CUKR BEZ BIČE

Ministr Špidla připravuje přilepšení pro aktivní nezaměstnané

Odbourání pokut za aktivitu je základní recept, který chce doktor Vladimír Špidla v současné době ordinovat trhu práce. Konkrétně řečeno: umožnit například, aby se nahodilé příjmy nepočítaly do základu pro výpočet sociálních dávek, zavést nové odpočitatelné položky pro zaměstnance i lidi hledající zaměstnání, zásadně zvýšit hmotné zabezpečení těch, kteří se rekvalifikují, a současně diferencovat délku, případně výšku hmotného zabezpečení nezaměstnaných podle předchozí pracovní kariéry. Tyto principy včetně dalších, o nichž vicepremiér zatím nechce veřejně hovořit, jsou obsaženy v materiálu vznikajícím na ministerstvu práce a sociálních věcí a sledujícím provázání systému sociální podpory s politikou zaměstnanosti a rozvojem trhu práce. Sankce a donucovací opatření pro nezaměstnané Vladimír Špidla nepovažuje v současné situaci za potřebné. Demotivace. „Náš systém státní podpory je mimořádně přísný, tvrdí Špidla. „Zkuste najít zemi, kde je podpora v nezaměstnanosti půl roku, kde je to padesát až čtyřicet procent mzdy, kde vás tvrdě vyřazují, když odmítnete vhodné zaměstnání. Hlavní problém je ale v tom, že je v něm nastaveno několik velmi demotivujících prvků. Jedním z nich je stav, kdy člověk v sociální síti, kterému se vyskytne možnost přivydělat si nebo dostat mimořádnou odměnu, riskuje, že překročí „magickou hranici příjmů a budou mu odebrány například přídavky na děti. Totéž se týká nezaměstnaného, kterého úřad práce vyšle na určitou časově omezenou práci. Další věcí je, že získání pracovního příjmu vyžaduje i určité náklady, ty se však při rozhodování o dávkách už nezohledňují. Tyto situace dokážou efektivně a pro lidi výhodněji řešit například v Lucembursku, z jehož zkušeností Špidla ve svém materiálu mimo jiné vychází. Benešov–Praha a zpět. „Uvažuji o tom, zda by nebylo spravedlivé, aby člověk, který třeba celý život dojíždí z Benešova do Prahy a má náklady dejme tomu tisíc, dvanáct set korun měsíčně, to nemohl použít jako daňově odpočitatelnou položku. Anebo bychom mohli využít šekový systém, který používají například Francouzi: když chodíte na jazykovou školu, máte dejme tomu odpovídající docházku a skládáte zkoušky, tak si tyto náklady můžete odečíst od daňového základu. Opravdová rekvalifikace. Rekvalifikace by podle Špidly měla být rekvalifikací opravdovou. To znamená, že člověk by měl s její pomocí najít zaměstnání se stejným statusem, jaký měl dříve. „Je nesprávné, když ve čtyřiceti jste byl dobrý technik a rekvalifikují vás na něco zcela podřadného. Rekvalifikace má být relativně dlouhá a hluboká a umožnit obnovu vašeho statusu v nějaké jiné pracovní pozici, říká Špidla a připouští, že v tomto případě jde o hudbu budoucnosti. Za zralé natolik, aby na podzim získalo podobu návrhu zákona, však považuje zohlednění pracovní kariéry. „Velmi zjednodušeně řečeno: Když jsem pracoval pětatřicet let a neměl jsem jedinou absenci, tak na mě nelze pohlížet jako na člověka, který za tu dobu odpracoval šest let a mezitím to flákal všelijak. Za aktuální považuje ministr i úkol zvýšit hmotné zabezpečení těch, kteří se rekvalifikují: „To znamená, že když se nerekvalifikuji, tak mám dávku takovou, jaká je. Já myslím, že je přehnaně nízká, ale nemám sílu to překonat. Ale v každém případě v okamžiku, kdy se člověk rekvalifikuje, by měl mít výrazně víc, než když se nerekvalifikuje. Na hraně. Tuto přívětivější tvář státu by chtěl Špidla nastavit v době, kdy bohaté západní státy pokračují ve zpřísňování podmínek hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání. Pro tento systém se vžil název workfare, což lze přeložit jako poskytování dávek za určitou pracovní povinnost. Sám Špidla razí optimističtější definici – „Práce a sociálně odpovídající chování se vám musí vyplatit

1. a rozpor mezi restriktivnější západní a vlídnější českou podobou workfare považuje za vykonstruovaný: „Workfare je klíčová věc, ale západní státy, o nichž se v této souvislosti hovoří, jsou ve welfare o tři třídy výš, a když oni přitvrdí, tak ukusují to, čeho jsme my nikdy nedosáhli a zřejmě ani nedosáhneme. V nátlacích, jaké jsou zabudovány v dávkách v nezaměstnanosti, nechci ubírat, ale zdá se mi, že z hlediska celkové koncepce už jsme na hraně: teoreticky by se přísnost dala dále zvyšovat, ale efekt by byl nulový nebo spíš záporný. Tím spíš, že v kontextu OECD patří naše dávky na sociální ochranu k nejnižším. Důležité je tlak doprovodit silnou výhodou, když se chovám způsobem, který je společensky prospěšný. Přitom je důležité otevřít pozitivní směr, i pokud jde o mzdy. Politika nízkých mezd vede mimo tento směr, protože musí být jasné, že když pracuji, tak mám důstojný status.

Tři principy. Špidla, neskrývající své sociální cítění, respektive soucítění, si je pochopitelně vědom, že jeho představy projdou ostrým a možná i zdrcujícím střetem s politickou opozicí i rozpočtovými možnostmi. Snahu o faktické změkčení přístupu k sociálním dávkám a prosazení pozitivního směru motivace k hledání pracovního uplatnění opírá o několik obecných principů: Za prvé, že Češi jsou mimořádně kvalifikovaní, zejména v technických oborech spojených s průmyslem, a i z hlediska pracovní morálky představují – v rozporu se vžitým míněním – hodnotnou pracovní sílu. Za druhé, že řada lidí nemůže nabízené příležitosti přijmout ne proto, že chtějí být lehce živi, ale prostě proto, že nejsou pro ně. Zejména lidé na konci pracovní kariéry jsou pevně zapojeni do nejrůznějších sociálních struktur, ztrácejí určité schopnosti, daleko hůř se adaptují na něco zásadně odlišného, mají zdravotní potíže, jsou intenzivně vrostlí do svého regionu. Za třetí, zneužívání dávek, například v nezaměstnanosti, považuje vicepremiér za problém, ale nikoliv obecnou záležitost. Připomínku, že mladí lidé po škole často přijímají zaměstnání jen na určitou dobu, aby získali nárok na podporu, která je pro ně jakýmsi kapesným, bagatelizuje. „Podle průzkumů je takto na štrece jen kolem deseti procent lidí po dokončené přípravě na zaměstnání, říká Špidla. Negativní systém spojený se sankcemi vyžaduje podle něj jistou spravedlnost, která je objektivně těžko dosažitelná. Přesto připouští úvahu neposkytovat okamžitě po škole hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti. Na druhé straně je prý výhodné, aby se lidé přihlásili na úřad a ti narušenější byli alespoň pod sociální kontrolou, tvrdí Špidla.

Evropská sociální politika
Koláče došly Každý zabezpečovací systém po delším čase degeneruje. Na počátku je dobrý úmysl rozevřít malý deštník nad těmi, kdo zůstali v nepohodě na ulici. Pak se ale pod něj nahrnou i ti, na které by normálně pršet nemuselo. Podle sociologa Jiřího Večerníka jsou typickým příkladem americké dávky AFDC (Aid for Families with Dependent Children), původně vytvořené pro vdovy po veteránech z první světové války. Po čase se z nich vyvinula instituce, která přímo vábila mladé ženy, aby si podle nich uspořádaly svůj život jako svobodné matky, a nechtěně tak vychovávaly i své děti k tomu, že pracovat se vlastně nemusí. Teprve prezident Clinton se rozhodl poskytování těchto dávek časově omezit. Představy o sociální politice v České republice sice vycházejí z toho, že současný standard je hluboko pod úrovní zemí, k nimž se chceme ekonomicky přiblížit, nicméně dnešní založení trendů v sociální péči bude mít silnou setrvačnost a ta nás může v krajním případě dostat i do západoevropské sociální pasti. Tu nezpůsobily jen ekonomické problémy Evropy, ale také vlídná náruč sociálního státu. Například zatímco v Nizozemsku v roce 1970 představovali nezaměstnaní pouze tři procenta lidí pobírajících sociální podporu, tak o patnáct let později to bylo už sedmdesát procent. Poslední dekáda dvacátého století je proto ve znamení snah obrátit neudržitelný vývoj. Ve zmíněném Nizozemsku klesá kupní síla podpor v nezaměstnanosti. Znovu se přehodnocují dříve benevolentně přiznávané invalidní důchody, změnily se podmínky předčasných důchodů a diskutuje se o zvýšení důchodového věku. Dříve tolerované svobodné matky se musejí nyní ucházet o zaměstnání již po dovršení pěti let dítěte. Mladí lidé do 24 let mohou dostávat podporu pouze půl roku a potom musí vzít i přechodnou práci za minimální mzdu. Sankcí za porušení těchto povinností je odebrání dávek. Stát na druhou stranu vytváří desítky tisíc takzvaných dodatečných pracovních příležitostí. Zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů se podílejí na činnosti pracovních center pomáhajících nalézt práci zejména problémovým kategoriím nezaměstnaných. V roce 1996 byl schválen zákon o sociálním zabezpečení, na jehož základě mají obce velkou volnost zapojit nezaměstnané neplaceně do veřejně prospěšných prací, rekvalifikací a jiných činností zamezujících vytlačení těchto lidí na okraj společnosti. Výsledkem je neuvěřitelný pokles nezaměstnanosti na hranici tří procent. Příkladem vzorového workfare je Dánsko, kde bylo na počátku devadesátých let porušeno staleté právo nezaměstnaných na fakticky neomezenou podporu. Namísto jediné podmínky „být disponibilní pro zaměstnání zde sociálnědemokratická vláda prosadila povinné náhradní zaměstnávání a vzdělávání. Tak radikální krok si vynutily hospodářské potíže spojené s růstem daňového zatížení z 25 na 40 procent hrubého domácího produktu a chronickým rozpočtovým schodkem. Nezaměstnanost narostla na dvojnásobek. V Dánsku jsou nyní lidé povinni vzít i přechodné zaměstnání a především vzdělávat se a snažit se získat novou kvalifikaci. Výsledkem byl pokles nezaměstnanosti ze 7,7 procenta v roce 1990 na loňských 5,7 procenta. Dlouhodobá nezaměstnanost přitom dosahuje jen 1,4 procenta. Tradičně tvrdé podmínky pro nezaměstnané jsou ve Velké Británii. I tam se ale v poslední době prosazují vedle ztíženého přístupu k dávkám postupy směřující k povinné aktivaci. Například mladí nezaměstnaní jsou povinni zapojit se do rekvalifikačních programů, a to za odměnu jen málo převyšující životní minimum. Současně se zpřísňováním podmínek pro nárok na dávky v nezaměstnanosti jsou žadatelé nuceni k intenzivnímu hledání práce. Radí jim školení poradci a informace získávají i v „klubech zaměstnání , kde mají povinné členství. Nedostatečná spolupráce je trestána pokutami až po hrozbu odejmutí dávek. Příznačné je, že podpora v nezaměstnanosti byla přejmenována na dávku uchazeče o zaměstnání, která se poskytuje na základě smlouvy s úřadem práce, obsahující i podrobný plán hledání zaměstnání.