Kapitola 177
V Libanonu jako v Gaze * Kuba nebo Guantánamo * Lepší vědět jako druhý
V Libanonu jako v Gaze
Nedávno se v médiích konečně objevila kvalifikovaná informace! Mezinárodní právo zakazuje armádám „divoce“ střílet do hustě obydlených oblastí a bombardovat vesnice – i když tam jsou nepřátelští vojáci. Zakazuje jim sice „divokou“ střelbu, ale nezakazuje, aby střílely. To je podstatný rozdíl – zejména s ohledem na poslední dva konflikty Izraele. V Libanonu (2006) i v Gaze (2008) bylo na denním pořádku zneužívání palestinských civilistů jako živých štítů zbabělými „bojovníky“ Hizballáhu, respektive Hamasu.
Žádné mezinárodní zákony, závazky, normy či smlouvy nemohou omezit povinnost státu bránit své obyvatele. Ani pokud jsou záludně ohrožováni z obydlených míst. Jaký je ostatně statut civilisty? Neztrácí jej poněkud, pomáhá-li krýt vojáky či teroristy útočící na nepřítele, zejména na „nepřátelské“ civilní obyvatelstvo, čímž vlastně apelem na „humanitární ohledy“ znemožňuje nepříteli obranu?
Mezinárodní právo tedy zakazuje jen „divokou“ střelbu a bombardování lokalit s civilním obyvatelstvem, kde se zbaběle schovávají ozbrojené síly. Všechny komentáře, jednostranně kritizující Izrael, že se v těchto dvou krizích bránil, by však měly být přehodnoceny s ohledem na definici „divokého“ bombardování a střelby. Zajisté by pak vyzněly jinak. Do definice „divokosti“ by se totiž z principu nevešly například izraelské útoky na objekty, jejichž obyvatelé a sousedé byli před útokem telefonicky varováni a vyzváni, aby je opustili.
Kuba nebo Guantánamo
Evropská unie důrazně doporučuje všem delegacím členských států, aby při návštěvě Kuby nastolily otázku lidských práv a setkaly se s opozicí. Co se však stane, vyzkoušíme-li doporučení EU nejprve na sobě? Co to udělá, rozšíříme-li výčet zemí, v nichž by se eurodelegace měly chovat dle doporučení EU?
Nejprve si představme, že do Česka přijede třeba severokorejská delegace a začne se zajímat o dodržování lidských práv kupříkladu v Janově či v Jirkově, přičemž nebude šetřit dobře míněnými radami, kritickými postřehy a doporučeními. Poté se ostentativně sejde se všemi, kteří se prohlásí za opozici. Třeba s představiteli Dělnické strany. Bude se prostě chovat jako všichni, kteří (si myslí, že) si to mohou dovolit, protože mají doma jadernou zbraň (anebo žijí velmi daleko). Upřímně řečeno, ani jako pouhá představa to není nic moc.
Teď o našich delegacích v zahraničí. Postoj ke kubánskému vedení máme jasný. Vůči němu používáme lidská práva v jednotlivých výstřelech, salvách i kobercově jako zbraně hromadného ničení. Je to bezpečné, protože Kubánci atomovku nemají, jsou dost daleko, a navíc si z nás vrásky nedělají. Možná jim je spíš trochu líto, že česká ideologicky zaťatá diplomacie rozhodla v rámci posluhování jinému Velkému bratrovi nejen nevyužít, ale přímo totálně zmařit potenciální kapitál ve formě naší pověsti na Kubě.
Koho ještě obšťastnit naším nevtíravým zájmem, zda dodržuje lidská práva dle našeho gusta? S Běloruskem se to poněkud mění. Nestane se nakonec naším kamarádem? Jako Kaddáfí? Co takhle Gruzie? Je skvělým nápadem zjistit, zda se Saakašvili neinspiroval Berijou a Stalinem i v otázce lidských práv! Ostatně setkat se nyní s gruzínskou opozicí by bylo jedním z nejprozíravějších činů naší diplomacie! Anebo Irák, to by byl brutus! Tam bychom mohli ohledně dodržování lidských práv a kontaktů s opozicí vysadit stálou misi! A co třeba Afghánistán, Pákistán, Saúdská Arábie? Co když měli zmínění eurorádci na mysli Kubu, nikoli však kubánskou jurisdikci? Nemysleli na Guantánamo? Spojené státy americké sice v EU nejsou, možná by však byl stejný přístup vůči nim velmi heuristický.
Lepší vědět jako druhý
Víme první. Touto upoutávkou server idnes.cz a tištěný deník MF Dnes prodávají i zprávy, které před nimi přinesla jiná média. Takhle si kupříkladu „fronta“ přivlastnila informaci o dvou zakázkách v informační a komunikační oblasti za bezmála šest set milionů korun, které urychleně před odchodem z úřadu vyřizoval ministr zemědělství v demisi Petr Gandalovič. První totiž přinesl zprávu server euro.cz.
Autorka pondělního zápisníku v MF Dnes (11. května) se s čerstvě odešlými ministry trefně rozloučila připomenutím tučných kšeftů přiklepnutých těsně předtím, než opustili svou kancelář. Možná jako poslední nevěděla, že se s ministerstvem pro místní rozvoj v krásných májových dnech neloučil Jiří Čunek, ale Cyril Svoboda, který přihrál tři zakázky kritizované autorkou firmě Tesco SW, jež patří bratrovi Martina Tesaříka (ČSSD), hejtmana Olomouckého kraje. Jiří Čunek je v tom tentokrát výjimečně nevinně. Paradoxně právě on chtěl totiž za svého vládnutí ministerstvu pro místní rozvoj zmíněnou firmu ze státního kšeftu vyšachovat. Možná lepší vědět jako druhý.
