Opravdu důležitá otázka zní, zda má společná evropská měna smysl i do budoucna
Když německý ministr financí Wolfgang Schäuble nedávno položil na stůl možnost odchodu Řecka z eurozóny, chtěl tím dát najevo, že se žádná členská země nemůže vyvázat z přísné disciplíny měnové unie. Ve skutečnosti však jeho iniciativa vyvolala mnohem širší diskusi o principech upravujících euro, jeho řízení i samotných důvodech jeho existence.
DOKONALÁ BOUŘE
Pro měny stejně jako pro státy jsou důležité mýty o vzniku. Podle konvenčního výkladu bylo euro politickou cenou, kterou Německo zaplatilo za francouzský souhlas se sjednocením. Ve skutečnosti německé sjednocení pouze poskytlo konečný impulz projektu vymyšlenému v 80. letech s cílem vyřešit dlouhodobé dilema. Evropské vlády měly silnou averzi vůči plovoucím devizovým kurzům, o nichž předpokládaly, že budou neslučitelné s jednotným trhem, ale současně nebyly ochotné zavést měnový režim ovládaný Bundes bankou. Evropská měna stojící na německých principech se jevila jako nejlepší cesta.
Při zpětném ohlédnutí bylo opětovné sjednocení Německa spíše prokletím než požehnáním.
Když byly devizové kurzy v roce 1999 uzamčeny, byl německý kurz nadhodnocený a německá ekonomika měla potíže; francouzský kurz byl podhodnocený a tamní ekonomika zažívala konjunkturu. Během následujících deseti let pomalu rostly nerovnováhy mezi ožívajícím Německem a zeměmi, kde nízké sazby vyprovokovaly úvěrový boom. A když v roce 2008 vypukla globální finanční krize, byly podmínky zralé na dokonalou bouři.
Nikdo nemůže říci, jak by se Evropa vyvíjela bez eura. Přežil by systém fixních kurzů, nebo by se zhroutil? Byla by německá marka nadhodnocená? Zavedly by státy opět obchodní bariéry, a ukončily tak jednotný trh? Nafoukla by se ve Španělsku realitní bublina? Reformovaly by vlády více, nebo méně?
Stanovit srovnávací základnu, vůči které by se dal hodnotit dopad eura, je nemožné.
To však není důvod k uspokojení. Hospodářský výkon eurozóny v posledních 15 letech je zklamáním a systém její ekonomické politiky na to musí reagovat.
Opravdu důležitá otázka zní, zda má společná evropská měna smysl i do budoucna.
Lidé se této otázce často vyhýbají, protože náklady na odchod od společné měny se pokládají za příliš vysoké na to, aby se o něm vůbec uvažovalo. Ukončení eura by navíc mohlo uvolnit temné síly nacionalismu a protekcionismu. Jak ovšem nedávno uvedl Kevin O’Rourke z Oxfordské univerzity, takový argument sotva obstojí. Je to logický ekvivalent rady manželskému páru, aby zůstal spolu, protože rozvod je příliš drahý.
Má tedy euro stále smysl? Očekávalo se, že přinese tři ekonomické výhody. Měnová unie měla podpořit hospodářskou integraci a tím posílit dlouhodobý růst v Evropě. Místo toho se obchod a investice uvnitř eurozóny zvýšily jen mírně, a růstový potenciál dokonce zeslábl. Zčásti je to dáno tím, že národní vlády nestavěly na sjednocení měny a nepokusily se proměnit eurozónu v ekonomický motor, místo toho se snažily lpět na zbytcích své moci. Možná to bylo logické politicky, avšak z ekonomického hlediska to nedávalo smysl: obrovský domácí trh je jedním z hlavních evropských devíz a příležitosti k jeho posílení by se neměly promrhávat.
Zadruhé panovala naděje, že se euro stane významnou mezinárodní měnou. A podle nedávné statistiky ECB byla tato naděje do značné míry naplněna. Mezinárodní používání eura zaostává jen za americkým dolarem a tento úspěch může Evropě napomoci k dalšímu utváření globálního ekonomického řádu, místo aby sklouzávala do bezvýznamnosti. Zatřetí se poněkud naivně věřilo, že instituce podepírající euro zlepší celkovou kvalitu hospodářské politiky, jako by celoevropská politika byla automaticky lepší než politiky národní. Zatěžkávací zkouška přišla po globální finanční krizi z roku 2008: jelikož eurozóna nadhodnotila fiskální rozměr krize a podhodnotila rozměr finanční, vedla si hůře než Spojené státy a Velká Británie.
Má-li tedy euro vytvářet prosperitu, jsou zapotřebí další reformy systému ekonomické politiky. Agendu však lze formulovat a zavést pouze v případě, že existuje široká shoda na podstatě problému. A jak dokládá pokračující spor o Řecko, taková shoda zůstává v nedohlednu: participující země předkládají protichůdné analýzy příčin dluhové krize, ze kterých vyvozují protichůdné recepty.
NEJISTÁ BUDOUCNOST
Richard Cooper z Harvardovy univerzity kdysi poznamenal, že v raných dobách mezinárodní spolupráce v oblasti veřejného zdraví brzdilo boj proti globálním nemocem lpění jednotlivých států na odlišných modelech šíření nákazy. Evropa dnes čelí stejnému problému. Ten naštěstí není neřešitelný, jak ukazují významné reformy typu vytvoření Evropského stabilizačního mechanismu či založení bankovní unie. Neshody také nebránily ECB ve smělém postupu, což dokládá, že význam má i řízení institucí. Fakt, že k reformám a akcím se přistoupilo až v nedávné době a pod tlakem krize, je skličující připomínkou, jak obtížné je dospět ke konsenzu.
Evropa si nemůže dovolit otálení a předstírání. Buď členové eurozóny dospějí k dohodě o agendě v oblasti řízení a politických reforem, která promění měnovou unii v motor prosperity, anebo budou opakovaně klopýtat od sporů ke krizím, až nakonec občané ztratí trpělivost nebo trhy důvěru.
Nezbytnou podmínkou seriózní diskuse a ambiciózních reforem je ujasněnost. Všichni velcí účastníci dnes mají závazek definovat, co pokládají za nepostradatelné, co považují za nepřijatelné a co jsou ochotni obětovat za to, oč sami stojí.
O autorovi| JEAN PISANI-FERRY, profesor na berlínské Škole státní správy Hertie, v současné době působí jako generální komisař francouzské vlády pro politické plánování
