů je asi rozumná věc, ale řepu musíte dovážet ze stále větších vzdáleností. Jak se to ekonomicky projeví? REINBERGR: Snižujeme fixní náklady, a to snížení je rozhodně vyšší, než činí vyšší náklady na dopravu. Je také třeba poznamenat, že tak, jak probíhá restrukturalizace cukrovarnického průmyslu, pokračuje i restrukturalizace u pěstitelů. Dříve se řepa pěstovala všude, i v oblastech, které k tomu nebyly příliš vhodné. Snižuje se plocha a pěstování se intenzifikuje. Před třinácti lety dosahoval výnos 30 až 40 tun z hektaru, dnes je to kolem 60 tun.
EURO: Vaší firmu Cukrovary TTD majoritně ovládá francouzská Union SDA, blokační minoritu má německý Nordzucker. Britové a Francouzi vlastní konkurenční skupinu Eastern Sugar s cukrovary Němčice nad Hanou, Hrochův Týnec a Kojetín. Němcům a Rakušanům patří Moravskoslezské cukrovary působící v Hrušovanech nad Jeviškou a Opavě. Proč měli cizí investoři o české cukrovary takový zájem, když byly v poměrně zbídačeném stavu? REINBERGR: Mohu asi hovořit jen za nás. Když jsme na začátku devadesátých let vešli v kontakt s Francouzi, konkrétně s panem Philippe Duvalem (dnes předseda dozorčí rady Cukrovarů TTD, předseda představenstva a generální ředitel skupiny Teros ve Francii - pozn.red.), říkal, že Česku věří, protože pro něj představuje tradiční cukrovarnickou zemi, která bývala světovým lídrem. Na začátku dvacátého století české země produkovaly1,4 milionu tun cukru, z čehož se celý milion exportoval. Pocházelo z nich osm procent světové výroby cukru. Duval věřil, že čtyřicet let komunismu bylo jen přechodnou etapou, že se opět vrátíme a prokážeme, že pěstovat řepu a vyrábět cukr umíme. Určitě svou roli sehrály i nízké výrobní náklady, kvalifikovaná pracovní síla, dobré potenciální plochy pro pěstování.
EURO: Česko bylo světovým lídrem a velkým exportérem, ale teď by se mělo dostat do pozice čistých dovozců cukru, pokud bude schválen návrh Evropské komise na reformu cukerného režimu a národní kvóty budou všem členům seškrtány o šestnáct procent. REINBERGR: Strašně mě to trápí. Vše začalo již v době přístupových rozhovorů, kdy jsme dostali nízkou exportní kvótu. Je třeba připomenout, že v zemích Evropské unie po léta funguje regulační systém usměrňující pěstování cukru založený na produkčních kvótách. A do něj jsme vstoupili i my. Všichni jsme byli svým způsobem rádi, protože to garantuje určitý zisk, je regulována výroba, ceny řepy, cukru, ochrana hranic. Stejně jako dalším členským zemím byla nám přidělena kvóta A, která odráží národní produkci a národní spotřebu. Ovšem nedostali jsme téměř žádnou kvótu B, kvótu exportní. Ta je pouze ve výši tří procent celkové výroby, na rozdíl od ostatních přistupujících zemí, které dostaly osm procent. Nehledě na staré členské země unie, které mají u „béčka“ průměr 21 procent.
EURO: Proč má Česká republika tak nízkou vývozní kvótu? REINBERGR: V roce 1992 naši tehdejší zástupci, jako jediní z přistupujících států, podepsali ve Světové obchodní organizaci závazek, že nebudeme cukr exportovat s dotací, s vývozní subvencí. A tak nám v době přístupových rozhovorů řekli: vždyť vy jste neexportovali, nemáte exportní reference. Protože kvóta B se přidělovala na základě exportních referencí za určité období. Předložili jsme sice reference, ale nebyly podloženy částkou ze státního rozpočtu, aby mohly být považovány za subvencované. Teď se v rámci reformy mají národní kvóty krátit. Obě kvóty se sečtou a od nich odečte šestnáct procent. Zatímco ale staré členské země by přišly pouze o část svého exportu, nikoliv o produkci pro domácí trh, my přijdeme o svá tři procenta exportu a k tomu o třináct procent domácí produkce.
EURO: Vy hovoříte o diskriminaci, ale jak se na to dívají vaši akcionáři? V zásadě by jim to mohlo být jedno. O co méně budou moci vyrábět v Česku, o to více mohou produkovat doma, ve Francii a Německu? REINBERGR: Názor na to máme podobný. Jsme jejich filiálka, která je poměrně úspěšná. Jako jediní v České republice jsme hodně investovali a svými ekonomickými výsledky se můžeme se zahraniční konkurencí bez problémů měřit. Společný názor panuje i v tom, že evropský regulační systém považujeme za přežitý.
EURO: V čem se přežil? REINBERGR: Vznikl v době, kdy v Evropě bylo málo cukru a kdy se usilovalo o dosažení soběstačnosti. Ale od té doby se situace výrazně změnila. Stala se z toho taková komfortní záležitost, která umožňuje vydělávat poměrně velké peníze pěstitelům i cukrovarům. Z Evropské unie se postupně vyklubal největší exportér cukru na světě. Teď ji sice předběhla Brazílie, ale stále se hodně vyváží. Export je subvencován. Celý systém je založen na vysoké celní ochraně vnitřního trhu a vysokých cenách uvnitř unie. To se nelíbí Světové obchodní organizaci. Přišla žaloba ze strany Brazílie, Thajska a Austrálie. Pod nátlakem WTO byla pak Evropa přinucena začít vymýšlet nový regulační rámec. Navrhovaná reforma počítá s tím, že by se během příštích tří let snížily výkupní ceny cukru i řepy zhruba o třetinu. Zároveň s tím by se krátily kvóty. Evropa chce snížit celkovou výrobu ze 17,4 milionu na 14,6 milionu tun.
EURO: Evropská cena cukru je dnes třikrát vyššší než cena světová. Zdá se, že opravdu není něco v pořádku. Evropská unie se jeví jako chráněný dvoreček, na němž si výrobci žijí poměrně luxusním životem a už ani netuší, co je to tržní hospodářství. REINBERGR: Osobně chápu reformu jako velice nutnou věc. Právě z těch důvodů, o nichž hovoříte. Reformu schvaluji také proto, že si klade za cíl zachovat v Evropě pěstování řepy a výrobu cukru. Odmítá obě krajní řešení: ponechat status quo, stejně jako úplně liberalizovat. Souhlasím, že je třeba restrukturalizovat evropské cukrovarnictví a řepařství. Dnes se kvůli tomuto komfortnímu sytému pěstuje cukrovka úplně všude, i v místech, kde to není vhodné. Například na samém jihu i na severu, kde se řepa a cukr vyrábějí nepoměrně dráž než v zemích mírného pásma, jako je Česká republika.
EURO: Není tedy známkou politického alibismu unie, když nám krátí kvótu stejně jako Finsku, Španělsku, Itálii, Portugalsku, jejichž podmínky jsou nepoměrně horší? Proč se nedává větší prostor zemím, v nichž je cukrovka doma? REINBERGR: Je rozhodně nelogické a nespravedlivé, aby se Česká republika dostala do pozice importní země. Reforma sice říká, že bude možné přesunout pěstování cukrovky a výrobu cukru do konkurenceschopných oblastí, obchodovat s kvótami, ale vidíme určitou časovou nelogičnost. Nejdříve nám bude kvóta zkrácena, což vyvolá nevratné kroky. V Česku se drasticky se sníží pěstování řepy ze 70 tisíc na 45 tisíc hektarů, z jedenácti zbylých cukrovarů se další tři nebo čtyři budou muset zavřít. Teprve potom bude možné dle současného návrhu přesunout či nakoupit kvótu ze zemí, v nichž produkce skončí. Ale když jednou uzavřu fabriku, propustím lidi, zemědělci ode mě odejdou, jak se mám na trh vrátit? Jde to proti smyslu reformy.
EURO: Co ale navrhujete jiného? REINBERGR: Když už se snižují výkupní ceny, což je v pořádku, tak bychom měli mít i svobodu výroby. Ať se kvóty úplně zruší. Jakmile se direktivně sníží cena i objem produkce, musí každá firma směřovat k zániku. Nemá možnost si marži, kterou měla z vysokých cen, nahradit byť nižší marží, ale větším objemem výroby.
EURO: Návrh Evropské komise ministři členských zemí zatím neschválili. Další jednání má být v říjnu. Jak hodnotíte dosavadní vystupování českých politiků? REINBERGR: Ač jsem jindy kritický, tak v tomto případě musím naše zástupce pochválit. Měli jsme schůzku s ministrem Palasem, jeho náměstky, s eurokomisařem Teličkou, teď se připravujeme na schůzku s náměstkem ministra zahraničí pro unijní záležitosti Müllerem. Nový poslanec Evropského parlamentu Březina se chystá, vyzbrojen našimi argumenty, interpelovat komisaře pro zemědělství Franze Fischlera. Zatím všude nalézáme podporu. I lidé z našeho velvyslanectví v Bruselu, pánové Kohout a Šír, vystupovali velice dobře. Mám z toho dobrý pocit, ale nevím, jak dlouho ta společná vůle vydrží, jak dlouho budou schopni bojovat. Důležité je, že nás podporuje celá vertikála od pěstitelů po odběratele cukru. I zástupci českých filiálek nadnárodních firem Danone, Coca-Cola, Nestlé, PepsiCo nám řekli, že chtějí český cukr, nechtějí být závislí na dovozu. Vědí, že umíme vyrábět levněji, než se produkuje v Rakousku či Německu.
EURO: V Evropské unii ale rozhodují kolektivní orgány členských zemí. Získáme spojence pro náš názor? REINBERGR: Myslím, že ano. Věřím, že cukrovarnicky nejsilnější země nás podpoří. Francie, Dánsko… Názory pětadvacítky jsou velice různorodé a liší se s ohledem na konkurenceschopnost.
EURO: Přestože z dlouhodobého hlediska se mají snížit zaručené výkupní ceny, od července začal nový kvótový rok, který našim výrobcům peněz výrazně přidá. Výkupní cena cukrovky se pro tento rok zvyšuje z 980 na 1470 korun za tunu. Kolik bude stát cukr v obchodech? REINBERGR: Abychom jako výrobci cukru mohli tolik zemědělcům zaplatit, musí být cena, za kterou půjde cukr od nás k obchodníkům, kolem 21 korun. K tomu si připočtěte daň, marži supermarketů. Cena na krámě bude od 25 do 30 korun za kilogram.
EURO: Lze říci, jaká je nákladová cena v Česku pěstované cukrovky a vyráběného cukru? REINBERGR: To je velice rozdílné. Doposud dostával pěstitel kolem 800 až 900 korun za tunu řepy a určitý malý zisk mu to přinášelo. Ano, lze říci, že z nové ceny 1470 korun bude mít výraznější profit. Cukrovar měl výrobní ceny od deseti do dvanácti korun za kilogram, tedy i my cukrovarníci budeme výrazněji ziskoví, než jsme byli.
EURO: Je to vlastně dotování agrárních podnikatelů ze strany spotřebitelů. S trhem to moc společného nemá. REINBERGR: Možná by to někdo zemědělcům mohl závidět, ale určitě jim nezáviděl, že v minulých deseti letech měli nejnižší příjmy ze všech. Teď by mohli dostat více, ale také jde nahoru cena půdy. My zemědělce přesvědčujeme, aby nezvyšovali mzdy, neprodražovali výrobu, protože reforma cukerného režimu se blíží a ceny brzy zase spadnou dolů. Naše zbraň bude jenom v konkurenceschopnosti. Nedělejme skok nahoru, když víme, že za rok vše půjde dolů.
EURO: Domníváte se, že kdyby nebylo vysoké celní ochrany evropského trhu, že by někdo byl schopen konkurovat levné Brazílii? REINBERGR: Kdyby se dnes zavedlo nulové clo, tak pěstování řepy a výroba cukru v Evropě skončí. Rozdíl je nejen v tom, že Brazilci pěstují třtinu a my řepu, ale i v tom, že tam lidé pracují za 200 až 300 dolarů měsíčně, neexistují žádná ekologická opatření. Obecně se nehledí na životní prostředí, zejména na imise, na čištění kouřových plynů, nejsou tam žádné čistírny odpadních vod. Všechny odpady z výroby se pouštějí do řeky, kácejí se deštné pralesy. Navštívil jsem v Brazílii řadu továren. Až budou muset Brazilci dodržovat to, co my, jejich cukr bude také dražší. Pokud by se ale evropská celní ochrana snížila z nynějších 300 procent na nějakých 150 a potom by to šlo dolů pozvolně, považoval bych to za rozumný krok.
