Korporátní sféra zvládla první vlnu recese obdivuhodně, říká vedoucí partner Deloitte ČR
Co znamená současná ekonomická nestabilita eurozóny pro Česko? Jaký by měl být náš postoj k euru? „Vzhledem k ohromné nejistotě teď nejde zbrkle přijímat euro, ale to nám ani nikdo nenabízí. Měli bychom postupovat tak, abychom byli schopni do eurozóny vstoupit. Než splníme všechny podmínky, bude jasné, zda a v jaké podobě euro přežije… Tak pravil v rozhovoru pro týdeník Euro Josef Kotrba, vedoucí partner Deloitte Česká republika. „V permanentním opt-outu, vyvázání se ze závazku přijmout euro, žádnou zvláštní hodnotu nevidím,“ doplňuje.
Má Řecko šanci zvládnout tak hlubokou vnitřní devalvaci, aby dokázalo obnovit svou konkurenceschopnost a vyrůst z dluhové krize? Problém je, že se v Řecku mzdy a platy, důchody a dávky odtrhly od vývoje reálné ekonomiky dramatickým způsobem. Nejedná se jen o státní zaměstnance, důchodce, ale i o zaměstnance státních firem. Pro představu: řecké státní dráhy platí jenom na osobních nákladech více, než jsou jejich tržby. Jejich ztráty pak přesahují obě čísla. A to řecké plány na sanaci zahrnují právě privatizaci drah… To již není nutno ani dále komentovat. Nejedná se o nepoměr o deset patnáct procent, ale o desítky procent.
Jaké řešení tedy vidíte? Řešení je podle mne v opuštění eurozóny, zavedení drachmy. Její následná devalvace by umožnila dostat úroveň příjmů řeckého obyvatelstva na udržitelnou úroveň. Přitom právě vysoká koncentrace řeckého dluhu v rukou evropských institucí představuje dobrý základ pro vyjednávání o restrukturalizaci. Restrukturalizační nabídka by mohla být taková, že část závazků bude uhrazena v drachmách, část v eurech, nebo celá v eurech, ale s vyšším odpisem pohledávek. Dnešní řeckou situaci zkrátka není možné vyléčit třeba emisí eurobondů, tedy pokud se eurozóna nerozhodne vydržovat Řecko v podstatě donekonečna. Ale tím mu nijak nepomůže.
Zkusme si představit, že eurozóna projde nějakou implozí, že dojde ke vzniku dvou měnových zón, jedné kolem Německa a další, která by zahrnovala země „jižního křídla“. Co by to znamenalo pro Česko? Myslím, že k tomu nemusí dojít za předpokladu, že se podstatně zlepší management krize. Přičemž bych přidal poznámku pod čarou, že zatím tomu lepšímu managementu mnoho nenasvědčuje. Nicméně za tohoto předpokladu bude eurozóna zahrnovat převážnou část jejích dnešních členů. A samozřejmě Česko je těsně ekonomicky svázáno s „tvrdým jádrem“ eurozóny, a je proto naším zájmem, aby přežila pokud možno ve zdraví. Paradoxně pokud by se v očích devizových trhů Česko skutečně stalo oním sice malým, ale bezpečným přístavem, jakousi diverzifikační alternativou, pak to českému zpracovatelskému průmyslu díky tlaku na zpevnění koruny moc nepomůže. Příliš se toho však neobávám. V případě prohloubení krize eurozóny budou menší měny smeteny i s eurem.
A co z toho plyne pro náš postoj k euru? Vzhledem k ohromné nejistotě teď nejde zbrkle přijímat euro, ale to nám ani nikdo nenabízí. Měli bychom postupovat tak, abychom byli schopni do eurozóny vstoupit. Než splníme všechny podmínky, bude jasné zda a v jaké podobě euro přežije… V permanentním opt-outu, vyvázání se ze závazku přijmout euro, žádnou zvláštní hodnotu nevidím.
Německo má za sebou dost překvapivě špatný druhý kvartál, Komise vydala prognózu naznačující útlum. Jaká by měla být odpovídající česká hospodářsko-politická reakce? Snažit se odpoutat a soustředit na jiné trhy? Mám obavu, že německá čísla nejsou jednorázový výkyv, ale že skutečně v eurozóně dojde k možná dost výraznému utlumení tempa růstu, ostatně jižní křídlo je vcelku jasně v recesi. Jestliže ministři financí eurozóny vyloučili možnost fiskálního stimulu, spotřebitelská poptávka je chabá a investice na tom nejsou lépe, pak z toho pro Česko vzhledem k míře jeho otevřenosti vyplývá velmi omezený manévrovací prostor. V podstatě jediným růstovým prvkem bude čistý export. Jenomže kam exportovat, když v unii bude poptávka slabá?
A co strategie diverzifikace exportu? Je to dobrý cíl, ale nemějme velké oči. Česko v roce 2011 je úplně jiné než Československo po roce 1990, kdy jsme se museli vypořádat se ztrátou východních trhů, které zmizely takřka přes noc. Český průmysl tehdy připomínal jakýsi skanzen: vezměme si jenom obrovský lokální podíl komponentů třeba ve škodovkách, ale i v investičních celcích. Cenou za tuhle soběstačnost bylo technologické zaostávání, a valná část tehdejšího průmyslu buď prošla radikální restrukturalizací, anebo zkrátka zanikla. Dnes je česká ekonomika provázána, zejména s tou německou, tisíci vazeb včetně majetkových a snažit se ji znovu vertikálně integrovat, je nesmyslná představa. Stejně tak vytvořit vazby s někým jiným, to také nejde dělat každých dvacet let.
Ještě jeden rozdíl oproti transformačnímu období by se tu našel, a to schopnost firemních managementů obecně se vypořádat s recesí a zareagovat na výpadek zakázek adekvátními opatřeními. Určitě bych hodnotil adaptační schopnost současných manažerů velmi vysoko, těch korporátních pádů do insolvence bylo ve skutečnosti s výjimkou sklářského a porcelánového impéria a některých developerů ve skutečnosti velmi málo. Nikdo se nedožadoval státní pomoci. Zkrátka se managementy skutečně úspěšně pustily do ořezávání nákladů. Druhou stranou téže mince byla schopnost zaměstnanců i odborů akceptovat vzniklou situaci. V mezinárodních přehledech vývoje jednotkových mzdových nákladů, které dělá OECD, od třetího čtvrtletí 2009 až do letošního prvního kvartálu jednotkové náklady neustále klesají, a český průmysl si tak udržuje konkurenceschopnost. Jinak řečeno, korporátní sféra tohle zvládla obdivuhodně. Teď je otázkou, zda se dá stejný trik zopakovat podruhé, pokud dojde na další vlnu recese.
Evropské vyhlídky nevypadají nijak růžově, jak se díváte na Spojené státy? Potřebují fiskální konsolidaci teď hned, anebo mají čas? Řeknu jednu historku, která ilustruje, jak se Spojené státy změnily. Letěl jsem s kolegou a letuška slyšela, že spolu mluvíme česky. Chtěla nás přesadit od nouzového východu, že prý v případě nebezpečí nebudeme schopni komunikovat. Já jsem tam studoval, kolega hovoří anglicky výborně, navíc je americký občan, tak jsme se proti tomu ohradili, a málem nás kvůli tomu nechali vysadit z letadla. Amerika se hodně změnila a já jsem z ní trochu vyděšený. Ale zpátky k jádru věci. Americkou fiskální situaci nevidím jako fatální. To, že jim kvůli handrkování o navýšení limitu pro státní dluh snížili o jeden bod rating, to nebyl ekonomický problém, ale čistě politický. Politika v Americe v posledních letech velmi divergovala a strany nejsou schopny se dohodnout na nějakém konsenzuálním řešení, jak rozpočty konsolidovat. Vidím za tím vliv Tea Party, která velmi tvrdě tlačí na umírněné republikány, kteří se pod tímhle tlakem a v obavách z politického bojkotu jejich kampaní vynuceně radikalizují. Jejich situace je ovšem řešitelná tak trochu z definice. Celý jejich dluh je v domácí měně, trh práce je mimořádně flexibilní a koneckonců si mohou pomoci zvýšenou inflací. Že by Amerika měla ve srovnání s Evropou nějaký monumentální problém, to bych netvrdil. Navíc má Amerika flexibilní pracovní trh. Naproti tomu postižené jižní křídlo eurozóny má pracovní trhy naprosto přeregulované a nefunkční.
Přejděme k Číně, Indii a Rusku a jejich růstovému potenciálu a schopnosti tahat světovou ekonomiku dodatečnou poptávkou. Jedna škola myšlení tvrdí, že žádná země na světě není schopna efektivně investovat skoro polovinu svého hrubého domácího produktu, aniž by se nedopustila velkého množství chybných investic, které zatíží bankovní bilance špatnými úvěry. V druhém táboře jsou optimisté, kteří tvrdí, že Čína bude růst nadprůměrnými tempy ještě mnoho let. Pokud jde o Rusko a Indii, v čem vidíte jejich výhody a nevýhody? Za prvé si myslím, že obrovská absorpční schopnost ve vztahu k investicím v Číně prostě je, navíc mají pořád přebytky běžného účtu, fenomenální míru úspor, takže mohou ledacos makroekonomicky zvládnout. A pokud hovoříme o flexibilitě pracovního trhu, ta je i ve srovnání s Amerikou obrovská. Samozřejmě nejsem znalcem vnitropolitických pnutí v Číně, prostě nevidím do podpalubí, ale z ekonomického hlediska jsem optimistou.
Považujete demokracii za hlavní výhodu Indie? Její hlavní výhodou je angličtina, která umožňuje jít do „lehčího“ typu růstu s vyšším podílem služeb. Díky ní se stala fenoménem outsourcingu. S trochou přehánění začne díky všem těm indickým call centrům a help deskům celá Amerika mluvit s typickým indickým přízvukem.
A co Rusko, další fenomén BRICS (rychle se rozvíjející ekonomiky Brazílie, Ruska, Indie a Číny, nově i Jižní Afriky)? Rusko je v úplně jiné situaci, s naprosto odlišnou demografií stárnoucí a velmi řídce osídlené země. Jeho vývoj bude podle mého názoru závislý na vývoji cen komodit i s jejich volatilitou. Očekávat od něj nějaká trvale vysoká tempa růstu nejde, ale to neznamená, že Rusko nepředstavuje pro český vývoz dobrý diverzifikační cíl, již vzhledem k masivní podinvestovanosti infrastruktury. Naše šance jsou tam přece jen mnohem vyšší než v Indii nebo Číně, už kvůli jazyku, historickým vazbám a goodwillu, které tam české výrobky pořád ještě mají. Aniž bychom měli iluze, můžeme toho využívat.
Josef Kotrba (46) vedoucí partner Deloitte pro Českou republiku a Slovensko
1993–1997 CERGE Univerzity Karlovy a Národohospodářský ústav AV ČR, náměstek ředitele a výzkumný pracovník
1995–1998 SPT Telecom, člen představenstva
1997–1999 Česká spořitelna, člen představenstva a náměstek generálního ředitele odpovědný za investiční bankovnictví
1999 ředitel Deloitte CR, od roku 2001 partner, 6. 9. 2010 jmenován vedoucím partnerem (office managing partner) společnosti Deloitte pro ČR a SR
