Kateřina Neumannová vstoupila 17. února 2005 do lyžařské historie. Ne že by tam se svými třemi stříbrnými medailemi ze zimních olympijských her dávno nebyla, ale až do toho čtvrtka čekala na skutečně velké vítězství. Přišlo na mistrovství světa v Oberstdorfu.
Při našem rozhovoru jsme se ale lyžování vyhýbali. Kateřina otevřeně uvažuje o ukončení kariéry a čím dál otevřeněji hovoří o svém osobním životě, své dceři a partnerovi, o nakládání s penězi, o penzionu v šumavském Zadově, o docela nových profesních ambicích. To prozatím nebyly veřejně dostupné informace.
V roce 1991 jste na mistrovství světa do Val di Fiemme odjížděla jako zcela neznámá závodnice, která přebývala v malinkém pokojíčku v šumavském Zadově. Nyní jste na svůj sedmý šampionát vyrážela ze svého domu a penzionu jako favoritka. Jak se změnila Kateřina Neumannová za těch čtrnáct let?
To snad ani nemůže být čtrnáct let…! Že už je to tak dávno, mi přijde neskutečné. Cesta ke konci kariéry byla dlouhá, prožila jsem si všechno možné. A když to vezmu zpětně, tak poslední dva, tři roky prožívám, co se týká života, ne sportu, to hezčí období. Předtím tomu životu chyběl třetí rozměr. Tím je pro mě nyní rodina. Lucka, přítel. Dřív to byl jen trénink, sport a Šumava. Ale měla jsem to ráda.
Dovedla jste si jako sedmnáctiletá na začátku kariéry představit, že to „někam“ dotáhnete? Že se kromě úspěšných výsledků také přestěhujete z toho pokojíčku do vlastního domu?
Vždycky jsem chtěla být dobrá. Nejlepší. Ale že bych spřádala dlouhodobé sny a plány, to ne. Šla jsem krok po kroku. Když jsem byla nejlepší dorostenka, chtěla jsem jet na mistrovství světa juniorů. A chtěla jsem tam získat medaili. Když jsem ji měla, chtěl jsem se prosadit do dospělé reprezentace. Ale určitě jsem v sedmnácti nesnila o tom, že vyhraji olympiádu. Nebyla jsem ten typ, který si v sedmnácti usmyslí, že něčeho dosáhne, a jde za tím jako buldok. Ale snila jsem o tom, že jednou budu mít na Šumavě penzionek.
To se vám splnilo.
Snila jsem o něčem jiném, než teď mám. Skutečnost samozřejmě přesahuje všechny mé představy. A rozhodně jsem toho nedosáhla svým lyžováním.
A čím?
Nikdo si snad nemůže myslet, že když vyhraji závod Světového poháru, že se tím dům zaplatí. Tak to nefunguje. S financováním mi pomáhá tým lidí, který mám kolem sebe. Ti lidé se nestarají jen o moje lyžování. Musím však přiznat, že rozsah stavby šel částečně mimo mě. O to se staral můj partner a lidi, se kterými spolupracuji.
V čem se tedy liší původní sny a skutečnost?
Představovala jsem si, že budu mít penzionek se dvěma, třemi pokojíky k pronajímání. Dnes mám čtyři. Ale velké apartmány. Můj byt je o hodně větší, než o čem jsem vůbec kdy snila.
Kdy vás to vlastně napadlo: Chci mít penzion?
To už si přesně nepamatuji. Šumavu jsem měla ráda od chvíle, co jsem sem začala jezdit. A v době, kdy jsem tu začala trvale trénovat - neříkám žít, protože jsem vždy měla ještě druhé bydlení, ať v Písku, nebo později v Praze - jsem začala přemýšlet o stavbě. Mohlo to být kolem roku 1995.
Podílela jste se na výběru materiálů, obložení, interiérů?
To ano, hodně. Můj hlas byl poradní. Viděla jsem, jak se dům kreslil, hodiny a hodiny jsme seděli s architekty a přemýšleli, co by se do něj ještě hodilo, aby odpovídal mým představám. A zároveň aby byl funkční také jako penzion. Hrubá stavba nebo rozvody šly samozřejmě mimo mě, protože tam moc poradit neumím. Ale když jsme začali řešit podlahy, koberce, dlažby, tak jsem to musela stihnout i já. To bylo náročné období. Přijela jsem ze soustředění a už na mě čekali řemeslníci a hned jsme na celý den jeli vybírat materiály. Za jeden den koberce, další den všechny dlažby. Vždy se to muselo stíhat v kratším časovém úseku, než bych si normálně představovala. Třeba bych ráda objela několik obchodů či dodavatelů a pořádně si vybrala. Termíny nás tlačily vlastně pořád. Byla jsem tři týdny na soustředění, ale přitom už mělo být to a to rozhodnuté nebo vybrané. Ano, byl to trochu stres. Ale to samotné vybírání věcí mi přinášelo radost a potěšení. Bavilo by mě to i v budoucnu.
Nakupovala jste v Česku, nebo jste využila blízkosti Německa?
Všechno je z českých zdrojů, přestože se zde najde také něco zahraničního. Ale koupeného u nás.
Máte v domě či penzionu nějakou vymoženost nebo zajímavost, kterou byste se ráda pochlubila?
Určitě relaxační centrum, kde je sauna, fitness a velký vířivý bazén. Navíc to pro mě představuje obrovský přínos v době, kdy trénuji. Škoda, že až na sklonku kariéry. Kdybych to měla již před pěti roky, mohla jsem si sportovní život daleko víc zpříjemnit. Na Zadově jsou sice nádherné terény na běhání, ale vždycky mi tu chyběla regenerace.
Když si ji teď můžete užívat dokonce ve vlastním, to by přece mohlo protáhnout vaši sportovní kariéru…
Pro olympiádu v Turíně se mi určitě bude hodit, ale jak jsem říkala, že jdu krok po kroku, stupínek po stupínku, tak už jsem dohlédla na horní plochu a dál žádné schody nevedou. Tuším, že na olympiádu 2010 ve Vancouveru se budu dívat doma v televizi.
Turín tedy bude závěr vaší kariéry?
Já jsem to definitivně neřekla a nevím, jestli to bude hned po Turíně. Ale jsem si téměř stoprocentně jistá, že to bude má poslední olympiáda.
Ne zcela jistá?
Nechytejte mě za slovíčko. Uvažovala jsem tak, že rok po olympijských hrách v Turíně je mistrovství světa v Japonsku. A tam si nechávám zadní vrátka, kdybych se náhodou zbláznila a řekla si, že to rok po olympiádě ještě zkusím.
Jenže jen dva roky po Japonsku se mistrovství světa 2009 koná v Liberci…
Nemá cenu to na mě zkoušet. Nepřipadá v úvahu. Ono se to nezdá, ale všechno utíká tak rychle. Vždyť jsme náš rozhovor začali tím, že na vrcholné úrovni jezdím už skoro patnáct let. Příští rok je něco, další rok zase. A tak to jde dokola. Jenže já takhle skončit nechci. Mám jiné představy. Chci si užívat života. Ne tady lítat po lese. Samozřejmě, že si půjdu zalyžovat, ale když budu chtít, tak si zastavím nebo popojdu, vydýchám se.
Za čtrnáct let své kariéry jste jen na odměnách za závody Světového poháru získala devět milionů korun. Další miliony vám na kontě přibyly za medaile na olympijských hrách a mistrovstvích světa. Jste bohatá, zajištěná?
Ne. (rozhodné) Nejsem chudá, ale určitě nejsem zajištěná. Ta částka sice vypadá krásně, ale musím platit daně a tým kolem sebe. Takže mi z toho zůstane polovina. To sice není málo, ale ani tolik, aby to člověka zajistilo na celý život. Pár let bych z těch peněz byla schopná žít, ale ne desítky. Také nesmím zapomínat, že jsme postavili dům a penzion a musíme splácet dluhy; věřím ale, že penzion začne vydělávat.
Nepomohly vám k zajištění ani peníze, které jste získala od sponzorů?
Většina z nich šla zpátky do sportu. Obzvlášť v posledních letech. Nemusíme chodit daleko. Servisman na tuto sezonu Ulf Olsson nás stojí kolem milionu. Při olympiádě 2002 v Salt Lake City jsme si platili dům z vlastního. To nás přišlo na tři miliony korun. Málokdo vidí, že jsme spoustu peněz vrazili zpátky do lyžování. Ale dělali jsme to rádi a proto, abychom byli ještě lepší a šli nahoru.
Jste tedy v červených, nebo černých číslech?
Jsou sezony, které byly plus, a byly sezony minusové. Ta poslední olympijská byla těžce, ale těžce minus. Získali jsme ale medaile, na to se navěsili sponzoři a následovala sezona, kdy jsme neměli takové výdaje na přípravu, takže byla zisková. Troufnu si říct, že probíhající sezona pro mě nebude plusová. Náklady jsou vysoké. O servismanovi už jsem mluvila, sami jsme si platili bydlení na mistrovství světa v Oberstdorfu. Což se nelíbilo lidem z lyžařského svazu, protože tam zajistili společné bydlení v hotelu. I pro mě zadarmo. Ale my už léta jdeme jinou cestou. Pokud mám dosáhnout velkých výsledků na mistrovstvích světa či olympijských hrách, potřebuji k tomu určitý komfort. Máme ověřené, že právě bydlení je pro mě klíčové. Potřebuji klid, pohodu a kolem sebe svoje lidi. To bych ve společném hotelu v žádném případě neměla.
Čím jste si dělala radost, když jste ještě neinvestovala do stavby?
V polovině devadesátých let jsem si život svobodné holky užívala. Mezi vrstevníky jsem byla v těch dvaadvaceti, třiadvaceti letech jistým způsobem bohatá. Měla jsem auto, i když většinou půjčené od sponzorů, cestovala jsem často do zahraničí, mohla jsem si venku koupit džíny, svetr. Mohla jsem zajít s kamarády v Praze do dobré restaurace na jídlo, i když ne do „Kontíku“. Žila jsem si pohodový život, ale kromě bytu v Písku jsem nic neměla. Nebyla jsem ovšem finančně závislá na rodičích, což považuji za příjemné.
A úplně na začátku kariéry, kdy jste příjmy neměla nijak vysoké?
I v těch osmnácti, devatenácti jsem se cítila bohatá ve srovnání s kamarády. Když jsem dokončovala školu a už jezdila v reprezentaci, dostávala jsem asi tři tisíce korun plat. To byly tehdy relativně velké peníze. Vždy jsem měla v kapse peníze na benzin, na to, abych si koupila nějaké oblečení. Ale je pravda, že když jsme vyjeli do zahraničí, rozmýšlela jsem se, jestli si za dvacet marek koupím tričko, nebo je utratím v drogerii za parfém. Samozřejmě jsem uvažovala v jiných částkách než dnes, ale byla jsem spokojená. I když mí rodiče byli vysokoškoláci, vzešla jsem ze skromných poměrů. Vychovali mě tak, že jsem byla vděčná, když jsem dostala lyže nebo oblečení.
Když dnes nemusíte přemýšlet o dvaceti eurech, vnímáte to jako satisfakci?
Tu dobu, kdy jsme v roce 1990 mohli poprvé volně přejet hranice a za těch pár ušmudlaných marek, které jsme propašovali, něco koupit, si pamatuji velmi dobře. A spíš si vážím, že jsem ji zažila. Také mě to motivovalo. Ne kvůli penězům, ale spíš abych se dostala do zahraničí. Věděla jsem, že když vyhraji nějaký závod, postoupím o patro výš a ještě k tomu dostanu nějaké peníze. Že mohu dostávat nové, lepší lyže, budu závodit v kombinéze adidas a ne v teplákách.
Kdy vás poprvé napadlo, že by vás mohlo lyžování živit?
Šlo to postupně. Potěšilo mě, když jsem se v Dukle Liberec domluvila na zaměstnaneckém poměru a byla jsem vlastně celoročně zajištěná. Ale to bylo takové momentální zajištění. Zlom nastal v roce 1993, kdy jsem v Ramsau vyhrála svůj první závod Světového poháru. Získala jsem první větší peníze a mohla přemýšlet, co si pořídím. Třeba auto. Ale nikdy jsem neuvažovala tak, že bych počítala, kolik musím vyhrát závodů, abych se zajistila na celý život.
Ví se o vás, že ráda jezdíte rychle ve sportovních autech. Dokonce jste jednu dobu vlastnila Audi TT. Pořídíte si zase jednou takové auto, až dcera Lucie povyroste?
Už asi ne. Mně se ta auta pořád strašně líbí a ráda občas jezdím rychle, ale koupila bych si ho jedině tehdy, kdybych byla tak bohatá, že by to bylo druhé nebo třetí auto do rodiny. Pokud budu mít jedno, tak určitě ne sportovní. Z praktických důvodů. Pokud někam cestuji, tak s hodně věcmi, a ty by se do sporťáku nevešly.
Z neznámé lyžařky jste se postupně vypracovávala v uznávanou veličinu. Jak se měnil přístup sponzorů a partnerů?
Živě si pamatuji situaci kolem olympiády v Naganu 1998. Do té doby jsem se o všechno starala sama. Hledání reklamních partnerů bylo dost chaotické. Člověk se s k nim dostal většinou přes známé. Po Naganu jsem zjistila, že to opravdu nejsem schopná zvládnout sama. Neuhlídám smlouvy po právní stránce, ani jejich dodržování, plnění. Ono nestačí, když si na sebe nalepím sponzorskou nášivku. Přestala jsem to zvládat. Systematický vývoj to nabralo, až když jsem v roce 1999 narazila na slušnou a velice dobře fungující manažerskou skupinu, se kterou spolupracuji doposud.
Jak jste až do Nagana hledala sponzory? To jste přišla a řekla: Jsem Kateřina Neumannová, lyžařka, byla jsem na olympiádách a pojedu na další, dejte mi, prosím, peníze?
Do Nagana jsem měla pouze dva větší reklamní partnery. Metrostav, který mě provázel od juniorských let. Zase to byla náhoda postavená na osobních kontaktech. Jan Weisshäutel, který v Česku zastupuje a prodává lyže značky Madshus, měl v Metrostavu kontakty, tak mě tam jako juniorku přivedl ukázat. A oni se mnou díky generálnímu řediteli Bělohlavovi spolupracují neustále. To byl pevný a záchytný bod, který mi od začátku hodně pomohl. A dalším partnerem byla Česká spořitelna. Ta zase díky tomu, že jsem závodila na horských kolech v jejich týmu. A později vznikl nápad propojit zimu a léto.
Po Naganu se partneři jen „valili“?
Přišlo sice pár nabídek, ale nic z toho nevzniklo. Olympiáda to byla úspěšná, hlavně kvůli hokejistům, a já jsem se k té skupině připojila, nějaké možnosti reklamy a propagace výrobků, jako vitaminy, se naskytly. Dnes lituji, že jsem v té době ještě nespolupracovala se svojí manažerskou skupinou. Určitě jsem mohla vydělat víc. A ani pak začátky naší spolupráce nebyly jednoduché. V prvním roce jsem velké výsledky nezaznamenala, někteří sponzoři, jako Česká spořitelna, skončili. Proto jsme museli začít budovat nový systém marketingu a reklamy spojený s mojí osobou.
Bavilo vás natáčet reklamní spoty, nechat se fotografovat?
Dnes už vzpomínám s úsměvem, jak jsem to tehdy dělala na koleni. Smlouvy jsem jen tak přelétla a potom mě překvapilo, když Česká spořitelna chtěla natáčet reklamu. Já jsem si totiž myslela, že naše spolupráce spočívá v tom, že „vozím“ Českou spořitelnu na hlavě. Musím přiznat, že natáčet tři dny reklamu těsně před mistrovstvím světa není nic příjemného. Nyní už se to neděje. Ne, že bych nemusela natáčet reklamy, ale máme vyhrazené termíny, kdy to nebude rušit trénink ani přípravu na závody.
A když už k tomu dojde, je to zábava?
Pro mě to taková zábava není. Přistupuji k tomu profesionálně, nebo se o to aspoň snažím. Ale přiznávám, že mě to příliš nebaví, protože se jeden záběr opakuje mnohokrát. Já jsem na nervy z toho, než se vůbec začne. Než se to nasvítí, než se všichni připraví, než se štáb sehraje. Klidně bych si to odpustila.
Můžete si dnes dovolit vybírat, či dokonce odmítat některé partnery?
Nejsem v takové pozici, abych partnery odmítala. Naštěstí jsme ještě nemuseli odmítnout nabídku, která by se nám nelíbila z etických důvodů. Třeba alkohol, cigarety. Vždycky zvažujeme také jméno partnera, protože bych ráda vůči veřejnosti zůstala jako někdo, kdo má úroveň a nebere všechno.
Do čeho byste nešla?
Prášky na hubnutí. Alkohol, cigarety. Nechtěla bych lidem z televizní reklamy lhát: Pijte koktejly a zhubnete. Když vím, že to nefunguje.
Proč se nyní v televizi příliš neobjevujete?
Nám takový stav spíš vyhovuje. A to kvůli hledání dalších partnerů. Televizní reklama je příliš agresivní, a pokud člověk měsíc propaguje výrobek v televizním spotu, je okoukaný a nikdo další už ho nechce. A také to je o penězích. Za televizní reklamu samozřejmě musíme chtít daleko víc. Lhala bych, kdybych řekla, že se nám nabízejí samé televizní reklamy. Tak to není. Nějaká nabídka se objevila, ale nebyla zajímavá finančně. Aby se nám to vyplatilo, musela by to být částka, která by kompenzovala, že tím přijdeme o jiné dva sponzory.
Jakou roli ve vašich příjmech hrají peníze od Madshusu či jiných výrobců sportovního vybavení?
Druhořadou. Je jistě příjemné získávat bonusy za výsledky, ale hlavní sponzoři nám dávají více.
Dá se říct, že jste pro norský Madshus tím, kým je Hermann Maier pro Atomic?
To bohužel ne. Hermann Maier je světový gigant. Madshus je menší norská firma a běžecké lyžování je daleko menší byznys než sjezdové. To se nedá srovnávat.
S Madshusem spolupracujete téměř od začátku kariéry a šéf jeho českého zastoupení Jan Weisshäutel vám hodlá nabídnout spolupráci i po skončení vaší aktivní kariéry. Berete?
Já bych se tomu nebránila, protože u sportu budu chtít zůstat. Je to logické, protože spolupracujeme již dlouho a já jsem se jménem firmy spojená. Mohla by to být jedna z mých aktivit. Ale ráda bych se věnovala ještě dalším. Sportovnímu managementu a sportovní reklamě. Nevylučuji ani olympijský výbor. Neříkám, že je to nyní moje priorita, ale je to oblast, která by mě zajímala.
Český olympijský výbor, nebo mezinárodní?
Český. Jsem členem jeho pléna. Na mezinárodní zatím nemám kontakty. Byla jsem jen v pracovní skupině sportovců Mezinárodní lyžařské federace.
Takže se jednou dočkáme toho, že Český olympijský výbor povede oštěpař Jan Železný a vy budete jeho místopředsedkyní…
Takovou konstelaci jako reálnou nevidím. Možná se však vrhnu i na pomoc dětem. Už se rozběhl projekt Hledá se nová Kateřina Neumannová. Na něm bych se ráda podílela. Už proto, že jde o dlouhodobou akci, která by měla vyvrcholit na mistrovství světa 2009 v Liberci. Ale hned přiznám, že neuvažuji o tom, že bych po skončení kariéry začala trénovat děti. To by mě možná mohlo bavit až v padesáti.
Ve firmě Madshus jsou s vámi velmi spokojení. Díky tomu, že jezdíte na jejich lyžích, zvyšují prodeje v Česku. Máte z toho nějaký profit?
Tak by to mělo fungovat a jsem ráda, že funguje. Profit z toho nemám, protože mám pevnou smlouvu s firmou Jana Weisshäutla a výše odměny se neodvíjí od prodejů lyží.
Máte takových kontaktů jako s Madshusem víc?
Zatím ne. Ale závodníci většinou zůstávají věrní značkám, se kterými jsou dlouhodobě spjatí. Nemyslím si, že když někdo po dvou letech mění lyže, může být pro výrobce do budoucna užitečný. Takže si dovedu představit, že bych pro Madshus testovala lyže, podílela se na jejich vývoji, protože o jejich vlastnostech něco vím. A vážím si i toho, že mi další výrobci, třeba holí Swix a vázání, dnes dávají své novinky k testování. Berou mě jako svého člověka a přivezou mi tajnou věc. Je příjemné cítit takovou důvěru.
Rozčílilo vás, že vám výkonný výbor Svazu lyžařů ČR „zakázal“ spolupráci s organizačním výborem mistrovství světa 2009 v Liberci?
Nebylo mi to příjemné. Zvlášť proto, že to bylo dva dny před závody a celou dobu mě „naháněli“ novináři. Ale zásadní význam rozhodnutí funkcionářů nepřikládám. Jsem jen zvědavá, co nám ještě tihle lidé, kteří nás řídí, připraví. Jen se znovu potvrdilo, že pro ně není české lyžování a jeho budoucnost prioritou. Že mu nerozumějí. Utvrdilo mě to v tom, že na těch vysokých místech nemáme ty správné lidi. Se šéfem organizačního výboru Romanem Kumpoštem jsem na spolupráci domluvená, a pokud se ještě domluvíme na některých detailech, pracovat pro ně budu. Jsou schopni pro mě vytvořit funkci, která se bude jinak jmenovat a nebude v kolonce, na kterou má vliv svaz.
V jaké oblasti?
Nejspíš v mediální. Ale ráda bych byla i v kontaktu s partnery, sponzory, kde bych mohla pomoci tím, že ty lidi znám.
Ale co kdyby vaše působení ani později vedení lyžařského svazu neschválilo?
Já doufám, že už tam tou dobou sedět nebudou.
Dovedete si představit, že by vás titíž lidé, kteří vám nyní spolupráci s Libercem kvůli pokračující kariéře zakázali, po jejím ukončení požádali o spolupráci?
To nedovedu. Buď tam nebudou, a nebo tam budou, ale za mnou nepřijdou, protože vědí, že bych s nimi nikdy nespolupracovala. A nebo bych dělala všechno proto, aby co nejdřív skončili.
Dokážete v této vyhlášené válce žít?
Válka momentálně není. Byla na podzim před začátkem sezony kvůli reprezentační smlouvě a šla mimo mě, byla na manažerské úrovni. A jsem zvědavá, jestli se bude opakovat před příští sezonou. Což je možné. Ta válka. Já ale nepotřebuji být ve styku s vedením svazu. Jednoznačně mi z toho vyšlo, že se o sebe musíme starat sami, protože oni nám nepomohou. Ale i přes ty chladné vztahy, které se mi vůbec nelíbí, funguji slušně. Myslím s reprezentačním týmem, se servismany. Tam to probíhá v pohodě. Ale management a funkcionáře prostě neberu!
Dokážou vám po vítězství poblahopřát?
Když nezajedu, tak nic. Když vyhraji, přijde textová zpráva. Nemohu jim upřít, že by mi nepogratulovali. Základní slušnost tam zůstala.
Jednu dobu se o vás psalo, že si ráda vyrazíte do společnosti. Kde budete žít po skončení kariéry? Na Šumavě, nebo ve městě?
S tou společností už to není tak horké. Od té doby, co mám malou Lucku, na to není čas. Společnost se musí obejít beze mne. Ano, samozřejmě si ráda vyjdu s přáteli, zvlášť poté, co několik týdnů trénuji buď na Zadově, nebo někde v zahraničí. Není mým cílem žít 365 dní v roce na Šumavě. Ano, mám to tam ráda, ale stejně tak mám ráda Prahu, kde mám byt a kde očekávám také většinu své budoucí práce. A na Šumavu budu jezdit odpočívat, trávit volný čas.
Dovedete si představit život v zahraničí?
To určitě ne. Ráda cestuji, nebránila bych se tam strávit nějakou dobu pracovně, ale žít bych tam nechtěla. Jako řešení vidím Prahu. Až Lucka začne chodit do školy, nechtěla bych, aby to bylo ve vsi. Proto budeme žít víc v Praze.
Mnoho vašich příznivců stále nepochopilo, proč tajíte jméno otce své dcery Lucie.
To nepotřebují chápat.
Co vás k tomu vedlo?
To jsou čistě naše osobní důvody. Myslíme si, že tím je náš život jednodušší. Prostě nám to vyhovuje a domluvili jsme se tak. Hned na začátku jsem oznámila, že jméno otce neřeknu, a nemám důvod to po dvou letech měnit.
Nebojíte se, že s přibývajícím věkem dcery a jejím chápáním přijdou problémy?
Pro Lucku se zatím nic nemění. Ona má komu říkat tatínku, já mám partnera. Věřte, že Lucinka tím nijak netrpí. Uvidíme, až bude starší. Ale záleží, jestli to v tu dobu bude někoho zajímat. Až bude umět číst, tak otázka, kdo je jejím otcem, bude pro veřejnost nezajímavá. Existuje spousta lidí, kteří se mají rádi, žijí spolu, mají děti a nejmenují se stejně. Lucka v tom určitě nebude výjimka, aby se na ni dívali jako na exota. A pokud by se někdy skutečně zeptala, proč jsme se tak rozhodli, řeknu jí, že to tak pro ni i pro nás bylo lepší.
Prý jste se před zveřejněním zprávy o svém těhotenství radila s lidmi z mediálních agentur, jak to oznámit…
To je pravda. Chtěla jsem radu, jak předejít tomu, aby se mě každý ptal na tatínka dítěte. Jestli mám na tiskové konferenci vystoupit a oznámit, že jméno otce neřeknu a aby se mě na to novináři neptali, nebo jestli mám počkat na otázky.
Nemyslíte si, že byste měla navždy klid, kdybyste tehdy řekla: Otcem mého dítěte jen ten a ten?
Neměla. Našlo by se jiné téma.
Přesto - nežijete dva roky v určitém napětí, jestli se ta informace dostane na veřejnost?
Ne, my skutečně v žádném napětí nežijeme. Žijeme úplně normální život. A zřejmě bychom ho žili, i kdybych jméno otce oznámila. Proč jsme to neřekli, jsou naše vnitřní a osobní záležitosti. Nechci se k tomu už vracet a to rozhodnutí nebudeme přehodnocovat. Většina lidí by mohla pochopit, že žiji hodně nestandardní život a můj partner má svou práci, při níž se nemůžeme každý den vidět.
V lyžařském světě se zřejmě ví, kdo je otcem vaší dcery. Nemáte obavu, že někdo z nich by mohl tu informaci zveřejnit?
To neovlivním. Cítím to tak, že kolem sebe nemám jen přátele, ale také lidi, kteří mě rádi nemají a mohou to použít. Ale to je jejich problém. Já se k tomu jen nebudu vyjadřovat. O to víc si vážím sportovních novinářů, kteří buď vědí, a nebo tuší, kdo je otcem, a nikdo z nich to nenapsal, protože respektují moje rozhodnutí.
Co když vás někdo uvidí například na procházce s kočárkem?
To je přece náš problém. Vždyť se mnou může jít bratr, děda nebo kamarád. Já jen odmítám říct: Ano, toto je otec Lucinky.
Kateřina Neumannová (32) se narodila 15. února 1973 v Písku. Začínala jako kanoistka. Na lyžování se vrhla, až když studovala sportovní gymnázium ve Vimperku. Patnáct kilometrů od něj leží šumavské centrum Zadov, které se pro Neumannovou stalo druhým domovem. Trénuje tam, nyní si tam nechala postavit dům s penzionem. Po celou její kariéru ji provází kouč Stanislav Frühauf.
Kateřina Neumannová získala čtyři medaile na zimních olympijských hrách 1998 v Naganu (jedna stříbrná a jedna bronzová) a v Salt Lake City 2002 (dvě stříbrné). V německém Oberstdorfu se 17. února 2005 stala mistryní světa v běhu na 10 kilometrů volnou technikou. Má také dvě bronzové z mistrovství světa (Trondheim 1997 a Ramsau 1999). Po olympijských hrách 2006 v Turíně, či nejpozději po světovém šampionátu 2007 v Japonsku ukončí sportovní kariéru. Jen na odměnách v závodech Světového poháru získala kolem devíti milionů korun.
V červenci 2003 porodila dceru Lucii. Jméno jejího otce odmítla zveřejnit. Je svobodná.
