Evropa má (staro)nový hit. Fiskální pakt musí být podle názoru nového francouzského prezidenta i vlády doplněn o „ambiciózní závazky na podporu růstu“, jinak jej Francie neratifikuje. Ostatně první cesta Francoise Hollanda těsně po jeho inauguraci vedla do Berlína, kde s kancléřkou Angelou Merkelovou „prorůstová opatření“ probíral. Uvidí se, jak to dopadne s Hollandem silně podporovanou myšlenkou společně garantovaných eurobondů. Ale v nejlepším případě budou použity jako „cukrátko za dobré chování“, rozhodně ne jako plošný nástroj zlevňující financování veškerého dluhu krizí postižených zemí. To by Německo, které se dnes financuje skoro zadarmo, nedopustilo.
Šéf Evropské komise José Barroso minulý týden připomenul, že on sám hovořil o podpoře růstu a fiskální stabilizaci jako o jediné správné kombinaci již ve své Zprávě o stavu unie loni v září. O dost těžší než se předhánět ve vzývání růstu bude se k němu dopracovat.
Komise vidí příležitosti v cílených investicích do celoevropské infrastruktury a v prohloubení strukturálních reforem, mimo jiné i ve velmi potřebném prohloubení jednotného trhu, zejména ve službách.
To samo o sobě narazí na odpor v zemích, které si v řadě oborů služeb trh dosud chrání, a na jednotlivých trzích se pevně usídlily profesní skupiny.
A další strukturální reformy na domácí úrovni se týkají většinou pracovního trhu, což spolehlivě vyhání odbory do ulic, stejně tak jako přizpůsobení penzijního systému stárnutí obyvatelstva, což je celoevropský problém. Že třeba francouzský prezident bude najednou pln porozumění kývat hlavou nad prodloužením věku odchodu do důchodu na 67 let stejně jako v Německu, když sliboval, že se vrátí z těžce Sarkozym vybojovaných 62 let zpátky k šedesátce?
Naopak investic se politici nebojí, ba je mají přímo rádi. Zvlášť při kolaudaci něčeho viditelného a hmatatelného (stavby všeho druhu). Jenže i když nasčítáte všechny současné návrhy v podobě posílení kapitálu Evropské investiční banky (aby mohla více půjčovat), vydávání „projektových bondů“ a realokace strukturálních fondů na oblasti, kde lze očekávat rychlejší odezvu, nejde ve srovnání s celkovou velikostí unijní ekonomiky o objemy, které by mohly s růstem jakkoli výrazněji „zacvičit“.
V tomto čísle týdeníku Euro rozebíráme poměrně detailně účinnost fiskálních multiplikátorů, tedy o kolik se „okotí“ zvýšení vládních výdajů či snížení daní v české ekonomice. Všechny dostupné studie naznačují, že v případě Česka, ale i všech ostatních malých otevřených zemí jsou výsledky neslavné, především kvůli vysokému průsaku peněz do dovozní poptávky, ať již přímo nebo nepřímo. Řečeno pro laiky: stimulací poptávky se sice vláda stihne rychle zadlužit, ale ekonomiku krátkodobě nedokáže nastartovat. Pokud bychom brali EU jako celek, je to o dost jinak, protože obchod unie se zbytkem světa je v poměru k HDP malý, jenže přínosy jsou rozmístěny velmi nerovnoměrně. Klidně se může stát, že z podpory investic do technologií budou mít krátkodobě největší prospěch nikoli příjemci, ale jejich dodavatelé. Dopad těchto opatření na celoevropský růst bude i v případě docela vysokých cifer v řádu desítek miliard eur ve skutečnosti nevelkým číslem za desetinnou čárkou.
Česko jede na vlně europesimismu a stalo se módou pošklebovat se čemukoli, co přichází z komise. Pro změnu stojí za to přečíst si, jak reformní a konsolidační snahy v Česku vidí komise (Assessment of 2012 National Reform Programme…). Dospějete k závěru, že komise do českého vládnutí docela dobře vidí. Je to tristní, ale objektivní čtení a jako takové je lze doporučit. Stejně tak je užitečné strávit pár večerů čtením stejných reportů pro ostatní členské země: nikdo není dokonalý, rozdíly mezi tím, co se pro růst a konkurenceschopnost slíbilo udělat a co se skutečně udělalo, jsou často nebetyčné.
