Nepovažujme dluh za černobílý problém. Pravý klíč k ozdravení spočívá hlavně v analýze toho, jak fungují procesy a kdo a jak je spravuje
Slýcháme, že cestou z krize jsou buď stimulační balíčky, anebo úsporná opatření. Obhájci obou řešení věří v matematiku a přísný systém čísel a zároveň věří, že takto lze vysvětlit iracionální svět. Ani jedno ze zmíněných řešení ale nesouvisí se skutečnými příčinami této krize. Pravé příčiny se totiž nacházejí v oblastech lidského chování, které nelze matematicky tak přesně vyčíslit.
Obhájci úsporných opatření argumentují nezbytností provádět rozpočtové škrty. Vyzývají vlády k dosažení vyrovnaných rozpočtů a k obnovení ekonomické vyváženosti ve svých zemích. Tento konzervativní proud v ekonomice má ovšem vnitřní chybu. Vlády omezováním svých výdajů následně způsobují i reciproční omezování výdajů firem, které jsou se státem v obchodních vztazích, což má za následek nižší příjmy z daní. Zároveň výdajové škrty zvyšují nezaměstnanost, která dále zvyšuje náklady státu.
Zastánci úsporných opatření ale odmítají názor, že škrty ve státních výdajích tvoří bludný kruh. Tvrdí, že trh získá důvěru, až vládní výdaje dosáhnou udržitelného stavu, a pak i soukromý sektor opět začne zvyšovat své výdaje. Jaká je ale správná úroveň státního dluhu? Vždyť v poměru ke svému hrubému domácímu produktu má například Japonsko mnohem větší státní dluh než Řecko. Pokud by tedy trhy měly spoléhat pouze na číselné údaje, neměli bychom spíše mluvit o japonské ekonomické krizi?
O japonské krizi ale nehovoříme, protože současná krize není ve skutečnosti o úrovni zadlužení, ale o důvěře. Věříme, že Japonsko bude splácet své dluhy a že japonská vláda nastaví zodpovědná pravidla tak, aby podporovala růst a zároveň udržovala finanční stabilitu. A tím si také bude nadále zajišťovat přístup k rozumnému finančnímu úvěrování. Řecký případ je jiný. Mnozí se přesvědčili o tom, že řecká vláda překrucovala čísla, uplácela své občany finančně neudržitelnými podporami v sociální oblasti, a v některých případech nebyla schopna bránit ani nepoctivostem. Proto v očích světa přestala být řecká vláda přesvědčivou a v důsledku toho i ztrácela legitimitu. To by mělo být poučení pro každé lidské společenství usilující jak o prosperitu, tak o občanské svobody. Cílem vlády nemohou být pouze samotná úsporná opatření, ale i naprostá bezúhonnost.
Zkouška důvěryhodnosti Tato bezúhonnost ovšem vyžaduje přísnou, ale také moudrou a nezkorumpovanou správu veřejných rozpočtů. To bylo také hlavní motivací pro reformu veřejných zakázek v Česku.
Právě veřejné zakázky by měly být napříště z hospodářského hlediska produktivnější, účelnější a méně náchylné ke korupci.
Tím to ale nekončí. Pokud chce současný parlament najít podporu veřejnosti při budoucím rozhodování o velmi složitých politických problémech, měl by nejprve schválit reformu financování politických stran a také reformu státní správy. Všichni účastníci politického systému musejí chápat, že pokud současný vzestup stíhání korupce sice vyvolává výrazné titulky v novinách, ale má za následek pouze malá formální opatření, jde o závažnou zkoušku důvěryhodnosti nejen orgánů činných v trestním řízení, ale i legitimnosti celého politického systému.
Na druhé straně pokud úsporná opatření představují pouze část bezúhonnosti společnosti a státu, pak na druhé straně stimulační balíčky jsou příliš všeobecné. Jednoduše slouží k využívání státních půjček, tedy budoucích státních výdajů ke krytí současných. To ale může fungovat jen v případě, kdy současné výdaje podpoří budoucí prosperitu, a to navíc v dostatečné míře. Jde o to pokrýt náklady na úroky, aniž by byly negativně zasaženy příští státní výdaje. Bohužel většina stimulačních balíčků toho nedosahuje a následně přispívají k prodlužování a prohlubování krize.
Stimulační balíčky často selhávají svým zaměřením na ekonomiku současnou, a nikoli na ekonomiku budoucí. Často jsou skrytými sociálními programy pro průmyslové oblasti, ale i pro jednotlivé pracovníky s nedostatečnou konkurenceschopností. Tyto programy mohou pozastavovat pokles a být i krátkodobě užitečné, nestimulují však ekonomický růst. Stávají se spíše dlouhodobými programy nárokovatelných dávek, a nikoli prostředky pro ekonomické oživení. Ne všechny stimulační balíčky ale můžeme odmítat jako nesprávně pojmenovaná sociální opatření, anebo dokonce jako neúčelné utrácení. Investice zvyšující ekonomickou kapacitu země, například do železnic, cestovního ruchu, internetové infrastruktury, nebo investice do vzdělávání a výzkumu vytvářejí základ pro rychlejší ekonomický růst a širší zaměstnanost.
Přímá cesta Více než stimulačních balíčků je ale třeba tvořivosti. Tvořivost v tomto případě znamená schopnost použít státní půjčky na důležité, správně vybrané investice, ale také zároveň efektivní a inteligentní využití už stávajících vládních fondů. Například současná politika ČR v oblasti výzkumu a vývoje by se měla přesněji označovat jako celoživotní subvencování pro některé vzdělanější lidi pracující v továrnách.
Vláda totiž přispívá značným podílem z celkového hrubého společenského produktu na výzkum, aniž by vyhodnocovala patřičným způsobem jeho výsledky. V některých případech bývají výsledky vládou podporovaných výzkumů jednotlivými výzkumnými pracovníky prodávány do ciziny. A český stát jako by podporoval výzkum jiných států.
Naše vláda by mohla značně zvýšit jak export, tak i zaměstnanost v oblasti výzkumu, pokud by spojovala cílené investice s jasnými požadavky. Mimo jiné by se tím zvýšily daňové výnosy.
Zadlužení je ústředním problémem současné krize. Ale omezovali bychom svou schopnost jejího chápání, pokud z dluhu vytváříme černobílý problém. Nemusíme pouze krátit výdaje a také nemusíme nezbytně utrácet, abychom stimulovali. Méně klikatá cesta k příští prosperitě vede přes přísnou analýzu procesů, ale také přes hodnocení lidí zodpovědných za rozhodování o výdajích a přes hodnocení efektivity vynakládaných financí. Je třeba najít správnou rovnováhu. l
Nemusíme pouze krátit výdaje ani nezbytně utrácet, abychom stimulovali
O autorovi| Weston Stacey • výkonný ředitel Americké obchodní komory v ČR
