Navrhované vypořádání s církvemi je na úkor daňových poplatníků
Vrácení církevního majetku je evergreenem české ekonomické a politické transformace. Začalo již v roce 1990, v roce 2008 však dosud není dokončeno. Současná vládní koalice vedená ODS vyjadřuje vůli tento problém vyřešit. Důvodů pro dokončení procesu je několik. V České republice byla po roce 1989 politickou vůlí provedena řada restitucí či spíše reprivatizací znárodněného majetku. A tento princip jako jedna z metod odstranění křivd spáchaných komunistickým režimem v letech 1948 až 1989 není v zásadě zpochybňován. Současně však restituce vzhledem ke svému charakteru Pandořiny skříňky měly řadu omezení. Za prvé spodní hranici pro restituce 25. únor 1948; za druhé restituce v první řadě fyzickým osobám, právnickým výjimečně; a za třetí částečná, ale nikoli úplná finanční kompenzace osobám, jejichž majetek byl v dobách komunismu nějak znehodnocen.
Minulost a přítomnost
Restituce Římskokatolické církvi se nikoli úplně náhodou táhne ze všech těchto procesů nejdéle. Nejde totiž o vrácení majetku klasické fyzické či právnické osobě, ale instituci, která trvá dva tisíce let, a jež dokonce pro své pracovníky (kněží) zavedla celibát, a to především kvůli nedrobení majetku. Z tohoto důvodu komunistický režim nebyl jediný, který trochu pustil žilou církevnímu majetku. Velmi známý je v tomto ohledu Josef II., rakouský císař a reformátor, který zestátnil nemálo církevního majetku. Navzdory určitému napětí mezi Římskokatolickou církví a rakouským trůnem však byla tato církev jeho pevnou oporou, a tudíž církevní hierarchie - přinejmenším ve své oficiální poloze - protičeská.
Vyhlášení Československé republiky Tomášem Garriguem Masarykem vedlo - nikoli náhodou - k řádovému zvýšení napětí mezi Římskokatolickou církví a novým československým státem. Jak to souvisí s církevním majetkem? Velmi! Za Rakousko-Uherska byl Římskokatolické církvi poskytován státní majetek na pastorační a charitativní činnost, nikoli však k volnému užití. Církev mohla používat poskytnutý majetek, a to včetně plodů z něj plynoucích. Ty byly používány na činnost kostelů, klášterů, hospiců či chudobinců. Církev však nemohla takto získaný majetek prodávat - volně s ním disponovat.
Navrhovaná podoba restitučního zákona má po 60 letech tendenci tento majetek osvobodit od jakýchkoli závazků a dát k volné dispozici Římskokatolické církvi, což v minulosti tak jednoduché nebylo.
Rozšíření práv
Je třeba jasně říct, že vlastnictví katolické církve, respektive jejích jednotlivých institucí, bylo v podstatě od doby Josefa II. zcela zvláštní povahy. Možnosti samostatné soukromoprávní dispozice tímto majetkem byly vázané na rozhodnutí správních orgánů - v případných sporech zastupovala církev či její instituce finanční prokuratura. Majetek byl vždy účelově vázán na poslání církve jako takové. Podstata spočívala v tom, že katolická církev byla od josefínské doby v podstatě „státní“ a tento charakter si zachovala i za první republiky, kdy navzdory počátečním pokusům neproběhla odluka státu od církve. S jistou licencí lze říct, že církev a její instituce vykonávaly jakési právo hospodaření známé za socialismu, ale navíc omezené jejím účelovým posláním coby kultovní instituce. Proto se na tento majetek vztahovala v podstatě veřejnoprávní kriteria včetně toho, že stát - na rozdíl od jiných církví - byl povinen dbát o jeho zvýšenou ochranu. Jinak řečeno, pokud nastane vydání církevního majetku do „soukromého“ vlastnictví církví, získávají práva, která od doby Josefa II. nikdy neměla.
Legitimní návrh?
To, že církve měly majetek pouze v užívání, neznamená, že by jim neměla být kompenzována újma, kterou utrpěly za komunistického režimu. Koneckonců i sportovcům byl majetek, který měli v užívání, převeden do vlastnictví. Na druhé straně je však také zřejmé, že nárok Římskokatolické církve je řádově slabší než majitele činžovního domu, restaurace či hotelu, kterému byl vrácen jeho skutečně soukromý majetek a nejen to, co měl v užívání. Znamená to také, že stát by se mohl k věci postavit podobně jako Josef II. a přidělit církvím majetek dle prokázaných věřících, poskytovaných kultovních, sociálních, zdravotních a jiných potřeb, a nikoli dle historických nároků, v nichž dominuje bývalá státocírkev - církev Římskokatolická. Tuto církev po staletí protežovali katoličtí Habsburkové, a proto získala nesmírné majetky. A to takové, že i jeden z Habsburků, tedy Josef II., je musel omezit a tuto církev dostat pod státní kontrolu. Není vůbec jasné, proč by monopol římských katolíků vytvořený Habsburky měl být petrifikován i pro 21. století.
Návrh, který předložila česká vláda, vyvolává řadu otázek ohledně jeho legitimity a vzbuzuje podezření, že veřejnosti nebylo sděleno všechno. Bylo by proto vhodné, aby se veřejnost dozvěděla jasné a pravdivé informace o církevních restitucích. Těchto otázek je celá řada a vzniká zásadní otázka, zda ďábel není skrytý v detailech.
Při debatách o církevních restitucích vzniká často dojem, že by český stát a daňový poplatník měli platit nejen za Josefa Stalina, ale i za Josefa II. Myslíme si, že odškodnění či restituce za hříchy Josefa Stalina jsou legitimní a mají být udělené. Odškodňovat činy Josefa II. je však naprosto nesmyslné a neexistuje pro to žádný důvod. Nemluvě o tom, že účet by byl mnohem vyšší než v prvním případě.
Velikost nároku
Vládní komise spočítala nárok církví, tedy především Římskokatolické, na 83 miliard korun. Veřejnost má právo vědět, jak toto číslo bylo získáno. Vláda by měla vydat podrobnou informaci o tom, které zemědělské a lesní pozemky jsou do nároku zahrnuty (včetně katastrálních čísel), jaká je jich rozloha, bonita půdy, staří a kvalita lesa. Obdobné informace je třeba dát i pro stavby a jiné majetky. Důležitou informací je i to, kdy byl který pozemek či nemovitost znárodněn - aby byla jistota, že součástí nároku není nic, co bylo zestátněno před 25. únorem 1948. Pouze úplná publikace odhadu této částky vyvrátí podezření, že je nadhodnocená. Nedávný postup jedné z právnických osob Římskokatolické církve vzbuzuje oprávněné obavy, zda se nebudou opakovat nekorektní postupy z nedávné minulosti, kdy řád Voršilek dle všeho za pomoci některých poslanců KDU-ČSL velmi nekorektně až podvodně získal novou budovu Národního divadla. Když se na to přišlo, Voršilky majetek nevrátily, ale rychle přeprodaly soukromé firmě. Existuje tedy oprávněná obava, že s podobnou „korektností“ bude prováděna fyzická restituce (reprivatizace katolickým řádům).
Pouze finanční kompenzace
K věcnému návrhu je možné mít řadu připomínek a některé uvedeme. Zásadní je však následující: Ve věcném návrhu zákona je opět fyzická restituce, neboli vrácení (reprivatizace) fyzického majetku. Tento fakt znamená, že odblokování státního majetku vázaného blokačním paragrafem nastane až 1. července 2010. A to v případě majetku, který si katolíci a jejich právnické osoby nebudou nárokovat. I v případě majetku, který si budou nárokovat, se však k němu dostanou nejdříve někdy v létě roku 2009. Nemluvě již o obrovském množství soudních sporů, které budou tento proces doprovázet. Další nesmyslné zahlcení soudního systému je to poslední, co potřebujeme. Proto by bylo mnohem lepší kompenzovat nároky církví pouze finanční cestou a fyzické vracení majetku vůbec neprovádět! To jsou restituce v pravém slova smyslu. A právě tímto způsobem byly provedeny v mnoha postkomunistických zemí. Uvolnění pro prodej státních pozemků (dříve církevních) vázaných blokačním paragrafem by pak mohlo nastat již dnem schválení zákona - tedy někdy koncem roku 2008.
Soud o katedrálu a restituční tečka
Součástí konečného řešení by mělo být i vlastnictví katedrály, která by měla zůstat státní, volně přístupná bez vstupného a ve společné správě státu a katolické církve. Stát a daňoví poplatníci si za své peníze zaslouží volný vstup do katedrály. Součástí navrhovaného řešení by měl být deklaratorní paragraf, který by říkal, že tím jsou definitivně vyřešeny všechny majetkové nároky církví za škody, jež jim způsobil komunistických režim. Církve by se také měly zavázat, že ukončí veškeré soudní spory se státem a že jejich nároky na náhradu škod jsou konečné.
Jistou legitimitu celé operaci by dala takzvaná restituční tečka. V zákoně by bylo deklaratorně stanoveno, že během 41 let komunistického režimu, se dělo bezpráví a nespravedlnosti a že česká společnost a stát se je snažily zmírnit. Ale že zákonem je tato činnost ukončena a další restituce se již provádět nebudou.
Minuta po dvanácté...
Nebude-li pokroucena metodika národních účtů eurostatu, ESA 95, používaná pro výpočet deficitu veřejných financí v rámci EU, naroste deficit veřejných financí v roce schválení zákona o finančních a fyzických restitucích zhruba o pět procent HDP (o tři procenta kvůli finančním a o dvě kvůli naturálním restitucím). Vláda by toto měla občanům jasně sdělit předem.
I když připustíme, že nějaká finanční kompenzace za hříchy komunistického režimu je nutná, byť pravděpodobně v zásadně jiné než požadované výši, vzniká otázka, proč vláda chce splácet tento závazek velmi hloupým způsobem. Místo toho, aby zaplatila jednorázově z výnosů privatizace, bere si závazek - něco jako hypotéku s fixací na 60 let při úrokové míře 4,85 procenta ročně. Když už má stát platit za odluku státu a církve, ať tak činí šetrným způsobem vůči daňovým poplatníkům, a nikoli na jejich úkor.
Vypořádání s církvemi je navržené na úkor daňových poplatníků a 85 procent občanů (voličů) s ním nesouhlasí. ČSSD by měla říct jasné slovo, že takový návrh v žádném případě nepodpoří a vzpamatovat by se měla i ODS, která do té doby, než za zvolení Václava Klause přislíbila podporu církevním restitucím, hlasovala většinově spolu s ČSSD o církevním majetku a konkordátu s Vatikánem.
Je minuta po dvanácté…
Souvislosti
Vládní komise spočítala nárok církví na 83 miliard korun.
Vláda by měla vydat podrobnou informaci o tom, které zemědělské a lesní pozemky jsou do nároku zahrnuty, jejich rozlohu, bonitu půdy, staří a kvalitu lesa.
Obdobné informace je třeba dát i pro stavby a jiné majetky.
Měla by také poskytnout informaci, kdy byl k pozemek či nemovitost znárodněn - kvůli jistotě, že součástí nároku není nic, co bylo zestátněno před 25. únorem 1948.
V roce schválení zákona o finančních a fyzických restitucích naroste deficit veřejných financí zhruba o pět procent HDP.
S návrhem vypořádání s církvemi nesouhlasí 85 procent občanů.
