Dáma se štěstím na Bertelliho

21. 4. 2009

Papá Prada by měl radost. Vnučka se opravdu vydařila

(na úvodní dvoustranu)
Příběhem bezmála stoleté módní značky vstupte do sféry nejvyšší módy. Té, která vytváří trendy, ovlivňuje kulturu a styl miliard lidí a znamená miliardový byznys.
Týdeník EURO vám přináší unikátní původní seriál ze světa haute couture.

V příštím čísle: Louis Vuitton

(text)
Když Mario Prada otvíral v sousedství La Scaly a Piazzy del Duomo svou koženou galanterii, psal se podle dobových záznamů rok 1913 a ani on sám by si tehdy jistě nebyl pomyslel, že za světovou proslulost svého jména bude jednou moci děkovat své vnučce Miucii. Vystrčit drápky však netrvalo dlouho ani Mariovi. Jeho obchod se takřka od počátku těšil výjimečně dobré pověsti. Byl to jeden z těch klasických úhledných krámků v centru města, sice nevelký, ale elegance sama. Za prosklenými dveřmi a vkusnou výlohou se na policích řadily všemožné tašky, kabelky, peněženky, kufry a boty, jedny hezčí než druhé. Mám dosud v paměti, jak se mi jedna má známá – uznávaná milánská herečka – s hranou skromností, ale rozzářenýma očima pochlubila novým dárkem k Vánocům: kabelkou od Prady!
Psal se rok 1983 a doplněk od Prady platil v Miláně za symbol dobrého vkusu už pomalu století. Nosit Pradu náleželo do světa elegantních panských salonů, galavečerů v La Scale a obláčků luxusních parfémů sebejistých, světáckých dam. A už tenkrát měla větší zvuk než nádherné kabelky a peněženky jiných značek, jakkoli si o tomto novém symbolu společenského postavení dosud necvrlikali vrabci na střeše. Tato situace trvala ještě pěknou řádku let a ve městě Milán se tradice úspěchu a zaručeně dobrého vkusu dědila z generace na generaci až do nástupu věhlasných osmdesátých let, která znamenala přímo dobyvatelské tažení italské módy. V jeho víru se ocitl i hýčkaný miláček Milánských a vydal se vstříc světové slávě.
To byl okamžik, kdy na scénu vstoupila zmiňovaná vnučka, o které by si nikdo nebyl pomyslel, že pozvedne rodové jméno do takových výšin. Nejen papá Prada, zakladatel dynastie, ale dokonce ani ona sama ne!

Idealistka, kterou přitahuje ošklivost
Začátky Miucciny kariéry totiž vedly velice spletitými cestičkami. Začínala v 60. letech jako studentka pantomimy v Teatro Piccolo, divadle zvučného jména, proslulém zejména avantgardními snahami Strehlera a Grassiho, a oblékala se, jak to jen říct – tak trochu jako šupák. Na její obranu je třeba dodat, že jistý druh rebelie proti konvenčnímu vkusu a slušnému vychování, pokládanému za naftalinem páchnoucí měšťácký přežitek, byl tehdy takřka poznávacím znamením ratolestí z bohatých vrstev. Po letech strávených u divadla se vrhla na univerzitní studia a už samým výběrem fakulty na sebe upoutala pozornost – ke státní zkoušce se probojovala studiem politické ekonomie. Ani název její disertační práce nebyl ledajaký: Italská komunistická strana a školství.
Když na Miucii Pradu dotírají novináři otázkami po její minulosti zapálené idealistky, ani dnes ji to nijak neuvádí rozpaků, ba právě naopak! „V osmašedesátém nestáli na levé straně barikády jedině hlupáci,“ tvrdí dodnes, přes svou pozici proslulé módní diktátorky. „Byla to doba, kdy nebylo možné zůstat v stranou dění. Náš život byl jeden velký kolektivní sen, který už se později neměl nikdy vrátit a který se netýkal jen mě, ale naprosto všech. Toužili jsme změnit svět! Všichni jsme v sobě hýčkali velkolepé plány. Já jsem se například chtěla stát lékařkou, misionářkou, někde hluboko v Africe zachraňovat lidské životy, a ve snu by mě bylo nenapadlo zabývat se nějakými šaty nebo módou.“
O pár let později, po bezpočtu veřejných shromáždění a protestních pochodů, se mladá Miuccia přece jen vrátila k úctyhodné tradici dědečkova obchůdku v centru města. Typicky uměřený, decentní styl značky Prada se i nadále ubíral k minimalismu, protože v Miucii dosud přetrvávalo něco z experimentálního, bouřlivého ducha. „Ošklivost mě přitahuje, dokonce i ,trash‘ s jeho tisíci dosud neobjevenými nuancemi,“ tvrdí dodnes se vší vážností. „Dosud nikdo se tímto fenoménem doopravdy nezabýval, jeho možnosti jsou přitom nepřeberné a velice vzrušující. Vezmu si na mušku dejme tomu tyrkysovou barvu, protože tu tedy zrovna dvakrát nemiluji, a je pro mě největším zadostiučiněním, doslova se zatetelím, když se mi podaří vytvořit z ní něco krásného a originálního. Pojem krásného se mimochodem mění s dobou a podle mého názoru období absolutního vkusu v tradičním slova smyslu skončilo spolu se šedesátými lety.“

Přidržet se na zemi
Jejím prvním velkým osobním úspěchem se stal koncem osmdesátých let známý luxusní batůžek, jehož obliba se šířila napříč všemi kontinenty jako epidemie. Byl vyroben z lesklého a na dotek sametově hebkého nylonu zvaného Pocono a nesl snadno identifikovatelnou značku Prady – plíšek ve tvaru trojúhelníku. Sklidil doslova světový úspěch. Stal se poznávací značkou žen od New Yorku po Tokio, žen nejen krásných, ale především nefalšovaných světaček, které mají vždy přehled o tom, co je zrovna v kurzu. „Zkombinovala jsem laciný průmyslový nylon s tou nejjemnější krokodýlí kůží a doplnila je vynikajícím řemeslným zpracováním,“ říká k tomu sama Miuccia, „byla to má provokace dobrého vkusu!“ Kromě toho, že si její minibatůžek získal srdce žen, má už dnes své místo i v renomovaném newyorském muzeu Moma.
Na bleskovém Miuciině úspěchu měl už tenkrát svůj podíl její manžel Patrizio Bertelli. Počátky jejich obchodního vztahu lze hledat v 70. letech, kdy tento dravý, hlučný Toskánec, velkoobchodník s koženým zbožím, vycítil příležitost povýšit poněkud snobského miláčka Miláňanů na globální úroveň a neváhal se v tom plně angažovat jako manažer. Po dlouhých letech spolupráce stvrdili roku 1987 svůj vztah manželstvím.
„Není nakonec pro Pradu, která má stále hlavu v oblacích, výhra, že vedle sebe máte i tohoto obchodníka tělem i duší, který vás tu a tam přidrží nohama na zemi?“ ptali se několikrát opatrně Miucii, když přišla řeč na jejího muže.
„Mít Bertelliho je nepochybně velké štěstí!“ odpovídá obvykle bez rozmýšlení na adresu manžela, kterého zásadně oslovuje příjmením. „Jako spolužáky na gymplu,“ dodává na vysvětlenou, „možná to zní potrhle, ale mně se to tak líbí a nehodlám na tom nic měnit.“ Pomalu by si člověk začal myslet, že jmenovat se Prada není žádná legrace, zároveň s tím vás ale musí napadnout, že to zároveň úzce souvisí s úspěchem její značky. Minimalismus je skutečně zajímavý tehdy, je-li rafinovaným extraktem komplikovaného základu, asi jako delikátní vinný destilát. Možná proto se obvykle líbí nejprve módním kritikům a teprve později i samotné veřejnosti. „Mnohdy šokující, vždy originální, nikdy banální,“ píšou často o Pradě novinářské veličiny takového kalibru, jako je například Susanne Menkesová či Anna Wintourová.

Když dorazí Náčelník
Před dvaceti lety, v roce 1988, bylo zapotřebí nemalé odvahy a odhodlání k tomu, aby se po množství úspěšných kožených doplňků a bot dostala na molo první samostatná dámská kolekce Prady. Co se týče kabelek a bot, za firmou stála téměř stoletá tradice, dokonalá znalost všech tajů a grifů řemesla, ale oblečení: sukně, blůzy, kardigány, zkrátka kompletní kolekce, to bylo něco docela jiného.
Úspěch byl obrovský. Vedle Armaniho, Versaceho, Ferrého a dalších velikánů se na módním nebi zaskvěla nová hvězda. Do losangeleské premiéry filmu Ďábel nosí Pradu, který se stal symbolem módního odvětví, zbývalo ještě sedmnáct let, ale raketa už byla vypuštěna. Obrovskou roli v organizování růstu firmy, ve zhodnocení a promyšlenému rozvinutí dosaženého úspěchu sehrál Patrizio Bertelli. Manželé se dokonale doplňují, ne náhodou se jim v italském tisku přezdívá „Ďábel a Svěcená voda“.
S Bertellim jsou ovšem i problémy. Podle New York Times je právě drsný styl Velkého šéfa hlavní příčinou toho, že světovou firmu, chystající se ke vstupu na burzu, opouštějí ti nejlepší a nejschopnější. Sám si dobře vzpomínám, jaké zděšení zavládlo na tvářích zaměstnanců při jednom natáčení, když se jim doneslo, že Bertelli se má co nevidět dostavit. Bez ohledu na své elegantní úbory a střevíce na jehlových podpatcích chvatně posbírali volně poházené stojany, lampy a kabely, protože jeden nikdy neví, co bude, až dorazí sám Náčelník.
Rysy Bertelliho tváře se vyznačují tvrdostí a výraz má obvykle mírně napjatý, jako kdyby ho zrovna někdo naštval. Chmury na chvíli mizí, teprve když se ho novináři zeptají na jeho proslulou závodní loď Luna Rossa. To se téměř usmívá nebo se mu alespoň vyhladí zachmuřené rysy a ochotně vypráví o všem možném. Člověk má najednou pocit, jako by měl před sebou úplně jiného člověka, tentam je podmračený šéf, který tu byl ještě před minutou. Jakmile se ale řeč stočí na vstup na burzu, rysy mu opět ztvrdnou.
V této souvislosti je však nutné vrátit se v čase, protože firma Prada byla k tomuto významnému kroku připravena už v roce 2001. K posílení jejího světového úspěchu a další expanzi byl zapotřebí čerstvý kapitál a Bertolli sám pro to udělal maximum. Všechno bylo nachystáno, veškerá dokumentace podepsána zástupci velkých bank i odpovědných míst, jenomže přišlo osudné 11. září a v kouři ze zdevastovaných věží newyorských Dvojčat vzaly zasvé i precizně zpracované, důkladně promyšlené plány firmy Prada. V následujícím roce se všechny její snahy upnuly v první řadě k překonání obav, které po útoku na WTC zachvátily celý svět, takže burzovní plány byly stále odsouvány. Přesto firma s takovou tradicí dokázala dále růst, prozatím z vlastních zdrojů. Byly otevřeny nové obchody, pokud mám zmínit jen ty nejznámější, pak uvedu například New York, Miláno či Tokio.

Exkluzivní sbírka
Vraťme se však k hlavnímu hrdinovi příběhu, totiž k originálnímu stylu jménem Prada. V devadesátých letech se fanfáry rozezněly naplno. Rok 1993 byl rokem první pánské kolekce, s níž tato značka sklízí úspěchy dodnes a která mezitím povýšila na měřítko vytříbeného velkoměstského stylu. Dobře situované části veřejnosti, která si potrpí na dobrý vkus, dala to, co deset let předtím Armani. „Pokud hledáš originalitu, nejdůležitější je každoročně přehlídka Prady, tam jsou k vidění ty pravé nastupující trendy sezony,“ zdůrazňuje s oblibou všemocná ředitelka americké Vogue Anna Wintourová, kterou tak úžasně ztvárnila Meryl Streepová v hollywoodském trháku, který nemohl uniknout pozornosti nikoho, kdo se orientuje ve světě módy.
V tom samém roce představila Miuccia svou ležérnější a levnější řadu MiuMiu určenou dívkám. V roce 1997 přišla na řadu sportovní linie s nádechem techno stylu, která opět ovládla celosvětový módní styl. Na milánskou dvojici, která vyrostla v módní velmoc, doslova pršela různá ocenění a uznání. Krom toho se jim dařilo i po stránce obchodní. V polovině devadesátých let se Bertellimu podařilo získat pětiprocentní podíl firmy Gucci a nedlouho poté se stal majitelem dalšího balíčku akcií tohoto podniku v objemu čtyř a půl procenta. To spustilo celou řadu spekulací a finanční noviny nějaký čas psaly, že módní dům Gucci přejde do rukou milánské Prady. Do hry však vstoupil luxusní francouzský koncern LVHM, který reprezentoval mnohem větší kapitál a taktéž usiloval o Gucciho. Bertelli svůj podíl prodal, pochopitelně za pěknou sumu, a vydělal tak na celé transakci menší jmění. Takto získané peníze použil k dalšímu rozšiřování firmy. Odkoupili 51 procent dobře zavedené značky Helmut Lang a populární německou značku Jill Sanders. Jen o málo později se stránky novin opět zaplnily jménem Prada, tentokrát v souvislosti s jejím dalším obchodním cílem: jedním z nejuznávanějších tradičních evropských výrobců pánské obuvi, firmou Church v London City. Jednání se dlouho protahovala a neměla zrovna hladký průběh, nakonec však byly snahy přece jen korunovány úspěchem. Prada opanovala londýnskou pánskou obuv.
Následovala expanze do oblasti výroby módních dioptrických a slunečních brýlí. Koupí De Rigo Opticals firma vstoupila na trh s brýlemi nejvyšší kvality i estetické hodnoty, přirozeně za odpovídající ceny. Při tom všem ještě Bertelli s lodí Luna Rossa, erbovním plavidlem značky Prada, vyhrál nejcennější světovou trofej v jachtingu – America’s Cup. Jako milovník moře, plachet a lodí si tím splnil odvěký sen, jakkoli se zdálo, že jeho hlavní pohnutkou byla zejména reklama. Z těsné nepromokavé bundičky kouřové barvy s lesklou značkou v rudém pruhu se stal pojem, jachtařské boty šly doslova na dračku.
Prestiž Prady den ode dne roste a nové kolekce patří každoročně k nejúspěšnějším. Některé se zařadily mezi klasiku, jako například loňská „krajková kolekce“, kdy Miuccia sáhla k již téměř zapomenuté technice háčkování. „Uskutečnit mé představy nebylo snadné,“ vyprávěla Miuciia po přehlídce. „Když jsme vpadli do naší tradiční švýcarské dílny s novou objednávkou, všem zaměstnancům klesla čelist. Byli zvyklí počítat na centimetry, případně metry a najednou po nich někdo vyžadoval, aby během pouhých pár měsíců vyrobili doslova kilometry krajek.“ Marná sláva, móda není jen otázkou fantazie, návrhu a šikovné ruky s tužkou, ale často taky dřiny spojené s výrobou a realizací. Čím větší je vynaložené úsilí, tím víc pak chutná potlesk a úspěch. Nejinak tomu bylo letos, kdy Anna Wintourová při hodnocení milánských přehlídek nazvala kolekci Prady pro jaro/léto tou „nejsmyslnější, nejženštější ze všech“.
Mezi jednotlivými přehlídkami se Miuciia i nadále věnuje výstavám, umělcům a ambiciózním plánům své Nadace Prada, Bertelli si zatím láme hlavu dalšími obchodními možnostmi.

Příběh značky Prada

1913
Mario Prada otevřel v centru Milána koženou galanterii.

1970
Jeho vnučka Miuccia Prada se stala spolumajitelkou firmy.

1977
Miuccia potkává Patrizia Bertelliho.

1978
Společnost Prada dosahuje prodejů ve výši 450 000 USD.

1983
Společnost Prada otevírá druhý boutique v Milánu, další pak ve Florencii, Paříži, Madridu a New Yorku.

1984
První kolekce obuvi značky Prada.

1985
První kolekce kabelek.

1987
Svatba Patrizia Bertelliho s Miucciou Prada.

1988
První ucelená dámská kolekce.

1990
Prodeje značky dosáhly hodnoty 31,7 milionu USD.

1993
První ucelená pánská kolekce.