Miloš Zeman má pravdu, když říká, že hospodářská dynamika není určována současnými, ale minulými činy vlády. A to i se značným zpožděním. Pokud by se tedy činnost nynější vlády měla projevit dejme tomu za dva roky, má se Mirek Topolánek nač těšit. Zeman si pochopitelně hřeje svou oblíbenou polévku ze sáčku. Hospodářský výkon České republiky loni stoupl, jak jsme se minulý čtvrtek od Českého statistického úřadu dozvěděli, o nevídaná čtyři procenta. A v polovině roku 2002 skončila Zemanova vláda. To je akorát to značné zpoždění.
V současné době v tvorbě hrubého domácího produktu inkasujeme důsledky toho, že menšinový sociálnědemokratický kabinet měl odvahu jít na hranu možností a prosadil selektivní podporu investic. Ta sice byla a je pro domácí výrobce diskriminační, ale efekt měla a má značný. Vývoj se pohybuje klikatými cestami a mezi zainteresovanými panovalo napětí, zda se nenajde advokát, který by v tehdy nových zákonech a opatřeních našel tu správnou mezeru, „vysoudil“ precedens a proces podpory zahraničních investic zpomalil, ne-li zablokoval. Nestalo se tak a vnější zdroje jsou prokazatelně hlavním zdrojem zvýšení výkonnosti české ekonomiky. Roztáčejí kola exportu do té míry, že někteří zvláště odvážní analytici předpovídají, že letos by Česko poprvé v historii mohlo dosáhnout přebytku v obchodní bilanci. A nejde už ani v pravém slova smyslu o vnější zdroje, protože jejich značnou část tvoří reinvestice už v Česku dosažených zisků.
Efekt přísunu zahraničních investic je takový, že se začíná hovořit o následování irského příkladu. A na české makroekonomické scéně se objevila nová superstar, Martin Jahn. Člověk, kterého v relativně mladém věku vláda pověřila důležitým úkolem a on ho zvládl. Stanislav Gross udělal dobře, když si vzal Jahna do vlády. Ať už to bylo z jakýchkoli pohnutek. Zda udělal dobře Martin Jahn, když do takovéto vlády šel, je druhá věc. Objektivně vzato je však vhodné, když ve vládě sedí člověk s reálnými řídícími ekonomickými zkušenostmi. Nadto nezatížený nutností politických pletich, takže normálně se chovající a reagující. Vladimír Špidla vsadil na výchovu a dosáhl toho, že inteligentní Bohuslav Sobotka je dnes už zručným ministrem financí. Bohužel, ještě víc je politikem, což relativizuje obecný užitek z jeho nové kvalifikace.
Klasikové marxismu-leninismu sice kdysi popsali jednotu politiky a ekonomiky v uzavřeném cyklu, ale praxe prokazuje, že tyto dva živly se vyvíjejí v souladu jen ve vzácných historických obdobích. Ta Českou republiku ještě nepostihla. Ale není to specifika naší mladé demokracie. Období ekonomických konjunktur se od politických liší a dokumentuje to vývoj všech postsocialistických států střední Evropy.
Dnes můžeme říci, že jejich makroekonomické pozice jsou zhruba vyrovnané. To není skvělé vysvědčení pro Českou republiku, která šla do transformace z lepších výchozích podmínek, ale je to tak. Hlavní ekonom Patria Online David Marek spočítal, že loňský český hrubý domácí produkt překonal úroveň roku 1989 o jedenáct procent, ale na Slovensku a v Maďarsku to bylo o pětinu, ve Slovinsku o třicet procent a v Polsku, které bylo na přelomu osmdesátých a devadesátých let v krizi, dokonce o více než čtyřicet procent. Jsou to zajímavá čísla, avšak někdy akcentované procentní rozdíly v rychlosti hospodářského růstu v Polsku, Maďarsku, Slovensku a Česku není třeba přeceňovat. Jednak má statistické vykazování přes důraznou snahu Evropské unie o unifikaci stále národní specifika. Zadruhé to, že česká ekonomika roste výrazně rychleji než hospodářství eurozóny, je důležitější, než že Slovensko je ještě rychlejší.
Vzpomínaný Martin Jahn, hlavní vládní ekonomický mluvčí, oprávněně říká, že česká ekonomika je v nejlepší kondici za posledních deset let. Dalo by se říct, že za všechna porevoluční léta. Důležité je, že relativně silný růst se odehrává za dlouhodobé měnové stability. Jistě je to i pozitivní důsledek členství České republiky v Evropské unii a také pokračující restrukturalizace tuzemského průmyslu. Role zahraničních investic je však dominantní. Přes řadu chyb i trapasů ukázala sociální demokracie, že pokud je státní ingerence zaměřena do správného místa, přináší poměrně rychle výrazný užitek.
Pokud se analytici nemýlí a současný růst české ekonomiky je dlouhodobě udržitelný, má pravděpodobný vítěz příštích voleb příležitost soustředit na fiskální okolnosti tvorby hrubého domácího produktu, tedy na reformu veřejných financí a penzí. Také zde se výsledky dostaví až se zpožděním. ODS dnes hýří sliby a brzy bude moci ukázat, zda má vedle toho i potřebnou kvalifikaci a odvahu. Asi by se už nyní měla poohlížet po skutečných odbornících. Politických ekonomů má dost.
