Zdá se, že Itálie se definitivně zapojila do vleku taženého Řeckem a Španělskem. Náklady na obsluhu tamního státního dluhu se blíží nebezpečné hranici. Například minulý týden stát prodal tříleté bondy s výnosem 5,3 procenta, což bylo o 1,4 procentního bodu více než při minulé aukci před měsícem. Premiér Mario Monti se marně snaží přesvědčit investory, že rozpočtový schodek a nezaměstnanost v jeho zemi nedosahuje ani polovičních hodnot údajů přicházejících ze Španělska. Trhy jsou neúprosné, v jejich očích je osud Říma spojen s Madridem.
Je pravdou, že Itálii netrápí následky realitní bubliny nebo vysoký deficit, problém je hlavně v dlouhodobě nízkém výkonu ekonomiky. Země zabředla už do čtvrté recese od roku 2001. Veřejný dluh přitom výrazně převyšuje kritickou úroveň 100 procent HDP. Na poplach bijí i poslední statistiky, dubnový propad průmyslové produkce v Itálii byl nejhlubší ze zemí Evropské unie.
Vyhlídky na rychlé schválení strukturálních změn bohužel nejsou vůbec růžové. Monti má omezený mandát do jara příštího roku, reformy pracovního trhu se vlečou a s postupujícími měsíci se nedá očekávat, že parlamentní strany najdou odvahu k tomu, aby podpořily další nepopulární kroky.
