Dálnice k prosperitě

Vláda doufá, že euro bude v roce 2013 reálně za dvacku

Vládní plán jak dohnat Evropskou unii má více než 140 stran. Jmenuje se Strategie hospodářského růstu a od počátku vyvolává nejen pochybnosti, ale i konflikty. Nejprve její autor Martin Jahn podráždil sociální demokraty, za něž sedí coby místopředseda ve vládě, tím, že konstatoval nevyhnutelnost školného, poplatků u lékaře a deregulace činží. Premiér Paroubek prohlásil, že takové věci ve strategii nebudou. A také v ní nejsou. Co na tom, že bez klíčových liberálních ekonomických receptů nelze ambiciózních cílů dosáhnout.
Navíc se objevila i další pochybnost o reálnosti předpokládaného růstu. Ten má dosahovat tempa růstu ve stálých cenách zhruba šesti procent ročně a v cenách počítaných na základě parity kupní síly osmi procent ročně do roku 2013. Viceguvernér ČNB Miroslav Singer minulý týden v rozhovoru pro Hospodářské noviny upozornil, že to představuje posilování koruny o dvě až tři procenta ročně. To odpovídá posílení české měny do roku 2013 o třicet procent, tedy stavu, kdy kupní síla jednoho eura bude v Česku zhruba na úrovni 22 korun.

Strop?

Posilování české měny však zabrzdí vstup do mechanismu směnných kursů ERM II, kterého bychom se měli dočkat nejspíše v roce 2008 a zcela skončí po roce 2010, kdy má být zavedeno euro. Singer tvrdí, že takový předpoklad vývoje české ekonomiky nepočítá se vstupem do eurozóny. Zbývá jen dodat, že kurz dvaadvacet korun za euro se zdá opravdu hodně odvážný a spíše než racionálnímu vicepremiérovi by slušel premiérovu poradci Valtru Komárkovi.
Martin Jahn však s kritikou nesouhlasí a je přesvědčen, že po zafixování kurzu koruny na euro a i po zavedení společné měny porostou ceny a mzdy rychleji než ve zbytku Evropské unie. Tudíž růst hrubého domácího produktu vyjádřený v paritě kupní síly bude vyšší než ve stálých cenách, a je reálné dosáhnout tempa uváděného ve Strategii hospodářského růstu, tedy 8,17 procenta. V Jahnově dokumentu se dokonce výslovně uvádí, že plně respektuje strategii přistoupení k eurozóně, jak byla přijata vládou a ČNB.
Vývoj předpovídaný Jahnovým týmem tak fakticky předpokládá dlouhodobě vyšší inflaci a dočasný tlak na růst úrokových sazeb do doby vstupu do eurozóny. ČNB zatím považuje čtyřprocentní růst ve stálých cenách za strop rovnovážného vývoje ekonomiky. Při vyšších tempech by patrně zasáhla restriktivnější měnovou politikou. Jahn připouští možné zvýšení nyní rekordně nízkých sazeb, ale nepředpokládá žádné drama. Inflaci mírně vyšší, než je průměr eurozóny, nepokládá za nebezpečnou nebo škodlivou.
Akcelerátorem růstu v letech 2007 až 2013 má být osobní spotřeba. Přínos zahraničního obchodu a investic má být zachován, ale Jahnův tým propočítal, že růst mezd a zvyšování životní úrovně dodá ekonomice vyšší dynamiku. Rezervy jsou v poměrně vysoké nezaměstnanosti, kterou má pomoci řešit zvýšení mobility pracovní síly, kvalifikovanosti a posílení motivačních prvků v daňovém a sociálním systému. Vyšší přínos osobní spotřeby na výkon ekonomiky vyvozuje strategie také ze statistického srovnání, že v Česku činil v roce 2004 podíl osobní spotřeby 49,8 procenta HDP, zatímco průměr za celou evropskou pětadvacítku byl 58,2 procenta. Autoři strategie si jsou zřejmě vědomi makroekonomických rizik svých představ o růstu a neopomněli se v textu zmínit ani o fiskální stabilizaci a likvidaci rozpočtových deficitů, bez níž není možné zavedení eura. Strategie proto podporuje pokračující reformy veřejných rozpočtu, penzí i financování zdravotnictví.
Dalším rizikem je také stanovení kurzu, v němž bude koruna nahrazena eurem. Příliš silný kurz uškodí exportérům, příliš slabý znamená transfer národního bohatství do zahraničí. Rizikem je rovněž možná nestabilita eura v případě, že nebude dostatečná finanční disciplína u všech členských států Evropské unie.

Bruselský penězovod.

Více než makroekonomickou prognózou je však strategie návodem na použití strukturálních fondů Evropské unie. Z těch by mělo v letech 2007 až 2013 přitéct několikanásobně více peněz, než dostáváme v současnosti. Strategie cituje odhady ministerstva financí. Říkají, že na regionální politiku a politiku soudržnosti by měla Česká republika dostat 101 miliard korun v roce 2007, tato částka by se každoročně měla zvyšovat až na 136,3 miliardy korun v roce 2013. Ve sledovaném období poskytne unie cekem 831,1 miliardy korun. Odhady jsou to však zatím jen orientační, protože záleží na tom, v jaké podobě bude schválen rozpočet unie.
Dosud je většina zdrojů z Evropské unie čerpána prostřednictvím čtyř sektorových operačních programů: Infrastruktura, Průmysl a podnikání, Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství a Rozvoj lidských zdrojů. Jahn navrhuje, aby byl vytvořen speciální program na podporu podnikání a k jeho spravování by měla být vytvořena agentura, která by komunikovala s podnikateli. Pomoc podnikatelů je dosud poskytována převážně prostřednictvím operačního programu Průmysl a podnikání a rozdělení agendy by bylo výraznou úlevou pro podnikatele.
Jenže k tomu, aby bylo možné tyto zdroje čerpat, je nutné kofinancování z domácích zdrojů. Ve strategii je potřeba peněz z veřejných rozpočtů vyčíslena pro sledovaných sedm let ve výši 329,2 miliardy. To vyžaduje, aby projekty financované z peněz unie měly absolutní prioritu. Ve strategii se doslova píše: „Zajistit soulad mezi domácími a evropskými politikami tak, aby nedocházelo ke konfliktům či ke konkurenci podpory poskytované z českých a evropských zdrojů.. Jak toho dosáhnout, když ani dnes nejsou resorty ochotné vzdát se svých programů, se v dokumentu nepíše.

Bilion na asfalt.

První prioritou vládního dokumentu je infrastruktura. Síť rychlostních silnic a dálnic z dosavadních 882 kilometrů má být rozšířena na 2130 kilometrů. Dále je nezbytné modernizovat 3300 kilometrů silnic I. třídy, protože nedosahují požadovaných parametrů. Zde je zřetelný nedostatek zdrojů. Fond dopravy je získával z privatizace, ovšem s těmi nejde nadále počítat. Pokud se nenajdou nové, přijde stát o dvacet miliard korun evropských dotací ročně, celkem tedy o 140 miliard.
Jahn navrhuje jednak využít výnosy mýta a zvýšit podíl fondu dopravy na výběru spotřební daně z motorových paliv na čtyřicet procent. Jenže dosud chodilo do fondu dopravy jen dvacet procent a na rok 2005 byla tato částka snížena jen na devět procent a se změnou pro rok 2006 se nejspíše nepočítá.
V dokumentu jsou vyčísleny potřeby na investice do silniční infrastruktury a jejího provozu v letech 2005 až 2013 na neuvěřitelných 950 miliard korun. Fondy unie se na této částce mají podílet pouze 205 miliardami. Dalších 226 miliard má natéci z daně za pohonné hmoty a 140 miliard mají činit úvěry a projekty PPP. Mýto a dálniční známky by měly přinést poměrně skromných 54 miliard, což zhruba odpovídá i výnosu silniční daně.
Tato astronomická čísla jsou ještě podmíněna úsporami na straně výdajů, kdy mají být zeštíhleny Ředitelství silnic a dálnic i Správa železniční dopravní cesty a navíc hospodařit výrazně efektivněji. Jenom v případě silnic má úspora dosáhnout za dvanáct let 350 miliard korun.

Zelené miliardy.

Hned po dálnicích jsou nejdražší položkou ve strategii investice do životního prostředí, které si mají v letech 2007 až 2013 vyžádat 413,5 miliardy korun. Z toho 109 miliard činí nakládání s odpadními vodami a 119 miliard omezování průmyslového znečištění. Zde by měla být participace fondů Evropské unie skutečně významná. Dokument předpokládá, že Brusel zaplatí 70 procent investic, tedy 278 miliard korun. Je však otázkou, zda je to předpověď realistická, protože dosavadní zkušenosti s financováním programu výstavby nových čističek jsou mnohem horší.

Vědecká selekce.

Základem budoucí prosperity musí být výzkum a vývoj. Výdaje státu se v této oblasti mají zvyšovat o dvacet procent ročně tak, aby v roce 2010 dosáhly jednoho procenta HDP, čímž by se tento ukazatel dostal na průměrnou hodnotu evropské pětadvacítky. Toto zvýšení by mělo přednostně přinést peníze průmyslovému výzkumu a prostředky by měly být rozdělovány formou účelového financování, nikoli institucionálně jako doposud.
Jahnův tým kromě jiného navrhuje, aby rozhodující pro přidělování prostředků ze státního rozpočtu nebyly minulé úspěchy instituce, ale jen kvalita řešitelského týmu. Strategie tvrdí, že nevýhodou České republiky je přílišná stabilita výzkumných a vývojových organizací. Nový způsob financování by měl umožnit vznik nových výzkumných institucí a usnadnit zánik těch, které nevyhovují současným požadavkům.