Baletní hvězda Sergej Polunin vypráví o svých životních skocích… A dopadech
Tělo vězně, oči plachého dítěte. Nejmladší principál Královského baletu v Londýně je ústřední postavou filmu o cestě geniálního dítěte z chudé rodiny na Ukrajině na vrchol baletního umění. Žádná sladká story o selfmademanovi to ovšem není. Dokument Dancer, který režisér tvořil pět let, vypovídá o tom, jaké to je, „upsat se ďáblu“. Smlouvu s ním uzavřeli rodiče Sergeje Polunina, kteří se obětovali ve jménu synova nadání. Ten ovšem tíhu svého úspěchu neunesl. V 21 letech dal v Londýně výpověď a odešel do Ruska, kde účinkoval v podřadných televizních show.
Polunin se rozhodl definitivně skončit s baletem symbolicky – se známým fotografem Davidem LaChapellem natočil sekvenci Take Me To Church, do které vložil všechny své emoce a rozpolcenost.
Jakkoli bývá klip někdy kritiky nazýván kýčem, ani oni mu neupřou až mrazivou působivost. Na internetu zhlédlo video téměř dvacet milionů lidí.
Labutí píseň dala ovšem Poluninovu životu opět jiný směr – uvědomil si, že jeho drogou není kokain, ale balet. S filmem Dancer teď objíždí svět. Promítání otevírá a uzavírá tancem. Letos u nás vyprodal Národní divadlo.
Čtyři minuty
Producent Milosh Harajda seděl v sále londýnského hotelu Ham Yard, kde měl film Dancer světovou premiéru. Těsně po ní se zeptal producentů filmu, zda už má někdo rezervovaná práva pro Česko a Slovensko. Zjistil, že ne, a neváhal ani minutu. Když se ale dozvěděl, že jediný možný termín v nabitém Poluninově diá ři pro uvedení dokumentu v Praze je na státní svátek 1. května, navíc v odpoledních hodinách, řádně se zpotil. Místo fiaska se ovšem po lístcích, z nichž ty nejdražší stály přes čtyři tisíce, jen zaprášilo. Dva tisíce vstupenek se prodalo během čtyř minut, což je historický rekord Národního divadla.
Tím ovšem Polunin z Česka nezmizel. Už bez osobní účasti hvězdy by se měl dokument Dancer promítat v kině Lucerna pro základní a střední školy jako součást vzdělávacího a motivačního projektu vytvořeného ve spolupráci s Národním divadlem. Na projekci budou navazovat kreativní dílny baletu divadla.
Harajda si myslí, že si z projektu žáci odnesou víc než jen zážitek z tance muže, pro kterého jako by neplatila gravitace. Příběh Polunina přezdívaného James Dean baletu je spíše než o úspěchu o jeho odvrácené tváři.
Polunin se narodil v ukrajinském městě Cherson.
Už v jeho čtyřech letech bylo jasné, že má mimořádné nadání. Pohyb byl pro něj tehdy ještě radostí.
Aby mohl jít studovat na dobrou, ale drahou školu do Kyjeva, musela se jeho rodina rozdělit. Otec odjel vydělávat do Portugalska a babička do Řecka. Matka začala tvrdě pracovat na synově kariéře. Poslala jeho videa do Londýna a ve třinácti byl na stipendium přijat do Royal Ballet School v Londýně. Tam už zůstal Polunin sám. A dřel a dřel. A přeskakoval ročníky. Šel z role do role, jeho bývalý spolužáci mu dělali maximálně křoví. Dokument Dancer dává ale hned od začátku najevo, že nepůjde o jednoduše stravitelné dílo. Zachycuje Polunina, jak před představením polyká hrsti prášků, aniž by se to pokoušel tajit. „Budu za chvíli už pěkně sjetej, jdeme na to,“ smutně se usměje v šatně divadla, načež vtančí na prkna. Bolelo ho celé tělo, i duše.
Rebel šokoval Londýn
Polunin sám přiznával, že mnohdy tančil pod vlivem kokainu a z představení si toho příliš nepamatoval. Rozpadla se mu rodina, která mu nalinkovala život. Ve světě baletu, kde si každý jede na své triko, byl na vrcholu, ale sám. Brzy ovládnou noviny místo nadšených ód na jeho skoky mimo osu zprávy o eskapádách na večírcích, články o zmeškaných zkouškách a snímky těla, na kterém přibývalo tetování a jizev. A jeho matka tomu mohla z domova jen bezmocně přihlížet. Korunu rebelii nasadil, když dal výpověď – s ní přišel i o platnost britského víza. Tím šokoval umělecký a mediální svět.
V 25 letech skončil podruhé, když odešel z moskevského divadla. „Zatančil jsem už všechno, co jsem chtěl, a teď toužím po normálním životě,“ řekl. O rok později se setkal se slavným fotografem Davidem LaChapellem, se kterým ho seznámil Harajda. Ten byl producentem LaChapellovy retrospektivy v Galerii Rudolfinum v roce 2011.
Po natočení zmíněného videa začal Polunin znovu. Už není v žádném stálém angažmá, ale tančí. Chce se věnovat filmu a Projektu Polunin, který má představovat jakousi záchrannou síť pro mladé tanečníky.
„Usiluji o to, přiblížit baletní svět novému publiku, široké veřejnosti i prostřednictvím filmové tvorby nebo propojením s jinými umělci. Tanec je čistá emoce, která přináší radost, je univerzálním jazykem, kterému každý rozumí,“ uvedl během debaty v Národním divadle. V sedmadvaceti je stále považován za jednoho z největších mistrů baletu a letos v létě mu magazín GQ udělil cenu Men of the Year.
O autorovi| Hana Boříková, borikova@mf.cz
