Kdo pobude pár dní na Slovensku a seznámí se trochu podrobněji s tamní sociální, ekonomickou a politickou realitou, bude mít problém pochopit, jak mohly tyto dva zcela rozdílné světy ještě před pár lety tvořit jednu jedinou federaci. Nejde jen o to, že rozdíl v životní úrovni je zřetelně vyšší, než jsme si kdy dovedli představit. Zcela jinde jsou daně, právo, ale i politika.
V tom posledním případě je to až šokující. Na jedné straně trochu orientální politická kultura plná stihomamů a trestních oznámení jednoho ministra na druhého, na straně druhé hluboké pochopení nutnosti reforem. I zavilá opozice ví, i když to neříká až příliš nahlas, že radikální reformy jsou nezbytné, byť možná její priority by vše posunuly k jiným nástrojům. Je to možná zkušenost s mečiarokracií, co vede k tomuto postoji, ale i skutečnost, že kapsy jsou už opravdu důkladně vysypané a notně děravé. Zdravotnictví stálo před kolapsem, důchodový systém na tom byl stejně jako v celé Evropě a veřejné finance se propadaly do bezedných deficitů. Pravolevá koalice vládnoucí v letech 1998 až 2002 sice poněkud deregulovala některé ceny, přivedla zemi na pokraj vstupu do EU a NATO a učinila klíčové kroky pro získání zahraničních investic. Jenže programová odlišnost stran bránila v přípravě zásadní ekonomické reformy. Volby v roce 2002 vše vyřešily, a přestože mají dnešní koaliční strany k sobě někdy opravdu hodně daleko, v ekonomických otázkách se až dojemně shodují. Reformy začaly bez odkladu, protože klíčoví ministři měli jasno. V zemi pracovaly think-tanky plné mladých lidí s dobrým, často zahraničním vzděláním, a těm se otevřely dveře státních úřadů. Není divu, že pro vládní politiku je typická dynamika a opravdu silný tah na branku. Na druhé straně se ministři možná zbytečně stávají cílem kritiky kvůli málo kvalitním předlohám zákonů, jimž nejspíše skutečně někdy chybí provázanost a je na nich znát malá zkušenost autorů reálného života. Ale kdo nic nedělá, nic nezkazí.
Tahle tvůrčí atmosféra a vysoké nasazení je ve srovnání s naší politikou ve stylu vepřo knedlo zelo nesmírně přitažlivá. Hloubka a rozsah reforem vzbuzují odborný obdiv, ale i podiv nad tím, že to slovenský občan na svých ohnutých zádech ještě unese. Masivní zvýšení cen energií, platby u lékaře a za recept, gigantický nárůst spotřebních daní a sjednocení DPH na devatenáctiprocentní sazbě má nesporně vážný dopad na životní úroveň. Sociální reformy zasáhly široké skupiny lidí s nejnižšími příjmy a dramatický dopad mají na slovenské Romy. To vše má ale bolet jen chvíli. Reformy mají vymrštit Slovensko k pětiprocentním tempům růstu a akcelerovat dohánění vyspělých ekonomik. To by mělo vytvořit prostor pro další pokles daňového zatížení. Pokud to vláda ustojí politicky, tak je v podstatě jisté, že svého cíle dosáhne. Zadlužování země skončí a Slovensko bude jednou z nejliberálnějších, a tím i nejpřitažlivějších ekonomik Evropy. Životní úroveň pak bude moci opravdu rychle stoupat.
Už nyní je pravděpodobné, že na přehlíženého mladšího bratra budou Češi během krátké doby závistivě a z dálky pokukovat. Slovenská produktivita práce je už dnes jen kousíček za českou a očekávaný masivní příliv zahraničních investic k Dunaji či Váhu ji jistě v krátké době ještě podstatně zvedne. Ještě nedávno byla nezaměstnanost za řekou Moravou dvakrát taková jako v ČR a nyní se zdá, že když na obou stranách hranice bude vše pokračovat stejným způsobem ještě dva roky, tak na konci volebních období obou vlád na tom budeme úplně stejně.
Nakonec ale slovenské reformy pomáhají i nám. Dokonce i Špidlův kabinet musí brát realitu v úvahu. Po snížení daní na Slovensku byli i čeští socialisté dotlačeni k ústupkům a snížili alespoň zdanění korporací, byť neobratně a s nechutí. Zajímavé bude sledovat, jak se vládní koalice postaví k vysokému školství, když na Slovensku zavádějí školné a Slováci mohou na základě mezivládních dohod bez omezení studovat zadarmo na českých univerzitách. O hrůzách z příchodu slovenských Romů do Čech se není třeba se příliš šířit.
Na slovenskou cestu však současná česká politická elita nejspíše nemá a není to zdaleka tím, že by česká veřejnost neunesla přiměřenou dávku skutečných a systémových změn. Vládní koalice je natolik programově různorodá, že se nevzmůže na víc než na chaotické lepení děr v pokladně, aniž by jí bylo jasné, co je skutečným cílem reforem a v jakém časovém fázování by měly být reformní kroky prováděny. Opoziční ODS má sice jasno o cíli, ale i jí chybí odborné zázemí a kvalitně zpracované koncepce. Z nevládních organizací není kde brát. Něčemu takovému, jako je na Slovensku M.E.S.A. 10, Institut pro veřejné otázky, a mnohé další se zde vzdáleně přibližuje jen Centrum politiky a ekonomiky, které je však stále spíše one man show Václava Klause než líhní budoucích ministrů a státních tajemníků.
A tak je nesporné, že Slovensko bude vstupovat za pár týdnů do Evropské unie nejen se zdravějším ekonomickým systémem, ale i neskutečně větší šancí na úspěch než ČR.
