Brusel se v srpnu noří do hlubokého spánku, s tím se musí počítat
Je to stará známá finta, kterou už použila řada evropských politiků. Když už nevědí kudy kam, svedou všechno na Brusel. Leckdo jim uvěří, protože Brusel je daleko a hlas z metropole vlastního státu je lépe slyšet. Zdá se, že se mezi ony politiky tak trochu zařadil i český vicepremiér Jiří Čunek. Také on mluví o tom, jak složité někdy bývá vyjednávat s Evropskou komisí o operačních programech, které jsou nutné k čerpání stamiliard korun z evropských fondů v příštích sedmi letech na rozvoj regionů, infrastruktury, lidských zdrojů či ochranu životního prostředí. Čunek tím vlastně odvrací pozornost od skutečnosti, že značný podíl viny na pomalejším vyjednávání má on sám a jeho ministerstvo.
Na druhé straně nelze popřít, že Čunkova kritika Evropské komise je v lecčems pravdivá. V Bruselu mají skutečně nedostatek odborníků pro náročné vyjednávání o operačních programech sedmadvaceti členských zemí. Někteří tamní úředníci se až příliš zabývají formalitami. Byrokracie komise není nijak zvlášť zainteresovaná na rychlém řešení sporných bodů, což může vyjednávače z Česka i jiných zemí hodně znervózňovat. Nápad, že by se třeba Brusel nemusel v srpnu ponořit do svého obvyklého hlubokého spánku, protože je nutné řešit naléhavé záležitosti, by byl zcela mimo realitu.
S tím vším je ale třeba předem počítat. O ony euromiliardy koneckonců usilují Češi, takže by pro jejich zdárný příliv měli něco udělat. Srovnání s jinými zeměmi přitom skutečně nevyznívá příznivě. To je zde jasné všem. A proto není divu, že v poslední době si čeští politici oblíbili nový sport - vzájemné obviňování, kdo všechno může za zdržení při čerpání evropských peněz. Nestrannému pozorovateli nezbývá než konstatovat, že tak či onak nese svůj podíl viny skoro celé politické spektrum. S nadsázkou by bylo možné prohlásit, že opustit své posty by měly nejen bývalá ministryně školství Dana Kuchtová, ale také celá vláda i část parlamentní opozice.
Současný kabinet Mirka Topolánka vyčítá minulým vládám pod vedením ČSSD, že vymyslely příliš složitý systém se čtyřiadvaceti operačními programy. Tato kritika je oprávněná. Je však nutné dodat, že ODS, která tehdy byla v opozici, vládla v krajích. A právě díky tlaku občanských demokratů z regionů dnes máme sedm regionálních operačních programů, nikoli jeden společný jako v letech 2004-2006. Jiří Čunek pak mluví o zpoždění sedmi měsíců kvůli bezvládí v zemi po loňských parlamentních volbách. I na tom něco bude. Pak je ovšem nutné do tohoto výčtu zařadit ještě faktické bezvládí na ministerstvu pro místní rozvoj na začátku letošního roku po nástupu nového ministra Jiřího Čunka. Ten, jak dobře víme, musel dlouho řešit jiné problémy než evropské peníze. Ono faktické bezvládí na klíčovém ministerstvu bylo možná kratší, ale přesto asi ještě závažnější, protože v té době bylo třeba posílat veškeré potřebné dokumenty do Bruselu.
Výsledkem toho všeho je svým způsobem promarněný rok 2007, ať už kořeny této situace hledáme v Bruselu, Praze či Vsetíně. Jistě, situace není zoufalá. Peníze nepropadají, protože je možné čerpat ještě po dobu tří následujících let. Navíc bylo rozhodnuto, že pokud se příslušný operační program schválí až po Novém roce, bude se ona tříletá lhůta počítat až od roku 2008. V řadě případů tedy Češi mohou získat rok navíc. Tím by se však nikdo neměl nechat ukolébat. Neschopnost využít všech peněz by se mohla projevit třeba až na konci roku 2011, ale rozhoduje se o tom už dnes.
Brzy se asi dozvíme, že Česko nebude schopné využít všech peněz na rok 2005, které je nutné dočerpat do konce letošního roku, neboť zatím platí lhůta dvou let navíc. Příznivější situace z loňska, kdy se podařilo mnohé zachránit díky započtení zálohových plateb, se zřejmě nebude opakovat. V příštím období 2007-2013 se přitom budou čerpat podstatně vyšší částky.
Komu v Česku by vlastně vadilo, kdyby evropské peníze nepřišly nebo se jejich příliv výrazně zpozdil? Vezměme na chvíli vážně veškeré výtky českých politiků vůči svým rivalům, že dosazují na důležité posty různé lobbisty, aby kontrolovali finanční toky z EU. Pak nám z toho všeho ale musí vyjít závěr, že sledujeme jen boj o to, kdo si vlastně namastí kapsu. O tom přece byla kauza Kuchtová, nebo ne? Má pak ještě vůbec smysl připomínat, že evropské fondy mají sloužit třeba k rozvoji regionů, snižování nezaměstnanosti nebo modernizaci ekonomiky? Nedivme se, že byrokratický Brusel chce, aby příjemci podpory dokázali podobné přínosy prokázat.
