Nechat distribuci spoření na státu je vůči budoucím důchodcům nezodpovědné
Penzijní reforma patří mezi hlavní témata posledních měsíců a zároveň nejviditelnější cíle současné vládní koalice. V záplavě diskusí nad jejími makroekonomickými, daňovými a rozpočtovými aspekty však bohužel zanikají některé podstatné otázky, které budou zásadním způsobem určovat, zda Česká republika při reformě důchodového systému uspěje, či nikoliv. Bezprostředně se dotýkají toho nejzákladnějšího článku řetězce: spotřebitele, tedy budoucího důchodce.
Na trh, nebo přes stát?
Ačkoli definitivní slovo o zajištění distribuce budoucího penzijního spoření občanům dosud nepadlo, řada expertů má jasno: nakonec převáží varianta svěřit tuto činnost do péče České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ). Ostatně není žádným tajemstvím, že za touto myšlenkou stojí i penzijní fondy. Z obchodního hlediska jde samozřejmě o velmi logickou a racionální úvahu. Komu by se nelíbilo mít zákonem vykolíkovaný prostor pro podnikání, do kterého ročně přiteče bratru 30 miliard korun, přičemž tu „zbytečně komplikující“ část – distribuci – obstará stát? Měla by takový postoj podporovat i vláda, která reprezentuje zájmy všech občanů a podnikatelských subjektů?
Ochrana spotřebitele nižší než malá
Zásadním problematickým bodem varianty ČSSZ je úroveň odborné péče a ochrany spotřebitelů. Nové penzijní spoření, které představuje základní nástroj zhodnocení úspor, totiž bude z principu produkt investiční, tedy produkt s investičním rizikem na straně klienta. Fondy z podstaty věci musejí nabídnout několik strategií, od konzervativní přes dynamickou. Lidé následně zváží rizika, potenciální výnosy a budou volit, kam jejich peníze poputují. Čtenáři zní taková úvaha možná logicky. Ale bude takovéto rozhodnutí schopna učinit většina české populace, tedy i ti, jejichž povědomí o financích či investování může být relativně omezené? Samozřejmě nebude. Respektive bude očekávat odbornou péči a radu od protistrany – pracovníků ČSSZ. Bude mu ji možné, s ohledem na dosavadní totálně odlišné profesní zaměření sociální správy, poskytnout? Odpověď nechť si dovodí každý sám.
Šedá ekonomika v rozkvětu
Oblíbeným tématem zastánců modelu veřejnoprávní distribuce bývá nižší nákladovost oproti klasické distribuci. Tento mýtus je zapotřebí jednoznačně vyvrátit. Zaprvé: ano, distribuce je skutečně potenciálně nákladnou oblastí. Ovšem nákladnou pouze pro poskytovatele, tedy penzijní fondy. Pokud totiž bude schválen standardní mechanismus management-fee (tedy zákonem stanoveného maximálního poplatku za správu úspor), je to právě poskytovatel, který ponese náklady jakékoli dodatečné aktivity nad rámec tohoto poplatku, což se týká zejména marketingových a jiných kampaní. Tedy nikoli stát či klient! Zadruhé, lze jen těžko předpokládat, že penzijní fondy se spokojí s náhodným rozdělováním klientů prostřednictvím přepážek ČSSZ. Můžeme spekulovat o tom, jaké marketingově-pobídkové nástroje fondy vyvinou a uplatní vůči nebohým referentům, nicméně bezpochyby vznikne prostředí, které bude velmi příhodné ke vzniku řady šedých, polooficiálních svazků a vazeb. Někdy možná i vazeb přímo černých.
Je na čem stavět
Celá tato debata je přitom do značné míry nelogická a zbytečná. Na trhu totiž existuje infrastruktura na velmi vysoké úrovni, a to v oblasti kolektivního investování. Ano, jedná se o onu pověstnou směrnici MiFID, jejíž název je dosud na compliance odděleních bank vyslovován s posvátnou úctou. Tato směrnice zásadním způsobem „překopala“ celý sektor investičních služeb a zavedla vysoké standardy pro pracovníky bank, obchodníky s cennými papíry i investiční zprostředkovatele či poradce. Tento celoevropský „benchmark“, který byl v Česku s obrovskými náklady implementován a výrazně přispěl ke zkvalitnění služeb na všech úrovních, je nyní připraven rozšířit svůj záběr i na velmi příbuznou sféru penzijního spoření. Jedná se o naprosto logickou volbu také proto, že nejlépe zohledňuje zájmy všech: klientů, státu a konec konců i penzijních fondů.
