Musíme rychle opustit ropnou kulturu, nabádá přední ekonom a sociolog
Americký ekonom a sociolog Jeremy Rifkin (62) je mezinárodně uznávaný sociální kritik, který přednáší manažerům na prestižní Wharton School na Pennsylvanské univerzitě o nových trendech ve vědě a technologiích a jejich dopadu na ekonomiku, společnost a životní prostředí. Byl poradcem předsedy Evropské komise Romana Prodiho a konzultantem mnoha korporací. Je autorem sedmnácti knih, které byly přeloženy do dvaceti jazyků, česky nyní vyšlo poslední jeho dílo Evropský sen. Knihy Konec práce, Biotechnologické století, Věk přístupu (EURO 29 /2000) a Vodíková ekonomika se staly bestsellery a vyvolaly velkou společenskou debatu. Jeremy Rifkin je ženatý a žije ve Washingtonu D. C.
EURO: Před třemi lety jste vydal knihu Vodíková ekonomika, která prorokuje konec éry fosilních paliv a ukazujete možnou budoucí cestu. Dnes, kdy se cena barelu ropy vyšplhala na sedmdesát dolarů, je její téma mimořádně aktuální. Na rozdíl od knihy Evropský sen, jejíž vydání jste přijel do Prahy podpořit, však Vodíková ekonomika česky nevyšla. Shrňte její základní myšlenky. RIFKIN: Jsme na prahu třetí průmyslové revoluce. K velkým ekonomickým posunům v historii docházelo vždy společně se změnou ve způsobu získávání a užívání energie. Současně vždy probíhala i zásadní proměna v komunikačních systémech, pomocí nichž ekonomiku organizujeme. První průmyslová revoluce byla nesena parním strojem a infrastrukturou železnice. Ve dvacátém století přišla elektřina a s ní telegraf a telefon a druhou průmyslovou revoluci provází ropa a dálniční sítě. Základem třetí průmyslové revoluce jsou světová internetová síť a osobní počítače a přinese nám též nový energetický režim. Energie již nebude distribuována hierarchicky z velkých center ke koncovým uživatelům, její produkce a distribuce bude mnohem více decentralizovaná. Vodík, respektive vodíkové palivové články nahradí ropu a zemní plyn. S ropou jsou spojené tři hrozby – globální oteplování, růst zadlužení chudých zemí třetího světa a zvyšování geopolitického rizika na Blízkém východě. Má kniha je o přechodu k obnovitelným zdrojům, jako jsou sluneční svit, vítr, geotermální energie nebo biomasa, kde vodík bude fungovat jako zásobník a přenašeč energie. Vodík je základní stavebním prvkem vesmíru a při jeho „spalování“ nedochází ke znečišťování planety. Pro představu, jak bude nová energetická síť organizována, je vhodné se podívat na naše osobním počítače připojené k internetu. Dvě miliardy lidí jsou již takto propojeny, sdílejí informace a komunikují spolu. Tvrdím, že podobně budou v blízké budoucnosti propojeny i energetické zdroje. Každá továrna, každý dům, každý automobil, bude mít nějaký zdroj energie. Nyní produkujeme informace na počítači a brzy budeme produkovat energii, energie bude dostatek a budeme ji navzájem sdílet skrze celosvětovou síť HEW (Hydrogen Energy Web, Vodíková energetická síť). Internet a HEW dají lidem skutečnou moc, bude to skutečná revoluce. Fundamentálně změní naše instituce, protože tato moc je horizontální, zatímco všechny dosavadní byly a jsou vertikální. Bezmocní se stanou mocnými, každý si bude moci dovolit využívat elektřinu.
EURO: Koncept Vodíkové energetické sítě by tedy znamenal konec velkých energetických společností? RIFKIN: Ano. Budeme svědky podobného boje jako kolem internetu a softwaru a velké energetické společnosti se budou snažit udržet si moc a nadále celý systém kontrolovat, podobně jako Bill Gates bojuje s Linuxem. Jsem však přesvědčen, že nemohou vyhrát, protože síť je uspořádána horizontálně. Místní komunity, obce, malé továrny, ty všechny budou produkovat energii a dodávat ji do sítě pro konečné spotřebitele.
EURO: Ale i na internetu je přece několik velkých vstupních portálů, jako je třeba Yahoo, MSN nebo Google, které drží klíče a nejvíce profitují. RIFKIN: Ano, je to a bude to boj a skončí nějakým kompromisem. Velké společnosti ale nevyhrají a jejich pozice bude mnohem slabší než dnes.
EURO: Vodík je ale příliš drahý, na jeho výrobu se spotřebuje více energie, než kolik pak přinese. RIFKIN: Je drahý, protože jsme teprve na počátku cesty. Stejně parní stroje byly na počátku extrémně drahé. Nebo se podívejte, kolik stávaly počítače před dvaceti lety, kolik před deseti a kolik stojí dnes. Dokud vyrábíte pár kusů je to drahé, jakmile budete vyrábět miliony kusů, bude každý jednotlivý výrazně lacinější. Energie z ropy bude již jen a jen dražší, protože se blížíme k bodu zlomu. Ropy se pak bude těžit už méně a méně. Naproti tomu energie z vodíkových palivových článků bude stále lacinější, protože budou efektivnější a bude se jich vyrábět stále více. Stejně tak vyrobíme dokonalejší technologie, s jejichž pomocí získáváme energii ze zdrojů, které jsou zadarmo, jako je sluneční záření či vítr. Vodík bude sloužit jako zásobník a přenašeč energie.
EURO: Každá průmyslová revoluce přináší zásadní strukturální změny v ekonomice, a tedy i zánik mnoha pracovních míst… RIFKIN: Naprosto souhlasím. Již v knize Konec práce jsem ukazoval, že práce odchází, že miliony placených míst mizí v nenávratnu. Nezaměstnanost je vysoká po celém světě, je to strukturální problém globalizovaných ekonomik a příchodu třetí průmyslové revoluce. Poslední obdobně velkou změnou na trhu práce bylo v osmnáctém století nahrazení otrocké práce parním strojem. Stroje byly lacinější a nahradily dražší otroky. Dnes jsou inteligentní informační technologie a biotechnologie levnější a efektivnější než lidská práce. Pracovní trh se proto zmenšuje a bude zahrnovat stále méně lidí. V polovině tohoto století budeme schopni produkovat zboží a služby pro celý svět s pouhým zlomkem pracovní síly, kterou k tomu potřebujeme nyní.
EURO: Nahradit lidskou práci stroji či inteligentními informačními technologiemi ale přináší zásadní společenský problém. Lidé minimálně v západní civilizaci definují svoji identitu z velké části dle své práce. Na otázku, co jsi, odpovím většinou, že novinář. Jak mají společnosti reagovat na mizení práce? RIFKIN: To je známý filozofický problém. Podívejme se však na to jinak. Mnoho lidí dělá nudnou práci, a to přece není příliš inteligentní trávení času. Nechme stroje a technologie, ať to dělají za ně. Člověk je příliš cenný na to, aby pracoval u pásu. Evropským politikům jsem radil, že jak roste produktivita práce, má se snižovat počet pracovních hodin v týdnu. Před sto lety měl pracovní týden sedmdesát hodin, nyní jsme skoro na polovině. Člověk má přece spoustu dalších oblastí, v nichž se může smysluplně realizovat – celý neziskový sektor, sport, církve, umění, společenství lidí v obci, zábava, starost o životní prostředí… Navíc třetí průmyslová revoluce může přinést miliony pracovních míst, pro novou vodíkovou ekonomiku bude třeba vystavět infrastrukturu. Klíčový bude často přehlížený neziskový sektor. Ekonomové nyní radí vládám, jak stimulovat ekonomický růst, měli by ale spíše radit, jak stimulovat práci pro neziskový sektor, mnoho z ní je dosud neplacené, nijak se ani nezapočítává do hrubého domácí produktu.
EURO: Z vašich textů je zřejmé, že stojíte na levé straně politického spektra. Naproti tomu většina manažerů, kterým přednášíte na prestižní Wharton School, jsou pravičáci. Vysvětlujete jim, že se pletou? RIFKIN: Lídři byznysu musejí začít přemýšlet jinak. Globalizace selhala, je příliš úzkým projektem, je hrou, v níž vítěz bere všechno a ostatní prohrávají. Mnoho manažerů přísahá na americký sen, v knize Evropský sen dokládám, že americký sen již nefunguje. Dlouhou dobu byl naším standardem, neboť je jednoduchý a fungoval: když se ti dostane dobrého vzdělání a tvrdě pracuješ, tak v Americe docílíš osobního úspěchu.
EURO: Myslíte si, že americký sen již nefunguje? Kde se stala chyba, co se změnilo? RIFKIN: V šedesátých letech měly Spojené státy největší střední třídu na světě, ale v posledních dvaceti pěti letech vedli naše hospodářství převážně neokonzervativní ekonomové. Výsledkem je, že střední třída se smrskla a výrazně se zvýšila příjmová nerovnost. Bohatí bohatli a chudí chudli. Dnes už jenom Mexiko a Rusko vykazuje větší příjmovou nerovnost než USA. To je hanebné! Pouze 51 procent Američanů věří americkému snu, což velmi překvapilo naše politiky. Třetina Američanů ve výzkumu odpověděla, že mu nevěří vůbec.
EURO: Do kontrapozice stavíte evropský sen. Věříte, že Evropané mají společný sen? RIFKIN: Ještě vaše generace uvidí jeho uskutečnění. Zatím je příliš slabý, je teprve v embryonálním stadiu, ale jeho kontury jsou již jasné. Je to evropský sen a v mnohém stojí v přesném protikladu k našemu americkému snu. Zdá se mi, že současnému globalizovanému světu evropský sen odpovídá mnohem přesněji.
EURO: Evropa a Amerika jsou součástí jedné západní židovsko-křesťanské civilizace. Vy však tvrdíte, že americký a evropský sen jsou protikladné. V čem všem a proč se liší?
RIFKIN: Americký sen se soustředil na osobní akumulaci bohatství. Naše představa svobody je založena na autonomii a mobilitě, automobil je naprosto přesným obrazem americké představy o svobodě. Být soběstačný a nezávislý, kovbojská mentalita je v nás stále pevně zakořeněná. Zeptáte-li se Evropanů, co je jejich snem, často řeknou „prožít kvalitní život“. To v Americe nikdy neuslyšíte. Amerika je jen individualistická a kvalita života je kategorie, která je spojena s komunitou, ve které žijete. Ten rozdíl pramení už v rozdílném náboženství. Evropa vychází z katolictví, naproti tomu Amerika z protestantské reformace.
My se soustředíme na růst, vy na udržitelný vývoj. Důvodem je prostor, který obýváme. V Evropě narozdíl od Ameriky nebylo kam jít, hustota osídlení byla mnohem vyšší, a tak bylo mnohem důležitější, jak vypadá i okolí.
My věříme, jak nás to naučil Kalvín, že člověk musí být produktivní. Když Američan uvidí někoho, kdo v pracovní době dlouho sedí u oběda, řekne o něm, že je líný. Evropan řekne, že prostě umí žít, že si vychutnává radosti života, že umí přičichnout k růži. Vy pracujete, abyste mohli žít. My žijeme, abychom mohli pracovat. To je velký rozdíl mezi Evropany a Američany.
Americký sen se soustředí na vlastnická a občanská práva, evropský na sociální práva, jako je zdravotní péče, důchodový systém, mateřská dovolená, placená dovolená, a lidská práva.
Americký sen klade velký důraz na silnou armádu, protože Američané jsou ve své většině náboženští lidé, kteří věří, že ďábel existuje, že není pouhou metaforou a že je třeba proti němu bojovat. Musíme mít po zuby vyzbrojené vojáky, abychom mohli bojovat s „osou zla“, jak nazval George Bush několik států. Jenže pozor, pro něj a pro většinu Američanů „osa zla“ není metafora! Evropa naproti tomu dává mnohem více peněz do humanitární a ekonomické pomoci, více věří na diplomacii a na mírové řešení.
Evropané věří, že člověk nemá být vydán napospas neviditelné ruce volného trhu, respektují multikulturní diverzitu, touží po kvalitním životě v obci, věří v rozumnost konceptu udržitelného rozvoje, což znamená obětovat část profitu ve prospěch prostředí, ve kterém žiji, brání sociální práva a prosazují univerzálnost lidských práv. V posledních dvaceti letech jsem v Evropě strávil čtyřicet procent svého času a jsem přesvědčen, že právě toto jsou ideály mladé generace.
EURO: Srovnáváte americký a evropský sen, a přitom vynecháváte zbytek světa. Nenarazí americký a evropský sen nakonec na čínskou realitu, která je oba převálcuje? Stále víc a víc zboží se vyrábí v Říši středu, její ekonomika prudce roste a žije v ní více lidí než v Evropě a ve Spojených státech dohromady? RIFKIN: Nejprve musím říct, že Čína je opravdu velký problém. Evropané a Američané většinou ani netuší, že Čína eliminovala patnáct procent pracovních míst v našich ekonomikách za posledních sedm let a že čínská pracovní síla je tak levná, že je často levnější než automatizovaná výroba. Ale zároveň platí, že Evropa je nyní v pozici, kdy může být pro ostatní modelem, jak se stát rozhodující ekonomickou silou 21. století. Europesimisté a Američané by si po tomto tvrzení zaťukali na čelo a začali by přednášet o nepružném trhu práce, přebujelé a strnulé byrokracii, nabobtnalých sociálních programech a stárnoucí populaci. Uzavřeli by, že Evropa má šanci stát se tak muzeem. Jenže realita, čísla ukazují něco jiného.
EURO: Která čísla a fakta dokládají dominanci Evropy? RIFKIN: V roce 2003 evropský hrubý domácí produkt překonal americký. Evropa je největším exportérem na světě, nikoli Spojené státy či Čína, dokonce samotné Německo je větším exportérem než USA! Evropská unie je dnes největším vnitřním společným trhem na světě. V byznysu vedete též: 61 ze 140 největších firem světa je z Evropy, zatímco z USA jen 50 společností. Řeknete-li, že klíčové jsou peníze, řeknu, že z prvních dvaceti bank je jich čtrnáct z Evropy. A Evropská unie vede v mnoha dalších klíčových odvětvích, jako je pojišťovnictví, letectví, chemický průmysl, stavebnictví, či mezi prodejními řetězci. Fakta jsou jasná, navzdory hlasům kritiků si Evropa vede moc dobře. Prostě to není jen sen, ale realita.
EURO: Evropská unie sice dosáhla vyššího HDP než Amerika, ale jen za desetinou čárkou. Zhruba produkujeme stejně. Přitom růst HDP je v posledních letech ve Spojených státech vyšší než v Evropě. Vy nejste přesvědčen, že Evropa musí redukovat své sociální systémy a snížit daně? RIFKIN: Neexistuje žádná pozitivní korelace mezi ořezáním sociálního systému a výkonností ekonomiky. Korelace je jen negativní! Větší chudoba, větší příjmová nerovnost, větší kriminalita, zhoršení zdravotní péče a infrastruktury. HDP sice může růst, ale ne kvůli pozitivním výkonům – budou vyšší výdaje na policii, vězení, ale kvalita života se bude zhoršovat. Růst americké ekonomiky v uplynulých patnácti letech má navíc jinou příčinu než ekonomické reformy. Důvodem je boom kreditních karet a rostoucí zadlužení země. Roste státní dluh, klesají rodinné úspory a rostou spotřebitelské úvěry. Průměrná míra úspor americké rodiny byla v roce 1990 osm procent, nyní je to nula. Miliony Američanů utrácejí více, než kolik vydělají. Mimochodem počet osobních bankrotů roste takovým tempem, že v USA bankrotuje více lidí, než kolik se jich rozvádí či kolik jich postihne infarkt nebo kolik dokončí vysokou školu. Proč si myslíte, že hodnota dolaru vzhledem k euru klesá? Komunitě investorů je jasné, že americký růst je založen na dluzích. Nezapomínejte také, že HDP není žádná ideální míra, a pokud bychom porovnávali kvalitu života, vyšlo by nám, že Evropané si žijí mnohem lépe než Američané. Vezmete-li školství, tak všichni vidí hned velmi kvalitní americké univerzity. Ano, řada z nich je naprosto nejlepší na světě. Ale základní a střední školství je mnohem lepší v Evropě, jak jednoznačně vyplývá ze srovnávacích testů. Podívejte se na zdravotnictví. Pokud jste vážně nemocen a můžete si to dovolit, jeďte se nechat léčit do Ameriky v nemocnicích Mayo Clinic nebo Johns Hopkins. Ale pokud si drahou zdravotní péči nemůžete dovolit a žijete v USA, jste v mizerné situaci. Z rozvinutých zemí pouze Spojené státy a Jižní Afrika nemají všeobecné zdravotní pojištění. Čtyřicet milionů Američanů nemá zdravotní pojištění a nemůže si dovolit ošetření v nemocnici. Podívejte se na New Orleans, chudí lidé se ani neměli čím z postiženého města dostat. Budete-li úroveň zdravotní péče měřit počtem doktorů na tisíc obyvatel, jste na tom opět výrazně lépe. Nebo se podívejte, o kolik nižší je novorozenecká úmrtnost v Evropě. Spočítáte-li absolutně chudé lidi, zjistíte, že v USA jich je víc, i když v Evropě žije více lidí. Nebo třeba placené volno. V Evropě má zaměstnanec mezi 20 až 30 dnů dovolené, v USA pouze deset dnů. Nebo se podívejte na bezpečnost ve městech. V USA je mnohem větší riziko, že vás někdo zavraždí i že někdo z vašich blízkých skončí ve vězení. Jedna čtvrtina vězňů celého světa je zavřená v amerických kriminálech! Dvě procenta mužů v produktivním věku jsou v USA ve vězení. Toto je ten neokonzervativní model, který někteří lidé chtějí aplikovat i v České republice!
EURO: Co si myslíte o současném americkém prezidentovi a neokonzervativcích v jeho vládě? RIFKIN: Moje země je nyní totálně rozdělená. Polovina země miluje Bushe a druhá – včetně mé ženy - nemůže snést ani pohled na jeho tvář v televizi. Americká společnost je naprosto polarizovaná. Polovina ještě věří americkému snu, druhá nikoli. Já sám nemám osobní problém s rodinou Bushů, byl jsem členem správní rady nadace otce nynějšího prezidenta. Současný prezident je ale nekompetentní vést Ameriku a za 35 let, co sleduji politiku, neměly Spojené státy horší vládu. Vládu, která přináší profit jen hrstce vyvolených a náklady platí všichni ostatní. Je to ostuda a hanebnost. Celý svět přece vidí, co jsme udělali v Iráku, všichni vidí, co se stalo chudým v New Orleans.