Daleké cesty za pacienty

12. 7. 2005

Lékaři zdolávají stovky kilometrů, aby pomáhali tam, kde jich je nedostatek

Doktor Johannes Wantzen začal nedávno dojíždět do práce: jednoho rána ve své hondě s pohonem všech kol projel okolo hrázděných domů a zřícenin hradů lemujících řeku Rýn na sever od svého domova u německé Mohuče. Po dvou hodinách dorazil na letiště Kolín/Bonn a nastoupil do letadla společnosti easyJet do Liverpoolu. Odtamtud cestoval v pronajatém autě další tři hodiny do waleského Gwyneddu. Od deseti hodin večer strávil Wantzen celou noc na návštěvách u pacientů v oblasti, která je tak izolovaná, že starší lidé tam někdy mluví jen velšsky.
Z Německa do Walesu je to zatraceně daleko, ale Wantzen není jediným z evropských doktorů, kteří dávají nový význam termínu „lékaři bez hranic“. Protože Británie má nedostatek místních praktických lékařů, kteří jsou ochotni pracovat v noci a o víkendech, provádí nábor doktorů z celé Evropy, aby tuto mezeru zaplnila. Devětačtyřicetiletý Wantzen je jedním ze stovek lékařů, které přilákala nejen hodinová mzda od 90 dolarů výš, ale i šance získat širší pracovní zkušenosti. „Vždy jsem měl slabost pro práci v cizině,“ přiznává Wantzen, který pomáhal zastavit šíření cholery a moru při čtyřletém pracovním pobytu na Madagaskaru. Od ledna tráví až deset dnů vcelku mimo Mohuč, kde má ordinaci, a léčí pacienty v Gwyneddu a dalších místech.
Počet létajících evropských lékařů určitě poroste. Právě teď jich je nejvíce zapotřebí v Británii následkem loňské změny nařízení tamní Národní zdravotní služby (National Health Service Corps, NHSC), jež britským lékařům umožňuje, aby odmítali noční a víkendové služby. To vedlo k prudkému nárůstu zahraničních lékařů, kteří využili pobídkové odměňování, jež může přesáhnout 500 dolarů za hodinu v případech, kdy se místní zdravotní úřady nemají doma kam obrátit. Podle Všeobecné lékařské rady (General Medical Council, GMC) se počet německých lékařů, kteří se poprvé zaregistrovali v Británii, v loňském roce více než zdvojnásobil na 771 a počet českých lékařů vzrostl sedmkrát na 228. Soudě podle předběžných údajů z roku 2005, nic nenaznačuje, že by tento příliv polevoval. Nedostatek lékařů se zároveň začíná projevovat i jinde v Evropě, protože stále méně mladých lidí se rozhoduje pro tvrdé podmínky a dlouhé služby, jež s sebou toto povolání přináší.

Ekonomicky efektivně.

Teoreticky je tohle jeden z případů, kdy se ukazuje užitečnost jednotného evropského trhu. Pracovníci nejsou svazováni státními hranicemi a můžou se volně přemisťovat tam, kde jich je nejvíc zapotřebí, čímž vzniká efektivnější ekonomika. Díky nástupu nízkonákladových aerolinií, jako Ryanair, je v současnosti možné žít na jednom konci Evropy a létat levně do zaměstnání na druhý konec. „Často je levnější najmout si evropského praktického lékaře a uhradit mu letenku než platit hodinové sazby, jež požadují britští lékaři za práci v noci a o víkendech,“ uvádí Steve Moore, který má na starosti marketing ve společnosti Medacs Healthcare Services, jež pro britskou Národní zdravotní službu zajišťuje dočasný personál.
Cestující pracovníci jsou však často příčinou sporů. Zprávy o invazi polských instalatérů do Paříže a o polských řeznících, kteří připravují Němce o práci na jatkách, vyvolaly obavy z přílivu levných pracovních sil z nových členských zemí Evropské unie. V debatě mají fakta často druhořadý význam. Jednou ráno překvapili doktora Wantzena reportéři britských bulvárních plátků, když vycházel z velšského hotelu, kde byl ubytován. Britská média klamně informovala, že kromě normální hodinové sazby velšské zdravotní úřady hradí Wantzenovi a dalším německým doktorům náklady na dopravu a stravování. „Jakmile se to objasnilo, zájem opadl,“ poznamenává David Phillips, náměstek ředitele pro neplánovanou péči v místní zdravotní radě v Gwyneddu.
Je ovšem pravda, že bohatší země lákají lékaře z chudších zemí. Britské náborové agentury inzerovaly v Polsku roční mzdy ve výši 90 tisíc dolarů, což je pro britského lékaře podprůměr, ale spousta peněz v Polsku, kde si zkušení doktoři mohou vydělat zhruba patnáct tisíc. Třebaže je s tím spojena spousta papírování, předpisy unie hodně usnadňují práci v zahraničí gynekologům, pediatrům a dalším specialistům. Polská komora lékařů a stomatologů uvádí, že do ciziny již odjela více než desetina tamních anesteziologů. „Bude-li tento trend pokračovat, Polsko čekají problémy,“ tvrdí Malgrozata Brozowska, vedoucí zahraničního oddělení komory.
Británie není jedinou evropskou zemí, která využívá finančních pobídek, aby přilákala doktory. Východoněmecký stát Sasko nabízí 70 tisíc dolarů splatných v období pěti let lékařům, kteří převezmou praxi po kolegovi odcházejícím do penze. Někteří tamní starostové jdou ještě dál a nabízejí lékařům levné prostory pro výkon praxe i bydlení, a dokonce i těžko dostupná místa ve školkách pro jejich děti. „Polovině z našich praktických lékařů je přes šedesát a region není pro lidi odjinud moc atraktivní,“ konstatuje Helke Zirmová, ředitelka zdravotního úřadu okresní správy Torgau-Oschatz, venkovské oblasti u Lipska.
Místní lékaře ne vždy zahraniční konkurence těší. Tým ortopedických chirurgů z kliniky Hessingpark v německém Augsburgu získal několik kontraktů, aby britské Národní zdravotní službě pomohl zkrátit dlouhé čekací seznamy na jednodenní chirurgické zákroky. „Pacienti byli rádi, že už nemusejí dál čekat,“ říká Ulrich Boenisch, zdravotní ředitel kliniky. Ovšem někteří britští lékaři se na své zahraniční kolegy – ačkoli několik z nich získalo vzdělání v Británii – zjevně dívali spatra.
Základním problémem je to, že z lékařských fakult v Británii, Německu a dalších evropských zemí vychází příliš málo lékařů. Britské univerzity se potýkají s nedostatkem profesorů medicíny, který brzdí zápis studentů a přísun nových doktorů. V oborech, jako patologie, psychiatrie, anesteziologie a chirurgie, činí počet akademických pracovníků 75 procent nebo ještě méně v porovnání s úrovní roku 2000. To je z velké části způsobeno tím, že vyučující odcházejí do důchodu rychleji, než mohou být přijati noví. V Německu je na lékařských fakultách studentů dost, ale příliš mnoho z nich buď studia nedokončí, nebo si raději zvolí práci v příbuzných oborech, jako je farmacie, než aby se starali o pacienty. V roce 2003 nevykonávalo praxi 23 procent Němců s lékařským diplomem oproti osmnácti procentům v roce 1991. Při průzkumu provedeném počátkem letošního roku pro německé ministerstvo zdravotnictví se zjistilo, že mnoho mladších lékařů si stěžuje na diktátorské šéflékaře v nemocnicích a na třicetihodinové i delší směny.

Osobní pocity.

Odpovědí není jen vyšší plat, ale i větší profesní uspokojení. Lékaři často uvádějí, že peníze sice určitou roli hrají, ale že práce v cizině je přitahuje z důvodu osobní autonomie, kterou lékařům dává britský zdravotní systém. A dále to, že chtějí úspěšně zvládnout výkon praxe v odlišném systému a s využitím jiného jazyka. „Někteří doktoři se do toho pouštějí kvůli rychlému výdělku, ale jiní si tak rozšiřují své znalosti a dovednosti,“ tvrdí Thomas Hellwig, pětatřicetiletý německý lékař, který pracuje v jedné pařížské nemocnici a občas si přivydělává v Británii.
To je na migraci lékařů pozitivní. „Nemoc se nezastaví na státních hranicích,“ konstatuje Lisette Tiddens-Engwirdaová, generální tajemnice Stálého výboru evropských lékařů se sídlem v Basileji, který vyvíjel nátlak, aby bylo pro lékaře snazší vykonávat praxi mimo domovské země. „Je velice důležité učit se od jiných a pozorovat, jak jiní pracují.“ Dobrá medicína by měla být nakažlivá.