Menu Zavřít

Další Černé září

14. 9. 2011
Autor: Euro.cz

Komentář

bitcoin_skoleni

Výpadek zahraničních finančních injekcí by po vzniku samostatného palestinského státu sotva nahradily arabské země zmítané vlastními problémy

Snaha Palestinské autonomie dosáhnout na nadcházejícím Valném shromáždění OSN jednostranného uznání státnosti je přímým důsledkem politiky „urychleného řešení palestinsko-izraelského konfliktu“ vyhlášené americkým prezidentem Barackem Obamou hned po jeho zvolení. Měla zajistit „restart“ amerických vztahů s arabským světem a umožnit pozitivní vývoj v íránském a afghánském směru. V rámci tohoto plánu byly do „mírového procesu“ postupně vhazovány dříve nikdy neformulované požadavky: statut Jeruzaléma, hranic, židovských osad v Judeji a Samaří, palestinských utečenců. Logika blízkovýchodní diplomacie záhy udělala z balíčku maximálně možných izraelských ústupků minimální sadu arabských požadavků. V určité etapě si Washington uvědomil kontraproduktivnost svého kurzu, leč bylo pozdě: vedení PA už nabylo dojmu, že může dostat od Izraele „všechno a hned“, aniž by cokoli nabídlo výměnou. A protože „cestovní mapa“, ujednání z Osla, názor kvarteta zprostředkovatelů žádaly přímou dohodu s Izraelem jako podmínku vzniku Palestinského státu, bylo třeba hodit je za hlavu a založit státnost na uznání OSN. Formálním základem pro takovou žádost z hlediska Palestinců byl slib Baracka Obamy, že „Palestina bude plnoprávným členem OSN do konce roku 2011“. Slib byl učiněn v jeho projevu v OSN v září loňského roku. Očekávání Palestinců jasně označil přesluhující prezident PA Mahmúd Abbás v deníku The New York Times: „Uznání Palestinského státu OSN umožní internacionalizovat konflikt a udělat z něho nejen politickou, ale i právní páku. Budeme moci stíhat Izrael prostřednictvím OSN, organizací pro lidská práva a mezinárodního tribunálu.“ Nedosti na tom, otevře se také ještě lukrativnější možnost využít podpory OSN jakožto legálního odůvodnění pro postupnou eskalaci konfliktu s Izraelem, včetně ozbrojeného boje. Palestinci se netají tím, že „hranice z roku 1967“ nejsou pro ně ničím definitivním. Jedním z faktorů revize hranic ve prospěch budoucího palestinského státu je udržení arabských enkláv v izraelském vnitrozemí, zatímco Židé z území nového palestinského státu mají být vysídleni do posledního človíčka. Právě s tímto záměrem palestinských vůdců je spojován jejich vehementní odpor proti plánu Kissingera-Liebermana, který předpokládá výměnu arabských měst jižní Galileje za velké osadnické bloky Judeji a Samaří. Zdánlivě vykutálený nápad se může ukázat jako hotová katastrofa. Jak známo, Valné shromáždění nové státy neuznává, je to prerogativa Rady bezpečnosti OSN. V Radě bezpečnosti budou Spojené státy palestinskou žádost zaručeně vetovat. V srpnu Senát jednohlasně a Sněmovna reprezentantů drtivou většinou (407 proti 6) schválily rezoluci, která k tomu vládu zavazuje. Není vyloučeno, že Velká Británie a Francie, jakož i někteří nestálí členové RB, se hlasování minimálně zdrží. Ještě důležitější je to, že počin Palestinců zruinuje celou konstrukci blízkovýchodního mírového procesu a zmaří obří politické a finanční zdroje do něho investované v posledních 20 letech. Šéf francouzské diplomacie Alain Juppé během své červnové návštěvy regionu to řekl jasně: „Takové rozhodnutí Valného shromáždění pohřbí autoritu prezidenta Spojených států, bude těžkou zkouškou pro jednotu Evropy, rozhodně nezlepší podmínky života Palestinců.“ Zmíněná rezoluce amerického Kongresu zavazuje vládu v případě jednostranného vyhlášení Palestinského státu mu zcela zrušit jakoukoli pomoc. To se rozumí, že stejně se zachová také Izrael, dnes hlavní finanční donátor PA. Po nich může následovat také snížení evropských dotací. Výpadek zahraničních finančních injekcí (ročně zhruba dvě miliardy dolarů) sotva nahradí arabské země, dnes zaměstnané vlastními problémy. Izraelská reakce je předem dána: když nebožtík Arafat chtěl v roce 1999 vyhlásit palestinskou státnost, oznámil tehdejší (a shodou náhod i dnešní) izraelský premiér Netanjahu záměr vztáhnout izraelskou jurisdikci na bezpečnostní zóny Západního břehu. Protože rozpočet PA je ze dvou třetin založen na Izraelem převáděných příjmech z výběru daní a cel, zrušení těchto tranší bude znamenat krach celého systému přerozdělování zdrojů mezi palestinské elity. A jelikož tento paternalisticko-klientelistický systém byl tím jediným (vedle nenávisti k Izraeli), co udržovalo „národní jednotu“, může jeho zborcení vést k ukončení celého projektu palestinského národa. Bude to zkrátka těžká zkouška nejen pro politické, ale také pro fyzické přežití současných vůdců PA. Ne nadarmo komentátoři říkají, že Mahmúd Abbás, Salam Fayad a jiní jsou naživu jen proto, že je chrání izraelské tajné služby.

  • Našli jste v článku chybu?