Trestní stíhání herce Mariána Labudy bylo vedeno podle paragrafu, který hovoří o tom, že řidič má jet vždy takovou rychlostí, aby za každé situace zvládl vozidlo. On sice zabil dvě ženy, ale ty se pohybovaly na dálnici po přecházející nehodě. Pan Labuda povolenou rychlost nepřekročil, reagoval přirozeně, šlápl na brzdu a dostal smyk. Nemohl předpokládat, že někdo na dálnici bude sedět na svodidlech. Podle tohoto paragrafu je možné odsoudit každého: tady si jen trest hledá viníka. V tomto paragrafu cítím silně závan totalitní justice. To by mohl také platit paragraf, podle kterého by měl chodec chodit po chodníku tak, aby se mu nic nestalo…
Především musím říci, že jsem civilní soudce, takže nemohu o tomto případu hovořit příliš zasvěceně. Zaprvé řidič auta, na rozdíl od chodce, má v rukou zbraň, proto jeho ostražitost musí být větší. Je ale zřejmé, že i k nám přijde trend, kdy se při dopravních nehodách, v případech nedbalostního ublížení na zdraví, budeme přiklánět k narovnání mezi pachatelem a poškozeným nebo pozůstalými, jako je tomu třeba ve Spojených státech. Takové věci by se asi neměly řešit v trestním řízení, protože to se může stát každému. Všichni řídíme a jen za jednu cestu do Brna člověk zažije tři situace, kdy by mohl být také pachatelem. K soudu by měly přicházet jen takové případy, kdy se řidič dostane svým zaviněním do stavu, kdy by neměl řídit nebo závažně poruší předpisy.
U nás stále veřejnost žádá Chammurapiho: oko za oko, zub za zub. Nedávno dostal nějaký chlapec osm let natvrdo, protože vjel u diskotéky mezi lidi a jednoho člověka zabil. To je ten případ, kdy by se řidič měl nepochybně dostat před soud. Osm let je ale pro prvotrestaného a pokud tak neučinil úmyslně, hodně. Navíc, pokud vím od trestních soudců, výše trestu nemá vliv na míru kriminality.
Obecné mínění je ale opačné: Když se zvyšuje kriminalita, je třeba zvýšit sazby…
Bohužel. Zrovna včera jsem slyšel v rozhlase od doktorky Vodičkové z Fondu ohrožených dětí, že u nás je nejvíce týraných dětí v Evropě, což je pro mně děsivé zjištění. Reakce ale byla: novelizujeme trestní zákon a zvýšíme sazbu, abychom tomu zamezili. Domnívám se, že to je špatná cesta. Ať se zavede více soukromoprávních prvků i do trestního řízení. K čemu je pozůstalým, že movitý viník bude sedět ve vězení deset let. U dopravních nehod se dá ledacos řešit z pojistky: každý má minimálně povinné ručení. Život je sice nenahraditelný, ale kompenzace v majetkoprávní rovině mi přijde rozumnější než přemrštěný trest. Jsem přesvědčen jako vy, že případy dopravních nehod by se měly dostávat před soud jen ve fatálních případech.
Tento přístup by znamenal i jiné pojetí role advokátů ve společnosti: to by ale šlo o zásadní změnu…
V Čechách je skutečně tendence s jakoukoliv prkotinou či náznakem sporu spěchat před soud. To je nezdravý trend a všude v civilizované Evropě a v USA je ten trend opačný: velice intenzivně se posilují cesty jak odklonit spory do mimosoudního narovnání. Jsme u mediace, smírčího řízení, které by – podle mě – mělo být v některých sporech povinné. Příklad: péče o nezletilé děti, náhrada škody na zdraví, aby se poškozený nevláčel před soud a nezažíval trauma při výslechu či znaleckém zkoumání. Měl by vzniknout tlak na to, aby obě strany rozumně, mimo soud, řešily své sporné záležitosti. Tento tlak je v jiných právních systémech až brutální.
To by se možná změnilo, kdyby se zvýšily soudní poplatky, ne?
To mě nedávno napadlo, když se zpěvák a herec Krajčo oženil a za dva měsíce rozvedl. Za rozvod zaplatil soudní poplatek 600 korun. Je zřejmé, že tento člověk si dělá z institutu manželství, z úřadů i ze soudu legraci. V takových případech by měl být soudní poplatek třeba dvacet tisíc.
Cesta k odklonu od soudních řízení může být i v tom, že jednoduché rozvody, při nichž dojde k dohodě o majetku, bydlení i o dětech, kdy soud v podstatě jen hraje divadlo, že něco rozhoduje, by mohl řešit stejný matriční úřad, který oddává.
Soudy by měly soudit skutečné kauzy. Dnes je to bohužel často tak, že lidé ani netuší, v čem je vlastně mezi nimi spor. Poprvé se sejdou v jednací síni a tam se začne vyjasňovat, kde je podstata sporu, a to je zásadní chyba. Tento proces očištění sporu na jádro by se neměl odehrávat u soudu v jednací síni.
Kdo by byl tím arbitrem, když ne soudce?
Třeba v Norsku dvě třetiny sporů končí u rady, kterou ustanoví starosta z bezúhonných občanů, přirozených autorit. Pak existují i sofistikovanější smírčí řízení. V některých zemích jsou vyškolení mediátoři, nemusí to být ani právníci, kteří s lidmi důkladně proberou jejich případ, vysvětlí jim, kolik by je stál soud a navrhnou jim nějaké levnější způsoby řešení, která jsou kompromisní. Pokud už se dostane spor k soudu, tak by mělo proběhnout předjednání, které by neměl vést soudce, nebo určený soudce, který by potom už nerozhodoval. Jde i o to zvýraznit význam samotného soudního jednání.
To by ale musely platit jiné zákony, aby taková rozhodnutí mediátorů měla konečnou platnost…
Samozřejmě by musel být zákon o mediačním řízení. Ale ani to by nebylo samospasitelné řešení. Soudci mají velký dluh: Dodnes vedou často řízení tak, že se u prvního jednání jen seznámí se stranami, u dalšího vyslechnou žalobce, pak protistranu, u čtvrtého jednání svědky, pak se ustanoví soudní znalec… Takhle se soudní řízení vést nesmí! Když takto soudce řízení vede, jde o jeho těžké profesní provinění. Pakliže podobných jednání je hodně a nikam nevedou, obě strany i advokáti přestanou mít úctu k jednání i k soudu. Soudce musí přesvědčit lidi, že už to první a zároveň poslední jednání před soudem prvního stupně je naprosto zásadní klíčový moment v procesu nalézání práva. Z jednání před soudem by měly mít obě strany zdravý respekt. Neměly by k soudu jít s tím, že se dozvědí o odročení na neurčito, ale musí tam jít s vědomím, že si vyslechnou rozsudek jménem republiky.
Jak docílit této změny?
Pečlivou přípravou na jednání. Změnou myšlení. Soudce musí kráčet do jednačky s tím, že za každou cenu rozhodne. Za to je placen. Ne za odročování. Říká se tomu rozhodnost a tu musí každý správný soudce buď mít v sobě nebo se jí musí naučit, což je někdy velice pracné, ale ne nemožné.
Jak by mimosoudní dohody měly vypadat, aby měly konečnou platnost?
Pokud by dohody psali smírčí úředníci či mediátoři, tak by to mělo jistou váhu a dohody by mohly být rovnou vykonatelné, jako je tomu u notářských zápisů.
Dotkl jste se podstatné věci, a to je vážnost soudu jako instituce a soudce jako představitele třetí mocnosti. Obě tyto instituce jsou různými podezřeními vůči soudcům jako jsou pánové Berka s Sovák značně narušeny. Justiční prostředí se v poslední době silně dvastuje. Co lze proti tomu dělat?
To, co zmiňujete, je obrovský balvan, který bude mít justice na krku řadu let. I kdyby nakonec byl ze všech podezřelých odsouzen třeba jen jeden soudce, půjde o určitý zlom. Zatím soudci nebyli odsuzovaní za trestnou činnost související s jejich rozhodováním. Pokud tomu tak bude, justice dostane ránu, ze které se jen tak nevylíže. Od takové chvíle by vzniklo podezření, že justice je prolezlá organizovaným zločinem, i když podle zpráv Českého Helsinského výboru a jiných institucí není naše justice prostředím, které by bylo nějakým závažným způsobem zasažené korupcí. Soudy rozhodně nejsou rizikovým prostředím. Přiznám se však, že po zveřejnění některých odposlechů mě jímá hrůza.
Na druhé straně si říkám, že vedle sebe probíhají dvě paralelní řízení: Klasické trestní, které je třeba neobratné, zdlouhavé, ale platí tam určitá pravidla hry. Platí zásada rovnosti zbraní, presumpce neviny.Pak máme druhé řízení, které vedou média, kde tato pravidla neplatí. Média vycházejí spíš z presumce viny, zejména u lidí, kteří jsou veřejně známí. S tím se jako soudce nemohu srovnat.
Jenže ve staré Evropě u politiků i u soudců presumce viny platí. Právě kvůli tomu, aby jejich úřady nebyly znevažovány.
Vezměmě si kauzy obou zmíněných soudců: existuje odposlech, v němž je zmínka o jakési třetí osobě, a to je vše. Jakmile se taková zpráva dostane na veřejnost, ten člověk, o němž je odposlechu zmínka, se už do smrti nezbaví cejchu, že byl v nějakém spojení s negativně vnímanou kauzou. Je to ale způsob pranýřování, a tím se dostáváme k etice, k vyšším principům, k mravnosti.
S etikou má problémy celá tato společnost a jednotlivé profesní skupiny jsou jen její součástí.
Jistě. Lidé se musí bát pana krále a pána Boha. U nás se nikdo nebojí ničeho: Jsme druhá nejateističtější společnost na světě, hned po Vietnamu. Ono na tom něco bude: Pokud někdo má v sobě nějakou zdravou víru, má smysl pro řád a přinejmenším má povědomí o tom, co je dobré a co je špatné. Učiní-li něco špatného, má pocit viny. A jsou to právě soudci, kteří mají obrovskou moc svými verdikty právní vědomí, a tím úroveň společnosti, ovlivňovat. My jako soudci jsme ustavení na doživotí, na rozdíl od politiků, kteří jsou zvoleni většinou na jedno či dvě období a pak někam zmizí. Do politiky jdou s vědomím, že tam budou omezenou dobu a podle toho se mnohdy chovají. Soudce během svého života soudí tisíce kauz a má vždy možnost přesvědčit dotyčné, že žijí v zemi, kde existují jakási pravidla, která by se měla obecně sdílet. Soudce by měl při své práci neustále dbát na vyšší principy i pravidla nepsaného přirozeného práva.
To, co říkáte, zní hezky, ale praxe, se kterou se člověk setkává, je většinou opačná: Řízení jsou formální, stále se odkládají a trvají strašně dlouho… Taky se říká: Pozdní spravedlnost, žádná spravedlnost.
Máme ale i staré latinské přísloví, které říká: spěchat s rozsuzováním je zločin. Ministerstvo spravedlnosti nehodnotí soudce podle toho, zda se svým verdiktem výrazně zasadili o rozvoj práva či morální rozkvět naší společnosti, sleduje jenom rychlost řízení, což je levně měřitelná hodnota. Tlačí se jen na to, aby soudce rozhodl co nejvíce věcí měsíčně. To je strašně nebezpečný trend. Nějaká kritéria být samozřejmě musí, ale souzení je duševní činnost a soud není továrna, kde se pracuje na pásu.
Mám v současné době na stole haldy žalob na dlužníky, kteří si vypůjčili před vánocemi na dárky a nyní nesplácejí. Na první pohled jednoduché věci, které soudce „seká jak Baťa cvičky“. Jenže za každým tímto spisem je jeden lidský osud člověka, který se ocitl v nepříznivé situaci, třeba lehkovážně, ale třeba taky se dostal do maléru a splácet nemůže, protože je nemocný, umřel mu partner. Sousední Německo už tento problém řešilo před dvaceti lety…
Spotřebitelské žaloby jsou a budou velkým problémem.V Německu a v Anglii mají jedno rozkazní centrum, kde se takové bagatelní záležitosti řeší pro celou zemi: elektronicky, dálkově. Ve zkráceném řízení by se vydával platební rozkaz. Bohužel u nás se zatím o tom jen mluví.
Obecně se říká: Ústavní stát je ideál. Každý stát je jen jinde na cestě k tomuto ideálu. Jak dalkeko jsme se k němu, podle vás, za šestnáct let přiblížili?
Trochu určitě. Ze svého soudcovského pohledu však vnímám zdevastované právní vědomí v naší společnosti. Spíš ho vidím jako právní bezvědomí. Ani někteří vysokoškolsky vzdělaní občané nemají základní ponětí o právu a nevědí, jak se mají chovat ve vztahu k soudům. Nevědí, co jim soud může přinést. Jak by se měli chovat, co by měli splnit, aby rozhodnutí padlo v dohledné době. Vezměme si například pojem směnky. Málokdo tuší, co je vlastně směnka. Některé směnky se musí protestovat, což dělá soud, a obávám se, že i někteří soudci by ještě dnes byli v podobné situaci bezradní. Za první republiky to dělali pošťáci, a co je směnka vědělo každé malé dítě. Podobně lidé vlastně příliš netuší, co je to konkurs, nájem, zástava, ručení. Je třeba začít soustavněji vysvětlovat základní pojmy, které ovlivňují každodenní život všech občanů v demokratické společnosti.
Tedy: Právní bezvědomí je asi hlavní důvod, proč náš stát má k ústavnímu státu ještě daleko.
V čem by se mělo změnit chování soudců, aby se situace změnila?
Soudce musí především přímo v jednací síni odůvodnit svůj verdikt, aby přesvědčil přítomné, že si za svým rozhodnutím stojí. Ten, kdo prohraje, může být sice naštvaný, ale měl by rozsudku rozumět a vědět, proč prohrál a proč k danému verdiktu soudce dospěl. Docházím dokonce k revolučnímu přesvědčení, že bychom mohli zakázat písemné rozsudky. Právě z toho důvodu, aby se soudci donutili přímo po vyhlášení své rozhodnutí vysvětlit. Strany by si odnesly záznam na CD. Soudce není od toho, aby psal vědecké práce, ale aby soudil. Takový doktor Josef Rubeš, a to byl pan soudce, to uměl a dokázal psát rozsudky čtivé a srozumitelné jak facka. Rozuměl jim i právní laik. Nebál se napsat, že svědek lže, že žaloba je nesmyslná. Nepsal, že žalobce nebyl aktivně legitimován.
To ale narážíme na podstatnější problém: takováto změna by chtěla i změny výuky na univerzitě, kde by se musel klást větší důraz na rétoriku.
Vrátím-li se k ideálu a budu se snažit popsat ideálního soudce, tak by samozřejmě měl znát procesní pravidla, umět mluvit, měl by být rozhodný, což platí hlavně pro soudce prvního stupně. K tomu by ještě takový soudce měl být schopný empatie, aby celou kauzu dokázal nahlédnout i z hlediska přirozené spravedlnosti. Příprava soudce by se měla zaměřit na to, aby byl schopný odvést co nejlepší výkon v jednací síni. Když soudce vynese rozsudek a pak strany bez odůvodnění odkáže na jeho písemné vyhotovení, je to jeden z nejhorších soudcovských hříchů. To je, jak říkal doktor Rubeš, šlendrián.
Dotkli jsme se vzdělávání. Dnes existuje tzv. Justiční akadmie, která se má starat o dovzdělávání soudců. Je tento centralizovaný způsob podle vás dobrý, nebo byste navrhoval změnu?
Centrální vzdělávání funguje všude v Evropě, má svůj smysl, zejména v tom, že soudce na týden zavřou na školení, vypadne ze svého zaběhaného kolotoče a kromě toho, co se tam dozví o nových trendech, má možnost si vyměňovat zkušenosti s lidmi, které by jinak nepotkal. Třeba v Německu kvůli tomu v akademii nemají na pokojích televize a místo toho je v budově dobře vybavená vinotéka. Ve vzdělávání zatím chybí větší akcent na nesoudcovské obory, jako je právě psychologie, logika, sociologie, etika a již zmíněná rétorika. Bohužel teď se akademie restruktualizuje, a tím se vše zabrzdí.
Aby třetí pilíř demokracie, soudní moc mohla fungovat jako samostatná mocnost po moci ústavní a výkonné, měla by fungovat tzv. soudcovská samospráva. Jak jsme podle vás pokročili v tomto směru?
Podle pana prezidenta Václava Klause by soudcovská samospráva znamenala konec demokracie v Čechách, a proto prý nepřipustí, aby něco takového vzniklo. Samospráva v čele se soudcovskou radou však funguje v řadě demokratických zemí od Slovenska po Itálii a je to pojistka proti tomu, aby na výkon spravedlnosti neměli nepatřičný vliv politici. To je také důvod, proč politici jsou proti ní. Podstata je v tom, že by se měli soudci mnohem víc zapojit do správy svých věcí. Měli by mít větší vliv na to, kdo bude čekatel, kdo soudce jejich soudu, kdo bude předsedou soudu, kdo bude přecházet na soud jiného stupně atd.. Dnes je toto vše závislé výlučně na rozhodnutí ministra, a to je špatně. Za to jsme stále zahraničními institucemi kritizovaní. Snad se situace mění: premiér Paroubek ani předseda ODS Topolánek už nejsou striktně proti.
U soudů by se také měla mnohem více oddělit správní agenda od justiční. Předseda soudu by se měl starat výlučně o soudcovské a právní záležitosti a ne o to, aby u soudu svítily žárovky a bylo na co psát. Měl by být takovým primářem a vedle sebe mít výkonného manažera - ředitele, jako je to v nemocnici.
Další téma zní: soudci a média. Z mého pohledu jeden z problémů spočívá vtom, že soudci neumí moc komunikovat, podceňují tuto komunikaci, což v době mediální demokracie je chyba, a nebo se dokonce novinářů bojí. Jak to vidíte vy?
To je veliká chyba některých soudců. Soudcovská unie se snaží o mediální politiku, ale ta může prodávat jen soudcovský stav jako takový. Jinak tomu je u jednotlivých soudců a jejich kauz. My máme u Obvodního soudu pro Prahu 1 dva tiskové mluvčí, jednoho pro civilní a jednoho pro trestní agendu, ale pozor, to není u všech soudů. U některých jako novinář můžete šeredně narazit. Často se veřejnost ani nedozví, kdy je nařízeno nějaké důležité hlavní líčení. To je zásadně špatně. Povinností správy soudu je zajistit informační servis. V Německu to dělá soudce, který soudí jen na dvacet procent a ve zbytku času se věnuje komunikaci s novináři na kvalifikované úrovni. Minimálně na úrovni krajů by měla mít justice síť tiskových mluvčí. V české justici není zajištěný nepřetržitý tok informací a bez něj to na začátku XXI. století nejde. Soudy, které nesdělují občanům či novinářům, kdy se které líčení koná, mu navíc odpírají realizaci ústavního práva, protože jednání u soudu je veřejné.
Pak je další rovina, která se týká chování soudce v konkrétní kauze. Zdá se mi, že soudců, kteří se nebojí s médii komunikovat, přibývá. Rozhodně je špatně, když soudce jako veřejný činitel před novináři uteče a zabouchne před nimi dveře. A přitom stačí tak málo: oznámit po složité kauze, že vyjdu za půl hodiny, přečtu tiskové prohlášení odpovím na tři otázky.
