Prezident Bush mění svět, ale ten ho neposlouchá
Iráčtí šíité, sunnité a Kurdové, kteří k sobě navzájem vůbec nehořeli láskou, se spojili v boji proti okupantům - osvoboditelům. Mluvilo se o „velkém nevděku“ místního obyvatelstva. Psal se rok 1920 a Irák okupovali Britové. Tato paralela s dnešní americkou (či přesněji spojeneckou) okupací Iráku je možná přesnější než srovnávání současné situace s americkou válkou ve Vietnamu.
Americký prezident George Bush a jeho lidé tvrdí, že situace není zoufalá. Fakt je, že ve srovnání s rokem 1920 mohou dnes spojenci stále spoléhat na loajalitu Kurdů. Zdá se, že ani většina šíitů nepodporuje radikálního duchovního Muktadá Sadra. Kdo si však může být jist tím, že na stranu bojovníků proti okupantům se nebudou přidávat další příslušníci nejrozšířenějšího iráckého vyznání?
Ne loutkovým režimům.
Svým způsobem je dnešní situace ještě horší. V době globalizace a masových médií působí smrt vojáků i únosy civilistů velmi silně na veřejné mínění ve Spojených státech a ve všech zemích, které již své vojáky do Iráku poslaly nebo by tak mohly v budoucnu učinit.
Ani srovnávání s Vietnamem nelze vzít na lehkou váhu. Jsou zde samozřejmě velké rozdíly – válka ve Vietnamu trvala celé desetiletí a zahynulo v ní 50 tisíc amerických vojáků. Rok americké přítomnosti v Iráku přinesl 500 mrtvých vojáků. Přesto se čtyři z deseti obyvatel USA obávají, že v Iráku hrozí nový Vietnam. A o paralele s Vietnamem otevřeně mluví třeba senátor Edward Kennedy, bratr bývalého prezidenta Johna Fitzgeralda.
V čem by se však mohly Irák a Vietnam podobat? Známý politolog Fareed Zakaria to v týdeníku Newsweek vyjádřil takto: Američané ve Vietnamu podporovali loutkový režim, který byl předem odsouzen k pádu. Je nutné zabránit tomu, aby se v Iráku něco podobného opakovalo. Není už ale pozdě?
Mesiáš Bush.
Američtí odborníci se nyní přou o to, jak zachránit, co se dá. Demokratický kandidát na post prezidenta John Kerry vidí šanci v tom, že Američané získají pro své úsilí v Iráku širší mezinárodní podporu. Zapojit by se měla Organizace spojených národů i Severoatlantická aliance. Kerry také v listu Washington Post napsal, že mír v Iráku není možné vyhrát pouze vojenskými prostředky. „Potřebujeme účinnou politickou strategii,“ tvrdí volební naděje demokratů.
Jiní odborníci o těchto receptech pochybují. OSN údajně nemá v Iráku dobrou pověst z doby, kdy její program „ropa za potraviny“ pomáhal spíše zkorumpovanému režimu Saddáma Husajna než tamnímu obyvatelstvu. A i když na pomoc přijdou spojenečtí vojáci z více zemí, hlavní břímě bude nadále na Američanech. Kritičtí Iráčané stejně budou mluvit o okupaci USA. Mnozí ve Spojených státech proto volají po vyslání ještě výrazně většího počtu amerických vojáků. Tuto možnost zcela nevylučuje ani Kerry.
Jedno je nicméně jasné většině amerických expertů: něco se musí změnit. Prezident George Bush si ovšem velké pochyby o správnosti dosavadní americké politiky nepřipouští. Místo detailních představ o dalších krocích v Iráku se snaží oslovit Američany svou vytrvalostí a vírou. Snaží se vzbudit dojem, že v obsazené zemi nejde o žádné mimořádné problémy. Především opakuje své mesiášské přesvědčení: „Měníme svět. Máme povinnost šířit svobodu.“
Bush příliš nepřemýšlí o tom, zda má účinnou strategii pro předání suverenity Iráčanům na konci letošního června, tvrdí komentátor David Sanger v listu The New York Times. Pro prezidenta to jsou přílišné detaily. Bush ví pouze to, že si Američané nemohou dovolit prohrávat a ustupovat, protože by to povzbudilo nepřátele po celém světě. To je bezpochyby pravda. Ale stačí k vítězství v Iráku takové odhodlání? Další komentátoři mluví o Bushově odtržení od reality.
Vše nasvědčuje tomu, že Bush hodně ztrácí na domácí politické scéně. Velká část Američanů – více než polovina – sice nadále schvaluje loňský útok na Irák, ale pouze méně než třetina obyvatel si myslí, že prezident má dobrý plán na řešení situace v okupované zemi. Kerry se snaží těchto nálad využít: zdůrazňuje, že nebude ustupovat před nepřítelem, ale že najde účinnější způsoby boje. Právě to dnes chce většina Američanů slyšet.
Ani moc, ani legitimita.
Brilantní analýzu amerických chyb v Iráku nabídl právě politolog Fareed Zakaria. Historie vnějších zásahů v různých zemích podle něj ukazuje, že vnější síla musí mít dvě věci: moc a legitimitu. Američané v Iráku mají velmi málo od obojího.
O nedostatečné moci svědčí to, že armáda Spojených států nebyla schopna zajistit bezpečnost v zemi. Zakaria cituje studii společnosti Rand, v níž se uvádí, že je zapotřebí dvaceti příslušníků bezpečnostních sil (vojáků či policie) na tisíc obyvatel, pokud chcete zajistit bezpečnost obyvatel, a tedy i jejich podporu pro vládní struktury. K úspěchu v Iráku je tedy zapotřebí 500 tisíc vojáků či policistů, což je téměř čtyřikrát více než současný stav (počítáme-li pouze americké síly).
Není-li zajištěna bezpečnost, je to voda na mlýn fundamentalistů. „Extremistům vždy prospívá nestabilita. V takových revolučních situacích vítězí leninisté,“ argumentuje americký analytik mezinárodních vztahů.
Fareed Zakaria dále upozorňuje, že daleko větší autoritu než současná irácká vládní rada mají mezi šíitským obyvatelstvem duchovní, jako ajatolláh Alí Sistání. Jakoukoliv vládu dosazenou Američany mohou Iráčané považovat za nelegitimní. To se ostatně týká i samotného zásahu Spojených států. Právě Sistání navíc požadoval, aby prvořadou roli v Iráku hrála OSN a odmítal jednat s Američany.
Proč jste nepřišli dříve? Sorry.
Zdá se, že i americká vláda už mnohé své postoje z minulosti přehodnotila. Také Bushova administrativa nyní prosazuje větší zapojení OSN, hledá podporu u ostatních států a ohlíží se na potenciální spojence přímo v Iráku, jakým by mohl být ajatolláh Sistání, neboť mu nemusí být po chuti ambice mladého duchovního Muktadá Sadra.
Zvláště námluvy se spojenci na mezinárodní scéně jsou však nejisté. Kdo by se v současné době hrnul do Iráku? Veřejnost v zemích, které již do Iráku své vojáky vyslaly, naopak volá po jejich stažení. Aparát OSN, jejíž pracovníci se již dříve v Iráku stali terčem teroristických útoků, také nemá důvod pospíchat. NATO se zase soustředí na úspěšné dokončení své mise v Afghánistánu a lidé z bruselského sídla aliance v současnosti nepovažují širší zapojení v Iráku za možné.
Před měsíci Francouzi a Němci nabízeli navzdory svému odmítavému postoji k útoku na Irák, že pomohou s poválečnou rekonstrukcí země. Byli v podstatě odmítnuti. Řada států – včetně Polska – se přihlásila ke spojenectví s Amerikou mimo jiné s ohledem na předpokládané lukrativní zakázky pro své firmy. Jejich očekávání se nenaplnila. Leckdo se asi bude ptát: Máme teď vytahovat Američany z bryndy? Stabilizace Iráku by sice měla být prvořadým zájmem Evropanů, ale ve veřejné diskusi mohou snadno převládnout obavy z dalšího zapojování v Iráku.
Na hranicích možností.
Nelze vyloučit, že vzhledem k malému nadšení ostatních zemí se Američané nakonec pokusí zabránit své faktické porážce nasazením většího počtu vojáků. Možná se také ve vládních kruzích bude více prosazovat představa, že stabilizace Iráku si vyžádá mnohaletou vojenskou přítomnost v zemi, jak tvrdí guru teorie mezinárodních vztahů Henry Kissinger.
Nepřekročí tak ale Američané hranice svých možností? Budou chtít zvyšovat svůj již tak vysoký rozpočtový deficit dalšími vojenskými výdaji? Teoreticky je to možné. Vojenský rozpočet není až tak obrovský, jak se na první pohled zdá. Podíl vojenských výdajů na hrubém domácím produktu (dnes 4,5 procenta) býval v dobách studené války podstatně vyšší.
Otázkou ovšem je, jak trpělivá bude americká veřejnost. Každý další výdaj na zajištění bezpečnosti a rekonstrukci Iráku v očích mnoha Američanů pouze dokládá, že Bushova administrativa podcenila celkové náklady na okupaci země. Ochota tolerovat „akci Irák“ by mohla postupně klesat. A to už by hodně připomínalo Vietnam.
