Vláda může volit ze dvou správných alternativ
Neúspěchem předchozí vlády - ať již jde o postup výběrového řízení nebo o výsledek - skončila privatizace státního podílu ve skupině Unipetrol. Přitom šlo o výsledek předvídatelný (EURO 36/2000). Hlavní příčinou nezdaru bylo nepochopení toho, co je předmětem privatizace, nebo záměrné blokování prodeje. Skupina Unipetrol je totiž svou současnou strukturou naprosto nezajímavá pro jakéhokoliv strategického investora. Ministerstvo průmyslu a obchodu se nechalo přesvědčit (zřejmě vedením skupiny) o tom, že pro stát je důležité zachovat Unipetrol v současné podobě. U tehdejšího ministra Grégra, milovníka velkých třesků a velkých podniků, to asi nedalo mnoho práce. Přitom je to mýtus, srovnatelný s dnes již populárním „rodinným stříbrem“. Výsledkem bylo výběrové řízení s řadou omezujících podmínek pro budoucího vlastníka, které jsou proti jeho zájmům a ve svém důsledku i proti zájmům české ekonomiky.
Nestrategický partner Agrofert.
Průběh a výsledek výběrového řízení byl tristní. Prodávaný podíl byl přiřčen skupině Agrofert i přesto, že Rotch Energy za něj nabídl výrazně vyšší cenu. Argumentem vlády pro to byl předpokládaný spekulativní úmysl ze strany Rotch Energy. Agrofert přitom nebyl v žádném případě strategickým investorem. Pro velkou většinu výrobních programů v Unipetrolu nebyl a není totiž schopen nabídnout žádný přínos: know-how, trhy, obchodní značku, ani peníze. Vyšší cena nabídnutá Rotch Energy signalizovala, že po vhodné restrukturalizaci lze prodejní cenu zvýšit a ještě na tom vydělat. To je zřejmě strategie, kterou Rotch sledoval.
Nová vláda dala najevo, že chce privatizaci podílu v Unipetrolu dotáhnout do úspěšného konce. Zatím není známá její prodejní strategie. Začleněním Parama a Spolany do skupiny se struktura Unipetrolu navíc dále zkomplikovala. Jaké jsou alternativy? Jsou dvě: rychlý prodej nebo restrukturalizace skupiny a výhodnější prodej.
Rychlý prodej.
Varianta rychlého prodeje neumožňuje provést větší strukturální změny. To však znamená, že budoucí kupec musí mít maximálně uvolněné ruce k tomu, aby změnu struktury provedl sám. Prodej by proto měl být minimálně omezen dlouhodobě platnými podmínkami. Vítězem tendru by se striktně měl stát ten, kdo nabídne nejvyšší cenu s tím, že stát si stanoví minimum, za které je ochoten podíl prodat. Dalším důsledkem volby této strategie je připravenost akceptovat i portfóliového (nebo pejorativně, spekulativního) investora, který bude se skupinou, respektive s jejími částmi, dále obchodovat. Za několik let se tak můžeme dočkat kýženého stavu: jednotlivé výrobní programy budou provozovat strategičtí investoři. Jistou nevýhodou může být, že o nich již nebude rozhodovat stát, ale po zkušenostech s prvním tendrem je to možná spíše výhoda. Velkou předností této alternativy je čas, obnovený prodej se dá zvládnout v rámci několika měsíců.
Výhodněji.
Varianta výhodnějšího prodeje znamená investovat čas a energii do hluboké restrukturalizace skupiny. Prodej po částech, to jest dceřiných společnostech skupiny, nepřináší žádné výhody. Současné akciové společnosti Chemopetrol, Kaučuk, a další by se transformovat do nových právních subjektů, které budou reprezentovat jednotlivé výrobní programy skupiny, například plasty, kaučuk, rafinérie včetně distribuce, agrochemikálie… Podobně by měly být v rámci skupiny integrovány části infrastruktury, zejména energetika. Mezi těmito novými subjekty musí být smluvně nastaveny základní technologické a obchodní vazby. Předmětem prodeje pak jsou již nové výrobní a infrastrukturní celky a nabídka musí být směřována přímo na strategické investory. Za předpokladu příznivé situace na trhu by bylo možno v součtu dílčích výnosů dosáhnout podstatně vyšší částky. Nevýhodou je samozřejmě čas – naznačená restrukturalizace je náročná na férové rozdělení majetku a na zajištění právně nezpochybnitelného výsledku ze strany minoritních akcionářů. Odpůrci této alternativy by mohli argumentovat letošními negativními zkušenostmi se smlouvami mezi Českou rafinérskou a Unipetrolem. Zde je potřeba si uvědomit, že příčinou konfliktů nebyl princip smluv jako takový, ale zřejmě jejich nevyváženost. Zaplatili jsme tak za nezkušenost při sjednávání podobných smluv v roce 1994 a od té doby problém jejich nevýhodnosti pro Unipetrol existuje. Letos se pouze vyhrotily postoje obou smluvních stran.
Chemie zůstane pohromadě.
Obě alternativy jsou prodeje věcně správné a je jen otázkou priorit vlády, kterou z nich zvolí. Předpokladem úspěchu však je, že zvolené strategii budou odpovídat podmínky výběrového řízení, a že stát přenechá další vývoj české petrochemie soukromému sektoru. Z hlediska budoucích důsledků pro české hospodářství jsou obě alternativy shodné, jen postup se liší. Životaschopné výrobní programy se stanou součástí nadnárodních chemických společností, ty neefektivní budou utlumeny. Česká chemie zůstane nadále pohromadě – alespoň fyzicky, protože zásadní technologické vazby nelze jen tak jednoduše změnit nebo zrušit. Po stránce vlastnické se však asi rozptýlí. To by však nemělo vadit, ba právě naopak. Lze totiž předpokládat, že se tak naše „strategické odvětví“ dostane do rukou vlastníkům, kteří z něj dokáží vytvořit nejvyšší hodnotu a zajistit jeho dlouhodobý rozvoj.
