Po Tedu Cruzovi se do klání o post amerického prezidenta přihlásil další účastník – kentucký senátor Rand Paul se chce probojovat republikánskými primárkami a posléze nahradit Baracka Obamu v Bílém domě. Americká média o něm píší jako o pozoruhodném politikovi, který je však přece jen zatížen několika problematickými stíny z minulosti.
Senátor Rand Paul ohlásil svou kandidaturu na prezidenta a soudě podle průzkumů stal se jednou z velkých nadějí republikánského startovního pole. Musí nicméně přesvědčit voliče, že jeho neobvyklé libertariánské instinkty prospějí zemi a že s nimi bude nakládat zodpovědně. Randu Paulovi nestačí sledovat stopy svého otce, marginálního ideologa s malou, ale vášnivou skupinou obdivovatelů.
Proto se pokusil obrousit ostré hrany otcových extrémních názorů. Zřejmě i proto tvrdí, že ze všech kandidátů nejlépe dokáže sjednotit Američany napříč stranickým přesvědčením. „Poselství svobody, příležitosti a spravedlnosti patří všem Američanům, ať nosíte oblek, uniformu nebo montérky, ať jste bílí nebo černí, bohatí nebo chudí,“ řekl. Ale v Paulově historii je mnoho znepokojivého.
Ve strachu před vládní „tyranií“ se mnohdy uchyloval k pravicovému populismu. Jeho klíčový plán na revitalizaci chudých městských komunit obsahuje zrušení pravidel pro nakládání s pozemky a čistotu vzduchu i vody. Když se dostal do Senátu, selhal hned v prvním testu legislativní příčetnosti, když hlasoval proti zvýšení federálního dluhového limitu přes všechna rizika, která to znamenalo pro světovou ekonomiku.
The Washington Post: Netradiční cesta do Bílého domu
Bloomberg: Republikány nezmění
Senátor z Kentucky se při oznamování své kandidatury označil za „jiného republikána“, čímž myslel, že je tak trochu liberál. Ale s tím, jak se samotná volba přibližuje, se liberalismus Randa Paula vytrácí. Paul může posloužit jako příklad, že i schopní politici mají se změnou vlastní strany těžkou práci. Senátor tvrdil, že jeho zájem o osobní svobody, skepse vůči zahraničním vojenským kampaním či vůle oslabit válku proti drogám pomohou získat hlasy voličů, kteří nikdy republikány nevolili.
Projevoval zájem o hlasy menšin a mladých voličů. Stranu chtěl obrodit stejně, jako se to v konkurenčním táboře povedlo Billu Clintonovi v roce 1992. Jenže tentokrát spíše strana přetváří svého lídra. Největší „vývoj“ prodělal jeho názor na národní bezpečnost.
Od skepticismu přešel k plamenné obhajobě bombardování pozic Islámského státu. Do Íránu poslal s dalšími senátory varování, že jakákoli dohoda o jádru nepřežije období Baracka Obamy, načež podpořil zvýšení výdajů na obranu, které chtěl pár měsíců předtím ořezat. Důvodem názorových veletočů je fakt, že pro své vize nenašel ve straně podporu.
Krátkodobý holubičí pohled republikánů na svět se s aktuálním postupem Ruska a Islámského státu opět změnil v jestřábí.
