Těžko uvěřit tomu, že by na ministerstvu financí došlo k porušení subordinace a Kalouskův první náměstek Vladimír Minčič si jen tak volnomyšlenkářsky pohovořil na téma daňová reforma. Jeden by spíš řekl, že Miroslav Kalousek zkušeně nechá svoje podřízené dělat přes média „průzkum trhu“.
Levice ráda poukazuje na skutečnost, že česká daňová kvóta, tj. suma všech daňových příjmů poměřovaná k HDP, je ve srovnání s většinou starých členských zemí EU výrazně nižší. Jistě, s necelými 35 % byla česká daňová kvóta za rok 2009 podstatně nižší než v případě Dánska s jeho 48 % nebo Rakouska s téměř 43 %. Avšak vyvodit z toho, že všechny české fiskální neduhy vyřešíme zásadním zvýšením daní, je samozřejmě nesmysl.
Rozumnější je podívat se na naše národní specifika v daňové struktuře, o nichž se nedá říct, že by nám byla nějak zvlášť ke cti nebo ekonomickému prospěchu. Češi mají nejvyšší podíl sociální a zdravotní daně na HDP ze všech zemí OECD. Navíc s absolutně nejvyšším podílem na celkovém objemu vybraných daní a ještě k tomu s velmi vysokým podílem daní placených zaměstnavatelem. Taková struktura nepřispívá tvorbě a udržení pracovních míst. Řada zemí OECD proto uplatňuje u sociálního a zdravotního „pojištění“ nejen strop, ale také „podlahu“ (minimální nezdanitelný základ), aby relativně zlevnila nejméně zaměstnatelnou pracovní sílu. Celá daňová struktura je tak v Česku vychýlena ve prospěch kapitálově intenzivního růstu. Přitom v zemi s vysokým podílem lidí se základním vzděláním. Co je na tom chytrého, není nikdo schopen rozumně odpovědět.
Zdanění příjmů a korporátních zisků včetně kapitálových výnosů je po parciálních reformách Topolánkovy vlády pod průměrem OECD, když v roce 2008 představovalo 7,9 % HDP oproti průměrným 12,5 %. V oblasti korporátního zdanění ovšem evidentně existuje dosti významná daňová konkurence, a je dobré se dívat na země, které soutěží o stejný typ korporátních investorů. Jsou jimi Polsko, Slovensko nebo Turecko a je vám jasné, že prostor pro zvýšení sazeb velký není. Kde je zapotřebí vnést pořádek, je na místě zjednodušení daňového základu daně z příjmu právnických osob a snížení počtu výjimek a odečitatelných položek, což by mimochodem zvedlo i daňový výnos.
V případě zdanění osobních příjmů by evidentně bylo vhodné zrušit zdanění superhrubé mzdy, zvednout nominální sazbu a omezit rozsah odečitatelných položek. Koňskou dávku kuráže bude jakýkoli ministr financí potřebovat v případě odečitatelnosti úrokových nákladů u hypoték. To je zase jedna z oblastí, které zapříčinily vznik bubliny na realitních trzích a vyvolaly po jejím prasknutí ohromné problémy v řadě zemí od USA až po Británii a Irsko.
Majetkové daně jsou s podílem na HDP 0,4 % v Česku spolu se Slovenskem nejnižší v OECD. Průměr je někde kolem 1,8 % HDP. Jde přitom o typ daní, které nejméně brání ekonomickému růstu a relativně snadno se vyměřují.
Nepřímé daně uvalované na zboží a služby jsou v Česku ve vztahu k HDP s 11,5 % HDP o něco nižší než průměr OECD s 10,8 %, s průměrným podílem na celkových daňových výnosech.
Co z toho všeho vyplývá? Že Česko daňovou reformu ale opravdu potřebuje. A když to bude myslet vážně s nastavením daňové struktury, která by co nejméně překážela ekonomickému růstu a zaměstnanosti, pak sníží zdanění práce, tedy odvody na sociální a zdravotní pojištění, a především u zaměstnavatelů. Výpadek může kompenzovat zvýšením majetkových daní, které mají nejmenší distorzní účinek. Měla by zrušit zdanění superhrubé mzdy a upravit nominální sazbu, ale především omezit rozsah výjimek, z nichž mnohdy profitují příjmově nadprůměrné vrstvy.
Obdobný, ale ještě hlubší zásah je potřebný u daně z příjmů právnických osob při zachování sazby. U zdanění spotřeby se všichni daňoví experti na světě shodnou na tom, že jedna sazba DPH je lepší než současný systém, přičemž dopady na slabé a potřebné je možno kompenzovat cílenými sociálními dávkami. A ještě stále dost peněz zůstane, neboť ze snížené sazby profitují velmi výrazně i příjmově nadprůměrné vrstvy. U spotřebních daní je třeba přijmout rytmus okolních zemí a vyhnout se negativním vedlejším efektům. Jak to dopadne? Uvidíme, neboť jak pravil nedávno zesnulý ruský expremiér Viktor Černomyrdin: „Chtěli jsme to nejlepší, dopadlo to jako obvykle.“
