Ideál revolucionáře je spíše obchodní značkou než opravdovým mýtem
V červnu levičáci celého světa slavili 80. nedožité narozeniny Ernesta Che Guevary. V argentinském městě Rosario, kde stojí hrdinův rodný dům, se konal festival na jeho počest. Na náměstí, nyní nesoucím jeho jméno, byl vztyčen čtyřmetrový bronzový pomník. Na letošním festivalu v Cannes herec Benicio del Toro obdržel zlatou palmovou ratolest za ztvárnění Guevary ve filmu Stevena Soderbergha Che. Časopis Time ho zařadil do seznamu dvaceti hrdinů a ikon všech dob. Francouzský filozof Jean-Paul Sartre nazval Che Guevaru „nejdokonalejším člověkem naší doby“.
Nejen tvrdošíjní komunisté a infantilní svazáci, ale také obrovské množství obyčejných snílků uvěřilo mýtu o ideálním revolucionáři. Ve skutečnosti máme co dělat spíše s obchodní značkou než s opravdovým mýtem. Spíše s ilustrací k pohádce než s pohádkou samotnou. Na rozdíl od, dejme tomu, Ježíšova příběhu, u Che Guevary nemáme co dělat s vyprávěním o člověku a jeho cestě, nýbrž jen a jen s politickou ikonou pro davové uctívání. Z pohádky o argentinském dermatologovi zbyl jen obrázek namalovaný irským kreslířem Jimem Fitzpatrickem na základě fotoportrétu kubánského novináře Alberta Cordy. Obrázek, který se stal marketingově úspěšnou značkou konzumního zboží, zná každý: mužný, plnovousem lemovaný obrys, nadpozemský, ke komunistickým zítřkům upřený zrak. Takového Che Guevaru stvořila propaganda a lidská slabost pro podmanivé ideály. Bájná lhavost odjakživa činila z komunistů mistry pohádkových vyprávění. Čím vzdálenější a rozmazanější jsou revoluční události, tím sladší a vznešenější se zdají být tyto pohádky unuděným měšťákům, jejichž všední život je zbaven jakýchkoli náznaků heroismu.
Pro stručnost pominu mládí dnešní módní značky. Po roce 1959 Che Guevara vedle kubánského občanství dostal také vysoké státní posty. Byl postupně velvyslancem, ředitelem odboru průmyslu Národního ústavu pro reformu zemědělství, ředitelem kubánské Národní banky, ministrem průmyslu, předsedou Ústřední plánovací rady, vedoucím kubánské delegace na Valném shromáždění OSN. V čele kubánské ekonomické mise nejednou navštívil Sovětský svaz, Československo, NDR, Čínu, Severní Koreu. Je pozoruhodné, že jeho působení ve všech těchto úřadech neodvratně končilo naprostým fiaskem. Když řídil Národní banku, přivedl kubánské peso ke katastrofickému propadu. Jako ministr průmyslu způsobil rozvrat tohoto odvětví, potažmo celé ekonomiky. Dokázal se rozhádat dokonce se Sovětským svazem a v závěru své povedené politické kariéry i s Fidelem Castrem. Jediné místo, kde dosáhl povážlivých úspěchů, bylo zlopověstné havanské vězení La Cabaňa. Jako velitel této vyhlazovací káznice nade vše miloval pozorovat popravy a zvlášť rád osobně zasazoval ránu z milosti. Jeden z vězňů La Cabani Pierre San Martin, jemuž se poštěstilo žalář přežít, takto popisuje doby „hrdinského“ bachaření Che Guevary (vzpomínky byly otištěny 28. prosince 1999 v deníku El Nuevo Herald): „Jednou byl k nám do cely vtažen surově zmlácený čtrnáctiletý chlapec. Zeptali jsme se ho, za co ho sem strčili. Odpověděl, že se pokusil bránit svého otce, když ho odváděli na popravu. Brzy si pro chlapce přišli bachaři. Zamřížovaným oknem jsme viděli, jak ho přivlekli na popravčí plácek celý nasáklý krví. ,Na kolena!‘ slyšeli jsme štěkavý povel Che Guevary. ,Vrazi!‘ řvali jsme bezmocně oknem ven. ,Řekl jsem, na kolena!‘ vztekle opakoval Guevara. Kluk se pevně díval na svého trýznitele: ,Když mě chcete zabít, tak to udělejte, dokud stojím.‘ Viděli jsme, jak Guevara vytáhl z pouzdra pistoli a přiložil hlaveň k chlapcovu zátylku. Zazněl výstřel. Chlapcova hlava byla doslova roztříštěna na padrť.“
Za půl roku Guevarova působení v La Cabaně bylo popraveno dle různých odhadů od pěti set do dvou tisíc „kontrarevolucionářů“. V mnoha případech vězně osobně dodělával „revoluční romantik“ Che Guevara. Dle dochovaných vzpomínek byl přímo posedlý vášní vystřelit mozek z hlavy ranou zblízka a přál si, aby jeho oběť přitom klečela s roubíkem v ústech a s páskou na očích.
Když zkrachoval na politickém kolbišti, vrátil se Che Guevara k povolání mezinárodního dobrodruha a jal se připravovat revoluce v jiných zemích. Na jaře 1965 se zřekl kubánského občanství a „Ostrov svobody“ navždy opustil. Až do podzimu pomáhal komunistickým povstalcům v Kongu a na hlavu poražen, odebral se do Bolívie. Zde vytvořil partyzánský oddíl zvučného jména Armáda národního osvobození. Místní sedláci však na jeho sliby neslyšeli a záhy byl oddíl prozrazen. Dne 8. října 1967 se po krátkém boji Che Guevara vzdal - dle fotografické dokumentace nezraněn, jen znechucen. Dalšího dne byl popraven.
Byl to vcelku zákonitý konec člověka, jenž učinil z krveprolévání milované řemeslo. Měli by to mít na paměti milovníci módního zboží značky „Che Guevara“. Napadlo by je natáhnout si tričko s obrázkem Otta Skorzenyho nebo Lavrentije Beriji?
