Nový ukrajinský prezident Viktor Janukovyč začal vládnout s vědomím, že jeho země je stále rozdělena radikálními emocemi. Zatím se zdá, že se bude moci ve své nové východní politice opřít i o podporu Západu.
Ukrajina má novou vládu, která se rychle dohodla s Ruskem o plynu i základně ruského loďstva na Krymu.
Autor: www.kmu.gov.ua
Ukrajina zažívá změny. Oficiální výsledky prezidentských voleb, které proběhly začátkem února, přiřkly vítězství předsedovi Strany regionů Viktoru Janukovyčovi. Pro většinu pozorovatelů to znamená vítězství prorusky orientovaných „modrých“, tedy porážku oranžové revoluce.
Patos oranžové revoluce vzešel ze zpochybnění oficiálních volebních výsledků, které na konci roku 2004 přisoudily vítězství Janukovyčovi. Zpochybnění tehdejších oficiálních údajů posloužilo jako mobilizační síla pro pouliční protesty, které si nakonec vynutily zopakování druhého kola prezidentských voleb. Opakované volby tehdy znamenaly vítězství Viktora Juščenka. A napomohly jeho tehdejší věrné spolubojovnici Julii Tymošenkové.
Sčítání hlasů
Právě Tymošenková v čele strany Blok Julie Tymošenkové (a ve funkci ukrajinské premiérky) v únoru prohrála s Janukovyčem o necelých 750 tisíc hlasů. Získala přes 11,5 milionu voličů oproti necelým 12,3 milionu pro Janukovyče. Z těchto čísel se zdá, že Ukrajina zůstala rozdělena na dva téměř stejně silné bloky. Jenže obdobně bývá při dvoukolovém systému přímých voleb rozdělena mnohá země. Západ tentokrát nepodpořil protesty Julie Tymošenkové proti regulérnosti voleb. Pozorovatelé OBSE je ihned po uzavření volebních místností označili za férové. Přestože se Tymošenková odvolala, západní představitelé, včetně Baracka Obamy, poblahopřáli Janukovyčovi k vítězství a velvyslanec USA přislíbil účast na slavnostním uvedením do úřadu – to vše ještě před rozhodnutím soudu. Pak bývalá premiérka žalobu stáhla.
Otázkou je, proč Washington a Brusel změnily postoj. Důvody se nabízejí dva. Prvním může být názor, že vůdcové oranžové revoluce přivedli Ukrajinu do ekonomické a politické krize, z níž jí nelze pomoci bez příliš velkých nákladů. Druhým je přání restartovat vztahy USA i Evropské unie s Ruskem.
Chvíli se zdálo, že si Tymošenková z obavy z postihu za účast v některých privatizačních projektech vyjednává imunitu. Nakonec se snažila udržet na postu premiérky s odhodláním, které bylo téměř za hranici důstojnosti. Proto oněch více než tisíc dnů vlády Tymošenkové uzavřelo vyslovení nedůvěry v parlamentu, tedy Nejvyšší radě: ze 404 přítomných poslanců se pro pád vlády vyslovilo 243, přičemž postačovalo 226 hlasů.
Ihned se vyrojila jména možných nových předsedů vlády. Vše ale komplikovala ukrajinská ústava, podle níž každý poslanec, který přeběhne k jiné straně, automaticky ztrácí mandát. Stoupenci Janukovyče prosadili urychleně zákon, který takovéto chování umožňuje.
Nový zákon dovolil bez koaličního handrkování urychleně sestavit novu vládu. Premiérem je tak od 10. března Mykola Azarov (narozen 1947, rodák z ruské Kalugy), geolog, profesor, člen korespondent Ukrajinské akademie věd, který byl zvolen do parlamentu v roce 1994 za Stranu regionů. Výchozí pozici má obtížnou: podle jeho slov ztratila Ukrajina za dva roky vlády Tymošenkové pětinu HDP a čtvrtinu průmyslové produkce. Azarov je jedním ze šestnácti členů Strany regionů ve 29členné vládě. Ministr zahraničí, ale i ministři obrany a vnitra jsou bezpartijní.
První zahraniční cesta Viktora Janukovyče směřovala do Bruselu, což vyvolalo řadu komentářů, že nový prezident je pro Moskvu zklamáním. Obdobně je interpretován i jeho výrok u příležitosti výročí narozenin Tarase Ševčenka, když prohlásil, že „ukrajinský jazyk bude jediným státním jazykem Ukrajiny“.
Situace je ale složitější. Janukovyč slíbil, že se Ukrajina začne řídit zásadami Evropské charty regionálních či menšinových jazyků, což je dokument, který přijala Rada Evropy v listopadu 1992. To by znamenalo, že se ruština může stát jazykem komunikace na východě a jihu země, a to jak při jednání s úřady, tak pro vzdělání a kulturu či pro sdělovací prostředky. Tento přístup by mohl uspokojit rusky mluvící část Ukrajiny a nedráždit nacionalisty na západě země.
Obdobně postupuje Janukovyč i v oblasti symbolů. Na poslední chvíli před odchodem z prezidentské funkce udělil Viktor Juščenko titul Hrdina Ukrajiny Stepanu Banderovi, nacionalistovi, který bojoval proti Rudé armádě. Jeho jednotky vyvražďovaly také polské či židovské civilisty. Evropský parlament vyslovil nad tímto Juščenkovým krokem „hlubokou lítost“. Prezident Janukovyč oznámil, že v návaznosti na negativní reakci části ukrajinského obyvatelstva k výročí Dne vítězství tuto kauzu uzavře.
Zmíněná úprava pojetí mandátu poslance, která umožnila sjednotit výkonnou moc v rukou prezidenta, je z právního hlediska sporná. Ústavu totiž může měnit jen ústavní zákon. Zdá se, že napadení této změny by mohlo vést nejen k pádu vlády, ale i k vypsání předčasných parlamentních voleb. To se může jevit jako porážka nového prezidenta.
Další kolo?
Otázkou ale je, zda předčasné volby nejsou strategickým záměrem Janukovyče. V současné atmosféře se zdá, že by volby do Nejvyšší rady vyhrála jeho Strana regionů, zatímco Juščenkova Naše Ukrajina by se stala marginální a Blok Julie Tymošenkové by mohl ztratit. Mnohem méně jasný bude výsledek voleb, pokud by se konaly v řádném termínu, tedy až za dva a půl roku.
První kroky prezidenta lze interpretovat jako projev síly a strategického myšlení. Politika se však nehraje na jedno kolo. Upadnout do euforie po volebním vítězství, nevnímat fakt, že Ukrajina je mezi dvěma ekonomickými kolosy, tedy Unií a Ruskem, s nimiž by měla spolupracovat, pohrdat poraženými – to vše by zakládalo na obdobnou porážku, kterou si svou jednostranností přivodili vůdcové oranžové revoluce.
