Rozhovor s frontmanem Jackem Snapem
perex místo podtitulku
Jestliže se život postupně stává videohrou, tohle je její soundtrack, napsala Sarah Maslin Nirová z TimesOnline o liverpoolském duu To My Boy. Není to unáhlený soud, těžko najdete někoho, kdo dokáže “zhudebnit” laptop lépe než dva usměvaví dvacetiletí mladíci s kytarami Jack Snape a Sam White. Kritici o nich hovoří jako o dvojici, která má dobýt svět, jako o zvuku budoucnosti, nejzajímavější hudbě v Británii nebo spáse popmusic. To My Boy ještě charakterizují vtipná a místy i citlivá lyrika, parodie na elektroniku osmdesátých let a jedinečné vystupování.
„Nejsme typickou MySpace kapelou, i když nám internet hodně pomohl. Měli jsme dobré kontakty a hlavně jsme přišli s něčím novým,“ odpovídá frontman Jack Snape na otázku, jak se To My Boy podařilo prosadit mezi množstvím britských kapel.
Na vašem profilu na MySpace píšete, že zníte jako „beatiful machine“. Trendem přitom je pořizovat si tiché stroje, proč by měl někdo poslouchat zvuk strojů z rádia?
Jde o aranžmá. Zvuky strojů používáme jako pozadí, pro které můžete použít vlastně cokoliv. Samozřejmě pokud to zní dobře a je to zajímavé.
Proč jste si tedy vybrali právě počítače?
Jsou nedílnou součástí našeho života, usnadňují nám plno věcí a my místo toho, abychom si je pochvalovali, na ně jen nadáváme.
O počítačích jsou i vaše texty. Celá deska Messages zní jako óda na ně. Máte pravdu a trochu mě až zaráží, že nikoho nenapadlo zpívat o počítačích už dávno. Vždyť jimi všichni žijeme a pro nahrávání je používá mnoho kapel.
Budou vás následovat další? Budeme do kolonky hudební žánr za deset let vyplňovat „beatiful machine“?
(Výbuch smíchu.) Tak to opravdu netuším, nejsem vědma, ale možné to je. Počítače hrají v životě mé generace obrovskou roli, mnoho mých kamarádů žije SecondLifem. I já jsem neustále na internetu, což mi přijde naprosto úžasné, přestože je to šílená ztráta času. Všechny ty informace jedním kliknutím, to ještě před pár lety nebylo možné. Třeba dneska ráno jsem se mohl tady v Praze podívat na včerejší góly fotbalistů Liverpoolu.
Když jsme u hudebních žánrů, média vás škatulkují do New Raveu. To ale moc nesedí.
Kapely tohle škatulkování nikdy nemají rády a my obzvláště ne, protože řadit nás do New Rave nedává hlavu ani patu. Jsme dost specifičtí, ale někdy něco říct musíte, proto používáme termíny powerpop, electro, showtunes a progressive pop.
Časopis NME vás má za tak progresivní, že o vás píše jako o možných zachráncích hudby. Samozřejmě mě těší, když o nás někdo něco takového napíše, ale upřímně řečeno nevím, co to má znamenat. Asi v nás vidí něco nového. Je to ovšem perfektní promo.
Kdo je vůbec „ten váš kluk“?
Každý, kdo nás poslouchá, může to být i holka.
Současný model úspěšné britské kapely jsou dvě kytary, basa a bicí. Vy jste ale jen dva.
Ale máme počítač! Původně jsme měli i basáka a bubeníka, ale tohle je mnohem levnější a v některých ohledech i zajímavější.
Je pro kapelu výhodou být z Liverpoolu?
V Liverpoolu určitě ne, hudební vkus je tam hodně konzervativní, pořád se vzpomíná na šedesátky, Lennona a McCartneyho, lidi moc nepřijímají, že nemáme živé bubny. Ovšem když vyjedete z Liverpoolu, má město zvuk. I když je to tak trochu paradoxní, protože v poslední době se prosadili jenom The Corals.
A co paralela s Beatles. Existuje?
Jasně, vždyť oni také dokázali perfektně využít tehdejší technologii. Jako jedni z prvních použili studio jako hudební nástroj.
A co výhoda anglické proti české kapele?
Češi budou mít určitě problém s texty. Neovládám situaci v české hudbě, ale asi to nebude nic slavného, když neznám jedinou českou kapelu. Mám dojem, že zahraniční kapely obecně vzato se v Británii snaží prosadit tím, co u nás zrovna letí. Ale to nemůže fungovat, protože než si vydělají na letenku, jsou anglické trendy zase jinde. Musejí přijít s něčím novým, nemusí to být nutně hudba, stačí styl nebo show. To se povedlo švédským The Hives, když přijeli s taškařicí v uniformách.
K prosazení jsou třeba i dobré klipy, ty vaše jsou stejně jako hudba dost výstřední. Prostředí sci-fi, trhané pohyby… U písně Model jsme spolupracovali se skupinou začínajících režisérů Squarelips (www.myspace.com/squarelips), vzniklo něco mezi psychedelickým dětským televizním pořadem a surrealismem Jana Švankmajera.
Kdy přijde další deska a o čem bude?
Už na ní pracujeme, musí vyjít co nejdříve, abychom využili úspěchu debutu. Reálný termín je duben. Bude poněkud organičtější, chceme se na ní zabývat vztahem člověka k přírodě, podmínkami pro život na planetě a hledáním života na jiných planetách. Takže zase dost bizarní témata.
Mluvíte jenom o textech, nebo budou místo pípání počítače šumět břízy?
Samozřejmě a co je důležitější: přírodní pozadí uklidní i naší hudbu, bude usedlejší, atmosféričtější a pomalejší.
Takže skok do středního proudu?
Krok, ne skok, a nikterak velký. Všechny kapely, které se vyhrabaly z undergroundu na výsluní, musely ten krok udělat, podívejte se na White Stripes, jsou malinko víc „popy“, ale pořád skvělí a stále jsou to oni.
Může už po druhé desce přijít masový úspěch?
Do třetího alba se žádným nepočítám.
A pak?
Byl bych moc rád, kdyby nás lidé poslouchali, ale nechci se prodat. Muziku momentálně dělám pro zábavu, na nájem mám a o milionech liber nepřemýšlím.
I kdybyste se neprodali, s úspěchem končí malé koncerty.
Ale co když mě ty velké budou bavit víc? Nehledě na to, že z nich můžete udělat super show. Úspěšným kapelám kvůli internetovému pirátství nic jiného než velké koncerty nezbývá, ale proč si čas od času nedopřát utajený koncert v malém klubu.
Co lze proti pirátství podle vás dá dělat?
Asi vůbec nic. Musíme se s ním smířit a hledat, kde jinde vydělat. Může nám platit MySpace, můžeme mít v klipech product placement, důležitý bude marchendising.
Vy jej na koncertech prodáváte sami, s tím se budete asi taky muset rozloučit.
Proč? Já nechci být ta popstar s egem Red Hot Chili Peppers. Musím uznat, že by mě hodně mrzelo přijít o komunikaci s fanoušky a lidmi z různých koutů světa.
Kde se vám mimo Británii daří nejvíce?
Asi v Itálii a Německu. Plánujeme turné po Japonsku, tam bychom se mohli prosadit, mají přece počítače tak rádi. (Smích.)
V Praze jste vystoupili v klubu Bordo v rámci programu Recyclit, který do Prahy „tahá“ talentované kapely mířící z Berlína do Vídně. Malý klub byl nadupaný k prasknutí, je to důvod k návratu?
Strašně rádi bychom se vrátili a doufám, že další koncert v Praze bude větší.
BOX:
Co vím o smrti? Jsem živý.
Jméno si To My Boy udělali jako předskokani světové špičky New Raveu SHITDISCO a Klaxons. Svou desku Messages však předtím nahráli sami, bez studia. Postačil počítač a měsíc dřiny. Časopis Spoton označil debut liverpoolského dua, jenž vyšel na labelu Xl Recordings (distribuuje například kapely Prodigy, Racounters nebo White Stripes), za desku měsíce.
Jack Snape a Sam White (všimněte si podezřelé paralely se jménem kytaristy The White Stripes Jackem Whitem) se potkali na univerzitě v Durhamu, kde Jack studoval jadernou fyziku a Sam dějiny umění. Před dvěma roky se zbavili basisty a bubeníka, aby dostal více prostoru počítač.
I ten, koho nevytrhne hudba samotná, se jistě zaposlouchá do textů To My Boy, jež sami autoři označují jako „bizarní“. Aby ne, když se jedna jejich píseň jmenuje I Am X-Ray (jsem rentgen) a prozpěvují v ní: „Miluji tvou kostru.“ V další se táží svého počítače na lásku a city a odůvodňují to slovy: jsi přece mimořádně chytrý. „Nejsou lidé tak krásní, když jejich ospalé obličeje sprchuje statická elektřina?“ přidávají v dalším songu. Vrchol přichází s předposlední písní alba začínající slovy: What do I know of death? I am alive (Co vím o smrti? Jsem živý.)
Poslechněte si písně na: www.myspace.com/tomyboy
FOTO: „Nebudem dělat opičky, chceme to být my,“ diktuje podmínky pro fotografování až nesrozumitelnou „liverpoolštinou“ Sam White.
