Jsme hrdě kapitalističtí, pravil šéf Googlu Eric Schmidt na kritiku daňových poplatníků a politiků, kterým se opravdu, ale opravdu nelíbí skutečnost, že Google utržil ve Spojeném království čtyři miliardy dolarů, ale zaplatil z toho na daních z příjmu jen deset milionů.
Ani jinde v Evropě se politici nechtějí smířit s tím, že velké korporace platí na daních tolik, kolik uváží a dokáží transakcemi přes daňové ráje svou povinnost docela výrazně optimalizovat, jak se tak trochu eufemisticky říká.
A řekněme otevřeně, že u nás to není o moc lepší. Například obchodní řetězce, přestože na svých obratech dosahují i na evropské poměry značných marží, tady nijak závratné daně neplatí. A najde se jistě i řada dalších firem vlastněných jak českými, tak zahraničními subjekty.
Můžeme se zlobit, vztekat, posílat daňové kontroly, ale to je tak vše, co s tím lze dělat. Příjmové daně se vždy budou vybírat špatně a tak je popravdě celkem v pořádku, že u nás se až tak moc daňově „nevozíme“ po drobných živnostnících, jimž jsou ony pověstné a levicí kritizované opravdu velkorysé paušály, opravdu příjemnou kompenzací toho, že daňové ráje jsou pro ty bohatší.
Navíc daňová progrese je nízká a u vysokých příjmů se posledních pár let dokonce měnila v degresi. Nyní bude průběh daně lineární, ale přesto je to poměrně přívětivé. Z Česka by se tak Gerard Depardieu kvůli daním nestěhoval, jako se teď stěhuje z Francie kvůli nové daňové politice prezidenta Hollanda.
Je však otázkou, jak se bude situace vyvíjet dál. Fiskální krize obcházející Evropou zvyšuje populistické volání po vyšších daních a vyšší solidaritě bohatých. A tak leckde lze očekávat zvyšování přímých daní. U nás se také vyššímu zdanění bohatých říká solidární příspěvek. A sociální demokraté hodlají po vítězných volbách pořádně zdanit velké firmy, jako je ČEZ nebo telekomunikační společnosti a banky, protože je to prý spravedlivé.
Jenže ono je to tak trochu zmatení pojmů. Solidarita je projevem osobních emocí a solidárnímu člověku přináší uspokojení. Když je to nařízeno státní mocí, nejedná se o žádnou solidaritu, ale o bohapusté šátrání v mé peněžence a není divu, že to každý osobně cítí jako příkoří a nikoli jako solidaritu. A každý pátrá, k čemu jeho daně slouží. A když se rozhlédne po Evropě a vlastně po celém západním světě a zjistí, čemu ty jeho daně slouží, tak taky dostane chuť daňově optimalizovat a jako Eric Schmidt se chce cítit hrdým kapitalistou.
Prostě velké firmy budou platit tolik daní, kolik chtějí a příběh Googlu by si měli socialisté všech zemí číst velmi pečlivě. Než začnou uskutečňovat své současné představy o té správné solidaritě a sociální spravedlnosti.
Čtěte další komentáře Pavla Párala:
